Náhodné divnosti a radosti

To se takhle v úterý brzo ráno vzbudím, a rovnou najedu na klasický scénář. Rozsvítit, jít si do kuchyně připravit snídani, kterou sním nejdřív až v práci, a tak. Jenže, dneska tak přijdu do té kuchyně, rozsvítím, a něco mi přišlo “odd”. Přemýšlím, čím to je. Pak mi dojde, že nezvonil budík. Jakto, že jsem vzhůru, když nezvonil budík? Kouknu rozespale na hodiny a… ony jsou teprve 3 hodiny ráno, budík zvoní dneska až ve 4:30 zhruba. Tak si tak řeknu, jaká jsem blbá minda, zhasnu a jdu zase spát.

Tuto se mi stalo poprvé, fakt. :-) Taky se mi dřív stávalo, že jsem se ráno probudila vyděšená, že mám maturovat a přitom jsem jak nepopsaná tabule, a pak mi dojde, že to už mám za sebou. Nebo před pár dny se mi zdálo, že jdu domů, tak nějak si nadskočím a najednou letím vzduchem, chytám se stromů, abych neuletěla do vesmíru, a snažim se dostat domů… Což byl náznak odvahy, protože kdyby se mi takový sen zdál dřív, tak se radši probudim než s tím bojovat.

Blíží se mi výročí 7 měsíců na HRT, zbývá 5 povinných do SRS. Hrozně to letí. Myslím, že jsem už vyčerpala kapacitní možnosti košíčků rozměru 75A a bude pomalu čas začít shánět 75B, ale pořád ještě nevím jistě. Jak se tuto poznává? Zatím nikde nic nepřetýká. A taky se mi nechce ještě loučit se všemi těmi krásnými 75A, co jsem sehnala.

A mám dilema. Chtěla bych chodit venku pořád ještě v sukních, ale bez punčocháčů to tutou dobou už moc dobře nepůjde. To bych umrzla. Ráno v práci ještě bůhvíjakou dobu chodím uvnitř v bundě, než se aklimatizuju. Sundám bundu a zase je mi zima, přitom topení je ani ne metr ode mě a na plný výkon. Ale mám ten dlouhej kabát a k tomu by mi přišlo asi blbé mít cokoliv jiného než sukni. Ale jaké boty zase? Kozačky možná, když už je teda zima? Nebo možná ty kotníčkové? V těch bych se asi zítra na vánoční besídce (aka. předvánoční společné sezení kluků aji holek) přerazila, protože je to tam poněkud do kopce. Ale třeba ne, ještě jsem je venku nikdy nezkusila, tak nevím. Musela bych si určitě vzít něco na přezutí, kdyby to nešlo. Nebo kdyby se zase odlepil podpatek jako tamtěm. To by mě mrzelo. A taky by to zničilo outfit, protože ty boty, co bych si vzala jako náhradní, by ke zbytku určitě nepasovaly. Kdybych je tak sehnala někde ještě v černé, to by bylo fajn.

Takže jsem teď rozervaná mezi více možnostma, buď tam přijdu stejně jako dneska… úplně obyčejně, kozačky, černé jeggings, růžové tričko s kytičkama, bílý svetřík a tmavší bunda do červena.  Tím asi moc parády ale neudělám. Nebo můžu růžové tričko nahradit vintage tričkem. Ale zase co k němu? Sukni? Asi jo. A nebo se vykašlat na nějaká trička a sukně a rovnou jít v šatech. Ale zase kterých. Největší parádu bych udělala v těch černých. Ale být v nich zase celý den mi přijde jako moc velký risk, nechci si je jen tak zničit někde. Nebo můžu zkusit ty silnější růžové. A nebo možná ty vintage petrolejově zelené/černé? To by nemuselo být špatné. Akorát jsou asi dost krátké, jestli se dobře pamatuju. A musel by mi je někdo ochotný ráno zapnout, protože já si na ten zip vzadu prostě nedosáhnu.

Po dlouhé době boty ne-z-vinted, ale rovnou od Deichmanna přes poštu. 

Co s vlasama nevím, protože cokoliv ráno vyrobím, tak do odpoledne a už vůbec ne do večera nevydrží. Leda hodně přelakovat. Lak na vlasy je vůbec takový důležitý vynález, když se nad tím zamyslíte.

Jsem zvědavá, co kdo vymyslel na besídku za unisex dárečky. Uvidím už zítra.

Ale půjde to, nezávisle na tom, v jakém oblečení nebo botech půjdu. Hlavně když se budu cítit dobře, a to je něco, co mi dřív moc nešlo, spíš vůbec. Poslední půlrok je to čím dál tím lepší. Navíc kolem sebe vidím i další, které si prochází nebo prošly tím samým, čím procházím teď já, a vidím, jak jsou krásné, ale hlavně šťastné a samy sebou. To dřív nešlo. Styděla jsem se kdekoliv se jakkoliv projevit. Nepamatuju si skoro žádné momenty, kdy by to bylo naopak, snad jen jednou na ČVUT, když jsem během dvou dnů splnila požadavky na celý jeden předmět a v závěru byla prezentace, kterou jsem zvládla myslím dost dobře, narozdíl od jednoho kluka, který měl svou prezentaci učebnicově špatnou. Slidy plné hromady textu, četl celou dobu z papíru, nezáživně, nepracoval s hlasem, prostě uspávač hadů. Takhle by ten grant nebo investici nevybojoval. A teď… Máme tu v open space v jedné oddělené kanceláři takovou firmu, co si z druhé strany skleněné stěny dala takový ten cliché nápis ve smyslu „Pozorujte: inženýři v jejich přirozeném prostředí. Neťukejte na sklo, inženýři se snadno vylekají vnějším světem.“ Tak jsem samozřejmě neodolala a když jsem včera zrovna procházela kolem a někdo byl vidět uvnitř, tak jsem prostě na to sklo zaťukala a zamávala. Chlápek nejdřív nevěděl, a pak si všimnul a zamával taky. :-D Tak takhle vypadají ti vystrašení inženýři! Hrozně přihlouple jsem se uculovala ještě tak hodinu po tom. Protože taky vůbec nevím, na koho jsem to vlastně mávala. A to tu pracuju už přes rok. :-)

Taky mi někdo prosím připomeňte, že se mám konečně objednat na tu foniatrii, protože pořád jsem to ještě neudělala. Ale teď už nevím, jestli před Vánoci to má smysl, když už zavolám, tak se spíš objednám někdy na leden 2015, jak to půjde. A jestli chápu dobře, tak se tam chodí až ve večerních hodinách, takže kvůli tomu nebudu muset chybět nikomu v práci. Jo, a prý se budeme v práci stěhovat jinam, to jsem zvědavá. Kanceláře vybírá nějaká firma, kde je prý krutá převaha holek, takže určitě vyberou dobře, ale uvidíme, jak tam vůbec zapadnu, zase noví lidi okolo. A hlas si do té doby spravit teda nestíhám ani kdybych chtěla, jakože chci a moc. Zkoušela jsem nějaký program, co ukazuje frekvenci, ale je to spíš na zpěv než průměrná frekvence při mluvení, takže mi to ukazovalo čísla v rozsahu 130-200 Hz. Pro porovnání: když do toho mluvila mamka, tak to ukazovalo čísla kolem 300 Hz. A bráchově Báje ještě víc, ta je takový chipmunk. Chtělo by to lepší program.

A navíc jsem pořád zvědavá, co že se to tam děje, a vyděšená z toho, že jsem slyšela, že se u toho zavádí cosi do krku, aby mohli sledovat, co ty hlasivky teda jakoby dělaj nebo nedělaj. Mám z toho totiž takový pocit, že jim tu sondu či co poblinkám. Ale uvidíme. A ucítíme. A snad blinkat nebudeme.

Jo, a taky jedna drobnost. Jsem jaksi jakoby napsala cosi jako „inzerát“ na tu „seznamku“ na facebooku. A jakože jsem čekala přibližně 0 reakcí, tak se mi pár slečen ozvalo. :-O

Důkaz místo blogpostů.

Jedna se teda sice ozvala proto, že má přítele FtM a myslela si, že jsem taky FtM, čímž prakticky řekla, že vypadám jako cisholka, což mi polichotilo, ale… no nechme to být. :-) Podle očekávání jsem taky dál single.

Když ony holky jsou tam takové krásné a holčičí (a některé i klučičí), že si mezi nima přijdu jako brambora. Ale už spít taková hezká, milá, kulatá brambora, která po upečení i celkem dobře chutná. A když je u pečení, tak jsem se po 25 letech konečně naučila usmažit si sama vajíčka a ještě teď jsem z toho v šoku, jak jsem si myslela, že je to těžké a černá magie a ono ani moc ne. A taky zbývá ještě upéct 4 druhy cukroví, což je prý víc druhů, než někteří lidé na Vánoce dělají. :-) Z toho na mě jsou 3, protože ten jeden je nový a v životě jsem ho ani neviděla, takže nevím, jak má jakoby vypadat. A z těch 3 druhů na mě se pečou jen dva, to jedno je nepečené cukroví, vosí hnízda, včelí úlky, prostě víte, co myslím. A ty 2 pečené druhy jsou taky pěkně náročné, to bude zase zabitý víkend.

Ale minulý víkend byl celkem fajn. Zvládla jsem sama bez asistence upéct celý jeden druh, protože to nebylo moc těžké, i když jsem nevěděla, jak dlouho to mám nechat péct a pokyn „nesmí to zhnědnout“ byl celkem navádějící k tomu, že by se jeden plech triviálně prostě mohl spálit. Ale naštěstí ani jeden z 5 plechů se nespálil. A taky jsem byla doma sama pomalu od rána do večera, oba dny. A když přišla tma, rozsvítila jsem všude po bytě světýlka (konečně máme i nějaké uvnitř na chodbě, a je to super), v oknech světýlka a do televize jsem si pustila z notebooku Once upon a time a slepovala u toho linecké (pár kousků vezmu zítra s sebou). Na to jsem se těšila celý rok. A bylo hrozně těžké unikat spoilerům Once, protože ta nová série běží už delší dobu, a já si ji schovávala na tuten víkend.

Hrozně ráda sleduju taky světýlka všude venku, co mají lidé na zahrádkách na stromcích, nebo v oknech, když jedeme do práce nebo z práce za tmy. Je to takové moc hezké. A někteří mají světýlka dokonce kolem celého domu, jako v amerických filmech, to je taky skvělé. Je pak těžké sledovat silnici před sebou. :-)

V pátek jsem byla poprvé v Geekárně s dvěma známýma, s jednou jsem byla v Praze už dřív (mám tu s ní fotku!), a s tou druhou jsem se potkala poprvé, i když paradoxně bydlí/funguje daleko blíž. Stane se. A řešily jsme spoustu věcí! Už si ani nepamatuju co všechno. Ale procházela jsem (aspoň doufám) a to je hlavní. A bylo to dlouhé odpoledne protáhnuté až do večera, skoro 6 hodin jsem parkovala pod OC Nový Smíchov (takže si můžete spočítat, jak to bylo drahé :-( ), a když jsem jela domů, tak poprvé za celou dobu, co mám řidičák, mě stavěli policajti. Silniční kontrola jen. Jenže na řidičáku mám ještě staré jméno a na techničáku od auta taky. Přesně tomu jsem doufala, že se ten půlrok ještě vyhnu a pak si změním všechny doklady. No nic, dala jsem tedy i s občankou, kde mám neutrální jméno a aby to nevypadalo, že je to někoho jiného. Ale žádný problém neměli, jen jim trvalo nějak dlouho, než se mi zase vrátili s doklady k autu.

A do zítra mám už jen jediný vážný problém, a to, že mi po laseru ještě vypadávají vousky a jak jsou spálené, tak jsou vidět víc než obvykle. Dneska jsem je ani netrápila holením, protože nebylo prakticky co holit. Zítra budu muset a ještě to všechno něčím přepatlat (= make-upem) a doufat, že se přes den už neukážou.

Je to taková fajn výhoda proti klukům, moct používat make-up a přitom neschytat opovržení společnosti. Viděli jste někdy kluka s make-upem? A teď nemyslím hvězdy s guylinerem. Můžete si zakrýt nedokonalosti, vyčarovat okřídlené linky, řasy až do nebe, všelijak barevná víčka (ty růžový stíny se mi docela zalíbily… jen ještě s nima líp umět). Tuto kluci nemůžou. Je mi jich líto.

A další věc, co mě čeká do 2015, krom všech možných zákroků a operací… Budu muset pořešit jednu náušnici. Sice už posledních několik dní nehnisá ani jedna (ťuk ťuk), ale zato ta jedna, kterou musím vyřešit, tak nějak jakoby odcestovala níž a to viditelně níž. I když jsem se schválně někoho ptala, jestli je něco vidět, tak bez toho, abych to narovinu řekla, tak si ničeho nevšimli. Ale já to vidím a to je ten důvod. Takže pravděpodobně se bude muset vyndat a píchnout znova, a doufám, že to půjde naráz, protože chodit po venku s jen jednou náušnicí se mi teda zrovna dvakrát nechce. A to mě čekají ještě další 3 píchnutí, která si plánuju už nevím kolik let a teď konečně je ta doba, kdy se můžu odvážit si je nechat udělat. Jedno z nich taky opravný, když jsem si jako minda ten piercing ze spánku vytáhla z nosu. Ach jo. Mám ho schovanej. Ale zase se těším k Michaeloj.

Ale na ten jeden z nich potřebuju zapracovat na postavě a na váze. A že se fakt snažím, vždyť před rokem jsem vážila o 10 kg víc než kolik vážím dneska. Jen nechápu, proč mi to nejde shodit ještě níž, když kdysi dávno jsem vážila tak 52 kg i s postelí. Ale taky se tam dostanu. Dokonce jsem už i přišla na to, že jíst málo není ta správná cesta. Chce to spíš jíst pravidelně (a málo, ale ne moc málo), a hlavně vyvíjet taky jinou než mozkovou aktivitu. I proto si parkuju auto záměrně dál od práce než je někdy nutné. I když je to tak 200 m jen. Aspoň je to zpátky k autu do kopce.

A taky mi začíná prosvítat zase blond, tak nevím, jestli to nechat dobarvit, nebo něco jiného… To bude zase peněz. Ale spíš až po Vánocích, teď už je na to celkem pozdě. Vůbec spoustu věcí odkládám na dobu „po Vánocích“.

A jaký je váš den?