Normální žena

Většinou na takové lidi narážím na anglických stránkách, nicméně k Terezce na blog chodí pravidelně jeden takový člověk, vystupuje pod různými jmény, a… no posuďte sami.

Komentář onoho člověka. [sic]

"normální žena"

что это?

Znám jen cis ženy (ne-trasexuální ženy) co se jako ženy narodily a jejich tělo je biologicky ženské. 

A pak znám transsexuální ženy, a to jsou ženy, které se jako ženy nenarodily, jejich tělo není biologicky ženské, nejsou to opravdové a skutečné plnohodnotné ženy, jsou to jen přeoperované genitály a těla mužů, která po léčbě pouze vzdáleně připomínají ženská těla.

Transsexuální žena se může smířit s tímto faktem, že nemusí být po přeměně jako žena identifikována a nebo, že si nemusí jako žena po té léčbě připadat. V případě, že se s tímto faktem nesmíří nedochází ke zlepšení jejího psychického stavu ale může to být ještě horší život, nežli život v mužské roli.

To aby transsexuální ženy po léčbě vypadaly jen jako rockeři s dlouhými vlasy, tak to je pouze ostuda jich samotných, že takto vypadají (že Niki Bretschneider a další) 

Můžou mít v hlavičkách inteligence přehršel, jakkoliv se mentálně můžou cítit jako ženy, když pak ve finále jako ženy nevypadají a nepůsobí důvěryhodně na lidi. Lidé se pak pozastavují nad tím, zdali se jedná o muže nebo o ženu. 

Inteligentní dáma ví, jak je také image důležitá, ale některé transsexuální rádoby dámy si myslí že ta kunda, kterou si nechaly nebo nechají chirurgicky přeoperovat, z nich dělá nebo udělá věrohodné a opravdové ženy. Operací transsexuální žena získá jen ženské doklady a nic víc. Některé bájí o orgasmech a o báječném sexu s muži, to jsou takové trapné kecy, nechápu co si tím takovéto přeoperované transsexuální ženy chtějí dokazovat? 

Nejdůležitější u ženy je ženský image, tzn. jestli žena vypadá a působí žensky okamžitě na první pohled, ženský hlas, ženské myšlení a chování.

Ale hrát si na ženu a nalhávat si falešně že jsem opravdová žena, jen proto že si to sami sobě chcete dokazovat, že na to máte být ženou, a že z vás prostě bude žena a basta fidli, to je tak směšné a trapné. Např. Tereza mě ještě v historii celého tohoto jejího blogu nepřesvědčila, že je žena. To jestli přesvědčila doktorku Fifkovou je nic nevypovídající hodnota celého toho jejího stavu. Každý muž, který bude chtít projít tímto procesem přeměny a přistoupí i na ten chirurgický zákrok, tak dosáhne přeměny a změny pohlaví.

Tereza pouze umí kastovat transgender lidi stejně jako sexuologové, možná ještě více přísněji. Tereza má z ničeho nic zájem o chlapy. Raději bez komentáře. Musela bych se degradovat ke sprostým výrazů. To raději ne.

No ale až zmízí a nebo se jinak definují ty trans diagnozy v seznamu nemocí, co pak vy "holky s mužskými těly", co a jak potom vy chytré horákyně, co s Terezou za jeden provaz táhnete, budete potom jak a podle čeho obhajovat ten váš problém na který se nesmí nikdo ani křivě podívat natož ho kritizovat? 

Celá ta trans problematika je fraška. Je to jen hra na opačné pohlaví. 

Změnit ani vyléčit se na ne-transsexuální ženu co má skutečné ženské tělo od narození to prostě nejde!

Tento člověk si nemyslí, že by transgender ženy byly normálními ženami, a z kontextu nějak vyplývá, že je to i jeho případ, takže myslím, že se neurazí, když ho budu referovat v mužském rodě, když se za muže evidentně i považuje.

Na začátek, myslím si, že celý jeho komentář je SNŮŠKA PLKŮ. To nejde líp vyjádřit. Připomínám pro jistotu znova článek o tom, že transgender ženy jsou vědecky ženami. To samo o sobě vyvrací 95 % z jeho komentáře.

Ale teď popořadě, asi formou toho, co bych mu na to řekla.

Tak to asi moc žen neznáš.

Kopání kolem sebe.

Problém lidí. Lidi se pozastavujou nad různými věcmi. Já se třeba teď pozastavuju nad tebou.

„Inteligentní dáma ví“ stereotypizace. A že některé bájí o orgasmech a ty je nemáš… cis ženy taky ne všechny mají orgasmy, a popírají kvůli tomu jejich existenci? Ne. Možná v hospodě u piva. Ty máš problém sám se sebou, ale snažíš se ho svalit na jiné, protože ty jsi samozřejmě bezchybný.

„Nejdůležitější u ženy je“ další stereotypizace. Umíš i něco jiného? Připomínám článek o tom, jak lidi vnímají bytí holkou. A že tam většinou odpovídaly cis holky.

Směšný a trapný jsi jen ty, když si myslíš, že je to jen nějaké nalhávání si. Srovnej se sám se sebou a přestaň kopat kolem sebe, pls.

Tereza klidně může mít zájem o chlapy, co je ti do toho. Knížku jsi určitě taky nečetl, jinak bys věděl, že je to úplně normální a sprosté výrazy si zasloužíš jen dostávat, nikoliv rozdávat. Panebože, co jsi vůbec za člověka.

Jak jsem říkala, prostě snůška plků.

Ale nebojte, tohle je teprve slabý odvárek, co všechno se na internetu lze dočíst. Pro zajímavost přikládám odkaz na článek o Catherine Brennan, a pokud anglicky rozumíte, asi si i všimnete určitých podobností mezi jejími pochybnými názory a tím, co tu prezentuje momentálně „Clairvoyant“, dříve taky známý jako „tetka Bětka“ atp.

Copa dělám špatně

To je otázka, na kterou se nejen ve stínu nedávných událostí snažím najít odpověď. A nebudu tu tvrdit, že jsem ji našla, protože to bych nemusela psát tuten článek, že jo.

Já -> Druzí

Mám problém. Myslím, že spočívá zhruba v té “social awkward”-nosti. Do jisté míry je všechno cute, dokud to nepřesáhne hladinu, ve které máte pocit, že nezvládáte komunikaci s ostatníma lidma. Poznat, co druhý myslí tím, co říká, číst mezi řádky, naslouchat mezi slovy, neignorovat, nevybírat si z toho jen to, co se vám hodí do představ o tom, jak byste chtěli, aby to bylo. Protože tak to nefunguje. Druzí vám nemusí vždycky říct všechno, něco prostě můžou předpokládat, že je dost jasné bez toho, aby se to explicitně řeklo, nahlas a srozumitelně. A někdy taky řeknou něco navíc, co myslí trochu jinak, než myslíte vy, že to oni myslí, ale myslet si, že říkají to, co si vy myslíte, že říkají, může být chyba. Protože to můžou být dvě různé věci. Třeba i podobné. Ale různé.

Mrkněte se, co se třeba objevuje v mém blogovacím stalkerovátku.

No, a podívejte se, o čem píšu já (to nemusím vyscreenovat, že ne…). To je rozdíl, co? Já se na blogu utápím v sebelítosti, zatímco ti druzí žijí.

A víte vy co? Utápění se v sebelítosti ničemu nepomáhá. Spíš naopak, lidi tím dřív nebo později odradíte od toho s váma vůbec jakkoliv interagovat. A když se pak nemáte ani komu svěřit, když nemáte pro svou sebelítost publikum, víte o ní jen vy. Existuje vůbec dál? Má smysl ji dál udržovat při životě, když nikoho než vás nezajímá? Do té doby se vám třeba lidé snažili i pomoct, nebo vás třeba jen utěšovali. Ale trpělivost není bezedná, a ta lidská už vůbec ne. Vám s tím taky jednou dojde trpělivost. Vždyť ubližujete sebelítostí předně vám samotným. Tak k čemu to je.

A víte co ještě? Ti druzí lidé mají taky svoje problémy. A vy nemusíte nutně vědět o všech. Protože oni se třeba v sebelítosti neutápějí. I když někteří třeba taky. A ač je to někdy těžko uvěřitelné, mají někdy i problémy objektivně daleko horší než vy.

Je nutné naučit se mluvit s lidma, bez toho, aby se na ně vysypala hned hromada (pro ně) nových problémů. Nejsou všichni lidi chodící psychologové a i psychologové jsou jen lidi. Je nutné naučit se s lidma mluvit i tak, že se jim bude naslouchat. Pozorně, bez domýšlivosti. A je taky nutné přijmout to, že ne každý člověk se s vámi bude chtít vůbec bavit. Spíš bude většina těch, kteří o to nestojí, z různých důvodů. To je ok. Těch, kteří o to naopak stojí, je třeba si o to víc vážit, protože tím obětují svůj čas, svůj kousek života. Pokud to teda nemají zrovna v popisu práce, ale i tak.

Je důležité naučit se zacházet s druhýma lidma správně. Není ani tak důležité jak u toho vypadáte, ale jak to děláte. A taky je důležité se nefixovat na ty druhé lidi.

Já -> Já

Ale nejen s druhýma lidma. Hlavně sama se sebou se musím naučit zacházet. Snažila jsem se přijít na to, proč v porovnání s ostatníma lidma moje prezentace vypadá tak, jak vypadá. Jako brambora. Prakticky doslova. Nulový úsměv. Divné ksichty. Pochybné kombinace oblečení. Neurčitý účes. Nedokonalý make-up. A myslím, že to bude jednoduše tím, že se sebou neumím zacházet. A že to neumím z nějakého důvodu. Rovnou se totiž automaticky odsuzuju k tomu, že nic nedopadne dobře. Že ač se snažím páchat nějaké dobro, není toho dost, abych si zasloužila něco víc. A i kdybych páchala největší dobro na světě, pořád to není dost k tomu, abych si něco zasloužila. Nemůžu vyžadovat, abych si něco zasloužila. To prostě nejde. A do toho se nemám ráda. Jak můžu skutečně mít ráda jiné lidi, když nezvládám mít ráda ani sebe?

Vidím, jak člověka změní, když se začne mít rád. Je to něco úžasného, nepochopitelného. Z takového člověka to úplně vyzařuje, až nakažlivým způsobem. Vychází z něj respekt, protože určitě má nějaký důvod, proč se má rád. Nemá se snad rád jen tak, má se rád proto, že mu to něco přináší. Sebevědomí. Dobrou náladu. Schopnost nesesypat se při prvním problému. Schopnost pomáhat druhým, když pomoc potřebují.

Nenajdete nikde moc mých fotek, třeba. Protože důvody. Buď jde o zázračnou chvilku, kdy si přijdu v zrcadle celkem ucházející. Nebo fotku udělám, ale přijde mi, že není dost dobrá. Nebo fotku udělám, někde ji zveřejním a někdo mi k ní napíše něco, co ji v mých očích totálně strhá. Tak ji zase smažu. Nebo mě chytne blbá nálada, projdu všechny svoje publikované fotky a vymažu z nich ty, na kterých jsem vidět. (To se btw. stalo zrovna nedávno na mém twitteru, jen si tam zkuste najít mojí fotku, krom ikonky.) A zbytek času si nepřijdu dost hezká. Před světem, a hlavně sama před sebou. A nebo taky zrovna spím, to jsem určitě cute as fuck, že jo.

A pak je tu člověk, který se evidentně má rád. Nevadí mu fotit se. A na všech fotkách vypadá prostě skvěle, protože na nich nemá utrápený výraz. Nebo je prostě fotogenický. Nebo je něčím zajímavý. Já nejsem zajímavá prakticky ničím. Není na mě nic unikátního, nemám hezkou tvář, ani ďolíčky nebo cokoliv takového. Nemám žádný výjimečný zájem. Šířím kolem sebe leda tak auru obyčejnosti. Všednosti. Kýčovitosti. Nezajímavosti. Není na mě nic, čím bych mohla upoutat něčí pozornost. Leda tak tuten blog, a ten ještě není zrovna něco, čím by bylo fajn se chlubit. Nemám ani extra zajímavou osobnost. V podstatě jsem neskutečně slabá a všechno se mě hned dotkne, často i rozbrečí. Dneska mě rozbrečela hromada věcí – krom příhody z předchozího článku třeba i to, když jsem měla odtáhnout vánoční stromek k popelnicím, přišlo mi ho děsně líto. Mám tendenci do všeho po hlavě spadnout a pak se z toho dlouho vyhrabávat. Klidně i roky.

A nemůžu čekat na to, než budu “kompletní”. Jednak nikdy nebudu úplně kompletní, a proto je nutné žít tak, jako bych kompletní byla. Nebo jinak, jako by vůbec nezáleželo na tom, jestli kompletní jsem nebo ne.

Ale jak se má člověk začít mít rád? To si prostě jen tak řekne, že od teď a hotovo?

Pohádka o naïvní Markétce

Je to měsíc, co se mi ozvala jedna slečna, říkejme jí XX. Nějakou dobu četla můj blog a pohrávala si s myšlenkou, že mi napíše, ale nějak neměla odvahu. Pak díky tomu inzerátu, který jsem tu ukazovala, odvahu našla a napsala mi. A napsala v takovém stylu, že jsem si skoro myslela, že mám někde klon a teď mi píše. Nesměle, s předpokladem, že asi nebudu chtít ani odpovídat. Ale já odpověděla, ráda, jen o den pozdě. S XX jsme si tedy začly psát, tak nahodile, o různých věcech, znáte to.

XX je mi docela podobná: socially awkward, a takový ten způsob, s jakým jednáte s lidmi a zároveň předpokládáte, že je vlastně otravujete a že jste akorát za blbé a tak vůbec, to taky asi znáte. Pracuje i v podobné sféře jako já. Akorát narozdíl ode mě nemá pejsky, ale kočky, a ona je sama krásná kočka, užívající si života naplno, a já jsem jen nudná brambora, i když se mi to snažila (a snaží) vymluvit.

Párkrát jsem se ní snažila domluvit schůzku, akorát to ani jednou nevyšlo, až ve čtvrtek. A dost možná, že by se věci vyvinuly trochu jinak, kdybysme se přece jen sešly dřív, ale spíš ne a je to jen takové „co by—kdyby“.

Anyway, ve čtvrtek mi tak vyšlo, že bych v pátek zůstala v home-office, tudíž jsem si mohla čtvrteční večer protáhnout. Šla jsem ten den nejdřív na piercing, obnovit náušnici a když už jsem byla v tom, tak obnovit i ten v nose, protože se mi po něm stýskalo, miláčkoj. Ale po piercingu jsem nic jiného v plánu neměla. Běžně by to bylo super, protože moct jet domů a třeba do večera programovat a nemuset sledovat hodiny je fajn. A nebo jen čučet na seriál(y), works well too. Nicméně, pořád mi někdo radí, že když teda nechci být sama, tak je třeba jít mezi lidi. A já si vzpomněla, že jsem se chtěla setkat s XX, tak jsem jí hned napsala, jestli by se jí to večer hodilo. A hodilo!

Takže po piercingu jsem hned letěla zpátky do poloprázdného open space, přelakovala nehty, udělala ze sebe člověka, zároveň stihla ještě vyřešit bug do práce, a letěla jsem na domluvené místo, kam jsem kolem sedmé večer. Stejně tam byla XX dřív než já. Domluvily jsme se na takové pěkné restauraci, sklepní prostory, klenuté stropy, neomítnuté cihly, to já ráda. Napsala mi ještě zprávu, kde ji tam najdu, tak jsem ji celkem brzo našla (ještě mě obsluha nasměrovala). Seděla tam přímo naproti mě, když jsem našla to správné místo. Vylezla jsem po schodech, pozdravily jsme se a sedla jsem si naproti.

Většinou to vypadá tak, že když poprvé vidím někoho nového, tak mlčím, dokud se nerozpovídám. Ten den to bylo trochu naopak, ale nemlčely jsme ani jedna. A povídaly jsme si zase na hromadu témat, myslím, že by se i nezávislý pozorovatel docela divil, co všechno a jak jsme probraly. A jakože jsem čekala, že po tom jednom kafi půjdeme zase každá domů, tak jsme si povídaly celkem dlouho. Tak dlouho, že bylo asi půl jedné ráno, když přišel číšník, jestli nechceme účet. Zavírá se tam v jednu ráno.

Tak jsme zaplatily a šly. Bydlí ne zrovna daleko od místa, kde pracuju, takže jsem ji doprovodila skoro až domů. Rozloučily jsme se, popřály si dobrou noc… objaly se… a dál na sebe koukaly. A tak jsem jí ještě dala pusu na tvář a pak už jsme teda fakt šly domů (já teda ještě do práce pro věci, ale směrem domů). Měla jsem jí ještě napsat, až dorazím, i stalo se tak a ona fakt ještě byla vzhůru a čekala na tu zprávu.

Byl to super večer. Hrozně pěkně jsme si rozuměly. Protože mi četla blog, tak jsem jí o sobě nemusela nic vysvětlovat, chápala to a brala mě rovnou takovou, jaká jsem. To je hrozně vzácné.

Druhý den jsem se jí hned omlouvala za tu pusu, co mě to napadlo. Ale nevadila jí, byla ráda. Domluvily jsme se, že se ještě uvidíme.

A tady nastupuje moje naïvní já. Tři roky žiju v přesvědčení, že si nezasloužím, aby mě někdo měl rád. Ale… pak se objeví něco, a já se snažím nebýt tupě slepá, a nějak to přehodnotím a představuju si, že bych třeba mohla být něčí první volba. Je to hrozně krásná představa, a úplně mě pohltila, až jsem nebyla schopná nic jiného dělat, na nic se pořádně soustředit, jen jsem hypnotizovala zprávy a čekala na každou další jako na kapku vody ve vyprahlé poušti.

A to byla chyba. Je prostě fakt, že já si štěstí nezasloužím, a pořád se mi to jen a jen potvrzuje. Dneska ráno si všimnu jen tak mimochodem, že je ve vztahu s nějakým klukem, a neštěstí je na světě. Tak si o tom píšeme. Pravda je taková, že slovo "rande" při domlouvání našeho setkání vůbec nepadlo. Je fakt, že pusu si mezi sebou holky taky normálně dávají, a nic víc to neznamená. A já si špatně vyložila signály, a teď sklízím následky. A taky je fakt, že jsem se jí nikdy nezeptala, jestli… jestli bysme mohly my dvě být spolu. Takhle explicitně. Nechtěla jsem, protože jsem ji nechtěla vyděsit. Tak strašně se člověk snaží neudělat chybu, až to samotné snažení je chyba. A ona mi ale taky nemohla říct dřív, že má kluka, protože to prostě nebylo jisté a vyvrbilo se to až v tu chvíli, o čemž ale já zase neměla ani ponětí. Mám prostě smůlu, co dodat. Kombinace několika nešťastných rozhodnutí, mylných představ, a dvou osob, které jsou telata, když přijde na sociální interakci.

I tak se znovu uvidíme, protože o vztah, ať už jakýkoliv, s osobou jakou je XX, prostě přijít nechci. Když jsem o ní vyprávěla kamarádům, používala jsem jen slova jako „boží“, „skvělá“, „krásná“, „milá“, a celá ta představa byla moc super. A ta slova dál platí, na tom nic moje naïvita nezmění.

No nic, pohádka skončila dřív než začala, teď zpátky k forever alone životu.

Přechylování

Tak jsem se tak nad něčím zamyslela.

V Čechách je celkem běžné, že se přechyluje ženské příjmení do ženského tvaru. V zahraničí, třeba v anglicky mluvících zemích, se to samé přechylování ale nedělá. Jenže často v Čechách taky narazíte na to, že žurnalisti příjmení zahraničních žen přechylují, i když ony přechýlené příjmení nemají. A na opačné straně mince tu máme třeba Emmu Smetana, kterou nepřechýleně snad všichni jmenují (a to snad nepřechýlené příjmení ani nemá v českých dokladech).

A já se ptám, proč?

Když budete na internetu hledat Taylor Swift, třeba, tak nebudete přece hledat Taylor Swiftovou. To byste toho moc nenašli, maximálně nějaké „úžasné“ české článečky. A myslím, že i ona by se dost divila, co jste to s jejím příjmením provedli.

Je tak těžké někoho všude jmenovat tak, jak se jmenuje skutečně?

Statistika zdroje provozu

To se takhle sem tam pro zajímavost podívám, jak mě tu návštěvníci našli, a pak se divím, že mezi odkazy je i tuten:

http://www.dota2.cz/forum/...

Varuju dopředu, že ne vše, co tam uvidíte, jsou názory lidí při smyslech… je mi z nich poněkud smutno :-(

Mám radost

Prostě mám radost. V práci jde programování plynule vpřed, můj programovací jazyk se taky hezky vyvíjí vpřed do stále více “mature” podoby, brácha má zase práci a mně dneska přišla krásná sukně, super tričko (i mamce se líbilo) a nízké kozačky od Bati ve velikosti 41, které mi úplně perfektně padnou (aji mamce se líběj).

Vinted.cz & já

1. Tak se podíváme, copak dneska mají nového. 
2. A, mrknu se na boty! 
3. Ty jo, těch tu je. 
4. Ty jsou moc drahý. 
5. V tutěch bych se zabila. 
6. Ale dám srdíčko. 
7. Tyhle jsou moc pěkný. *srdíčkuje*
8. Tyhle by byly fajn, kdyby nebyly 37, ale 42. 
9. Tyhle musím mít! *srdíčkuje* *nechává otevřený tab*
10. Ale ještě bych určitě potřebovala… *kliká na další kategorii*
11. Na tuto nemám prsa. 
12. Tuto je moc krátký, na to nemám břicho/podvozek. 
13. Jů! 
14. Tohle by bylo super, ale nevím, jestli 40 není moc malý / 44 moc velký. 
15. Proč musí mít všechny ty krásné věci jen 38? 
16. Další náušnice, yay! 
17. Ježiš to bude peněz.  

A tak dál, znáte to. 

Teenagerka

Ač jsem se narodila za chladného listopadového dne revolučního roku ’89 (tzn. mi táhne na poslední studentský věk), stále (nebo čím dál víc) si přijdu jako malá holka ještě. Nezkušená, vyrábějící módní faux-pas jak na běžícím pásu a vůbec socially awkward.

Třeba mi vůbec nevadí představa pořídit si něco z Tally Weijl. Asi budu rebelka.

Ale každopádně, do roku 2015 vstupuji s tím, že se budu snažit být co nejvíc pozitivní. A hned mám pár bodů, co se mi povedlo (i když třeba jen zjistit…).

• Zdá se, že Baťa svoje boty velikosti 42 čísluje jako 41. To je -aně pozitivní zpráva! Musím tuto teorii někde vyzkoušet. 
• Zvládla jsem přijet z práce domů a ani nesáhnout na počítač. Echt. 
• Zvládla jsem ráno před prací nahodit linky a řasenku a ani kvůli tomu na mě nemusel táta čekat u auta. Nakonec byl u něj dřív stejně jen proto, že mi chtěl zavřít dveře před nosem, ale kabelka byla ještě vevnitř. Tak šel napřed a nechal to na mně! 
• Povedlo se mi neztratit se u výstupu z metra Vltavská. 

Taky nějaké ne-zrovna-pozitivní body, ale budu pozitivní a jen se nad tím usmívám. 

• Povedlo se mi jet do Prahy v legínách a zapomenout na sukni. Zdravím kolegyni Lucie! Ještě, že mám aspoň delší tričko. 
• Pekelná noc. Pár lidí ví. Ale explicitně to sem psát radši nechci. 

A ještě taková drobná poznámka, snad se neztratí. 

Nebojte se mě a klidně mi napište. Já nekoušu (většinou). 

To zdůrazňuju proto, že jsem zjistila, že občas někdo čte můj blog a chtěl by mi napsat, ale z nějakého důvodu nenapíše… a já pak nevím jak se mám cítit!