Tak je to tu, už jsem tu s váma všema 25 let a 11 dní, nebo děsivějším výrazem čtvrt století. A abyste věděli, tak sotva mi byly dva dny, a už jsem vám přinesla revoluci! :D
Minulý týden jsem se viděla s jednou dlouholetou kamarádkou z dvojčat (mělo původně přijít i druhé dvojče, ale nemohlo), se kterou jsem se viděla naposled v květnu (možná na začátku června těsně). Takže mě samozřejmě zajímalo porovnání květnové Markétky a listopadové Markétky. A prý jakože dobré! Dokonce mě pochválila, takže jsem se samozřejmě cítila. A to jsem vsadila jen na linky a řasenku. I sukně zůstala doma, protože v listopadu už je docela zima. Ale nejlepší stejně bylo, že se mnou mluvila normálně jako s holkou a jestli se dvakrát přeřekla, tak je to moc. Což na to, jak dlouho se známe, je dost dobré. A taky na to, že jsem prakticky v první půlce procesu… I když, dneska už jsem na samém začátku té druhé půlky. Hrozně to letí.
V práci jsem už dávala vědět, že se blíží doba na několikatýdenní home office, i když zatím ještě nevím přesně na kdy to vyjde. Někdy v létě, možná po létě, kdo ví. Jsem na sebe zvědavá, jak to zvládnu. Bobky budu mít už z toho, že mám jít na nové, neznámé místo. Pak mě uspí a za dvě hodiny se jen probudím a bude po všem. A pak nějak přežít ty nadcházející týdny. A znova na matriku. A pak oběhat ještě víc úřadů, protože na některé úpravy jsem se zbaběle vykašlala a řekla si, že to přece počká těch pár měsíců ještě. To bude občanka, živnostenský úřad si to zdá se aktualizuje sám, kartička zdravotní pojišťovny, řidičák, papíry k autu, pojištění k autu, satelitní sledování k autu, banky, a snad jsem na nic nezapomněla.
A pak za nějaké asi tři měsíce znova! Jako by to nestačilo jednou. A pak už bych mohla mít klid, ne? Jen doufám, že nebudu mít žádné další komplikace, ale při mém (ne)štěstí si nemůžu být jistá.
Ale na co se těším nejvíc je ta doba, která přijde po tomhle všem. Už se nebudu muset omezovat v oblečení, protože nebude důvod. Nikde žádné extra části, které pod sukní vypadají nepatřičně. Hlas bych si do té doby taky mohla vylepšit, a třeba se bude pořád vylepšovat. Což by zase znamenalo, že se budu míň stydět někde mluvit. Kdekoliv mluvit. Když to půjde, mohla bych začít i chodit do nějaké té školy, kde bych se chtěla naučit pořádně na tu kytaru, když už jsem si ji pořídila. Až mi spraví i ohryzek, což teď nevím jistě, jestli bude před nebo po létu, tak odpadne už i poslední důvod se stydět chodit mezi lidi. I když jsem zjistila, že zrovna tutoho detailu si lidi běžně nějak nevšímají. Teda pokud nevědí, čeho si všimnout. Budu prostě normální.
V pátek se prý půjdu podívat bráchoj a jeho přítelkyni na taneční. Co, jestli jsem
nervózní?
JSEM. A moc. Nikdy jsem nebyla na takovéhle akci, kde ze sebe budu muset dostat maximum ženskosti, abych si přišla, že procházím. Stresuju se už jen z představy, že tam po mně bude někdo něco chtít, mluvit na mě, chtít odpověď. Nebo že tam potkám někoho, koho potkat nechci. Tohle není Praha. Jaké šaty si mám vzít, jaké boty, co s vlasy, obličejem, jestli risknout jiné náušnice a pak brečet, že jsem se zase píchla.
A co pak dál s životem. Chtělo by to bydlet blíž k Praze. Tady se nic neděje, znám tu jen pár lidí a vidím je jednou za francouzskej rok. A práci mám hlavně v Praze, i když ji můžu dělat odkudkoliv. Třeba i z východu Slovenska, pokud tam mají internety. Líbily by se mi Modřany. Krom toho sídliště tam mají i přírodu a to já ráda. Navíc to není daleko od části Prahy, kde pracuju. Ale vzhledem k tomu, že zůstanu do konce života sama, tak by bylo milejší bydlet s rodiči, ale ne tam, kde bydlíme teď. Za 4 roky mám splacené auto a najednou mi měsíčně zbyde dost peněz na to utáhnout třeba i 60-70 % hypotéky, podle situace. No, a taky trochu doufám, že nebudu mít po celé 4 roky stejný příjem, ale že by mohl jít taky nahoru. Snažím se proto dělat kde co – jak v primární práci, tak hledám i alternativní možnosti, které se s primární prací nevylučují (a kdo ví, některé výsledky by mohly pomoct i té primární práci).
 |
| Věřte nebo ne, ale tuto je v Praze. |
Bude to zajímavé, zbavit se dvou bytů v neperspektivní lokalitě a najít si nebo postavit si dům dle představ a ve vhodné lokalitě a vzdálenosti od Prahy místo nich. Navíc tak, aby v něm mohli bydlet jak rodiče, tak babička a já a jestli ke mně někdo přibude, to je krajně nepravděpodobné, ale s tou možností by to chtělo taky počítat. Ale ne že bych se zlobila nechat si dvoulůžkovou postel sama pro sebe.
Jenže, když si pořídím byt v Praze, tak jen tak nenašetřím to, co by bylo na pořízení domu třeba. Když si byt v Praze nepořídím, tak už asi brzo umřu na vyčerpání z toho věčného ježdění hodinu tam, hodinu zpátky, a když je kolona, tak i delší dobu. Tak jsem navrhla, že bysme si třeba pořídili byt dohromady s tátou, aby taky nemusel pořád jezdit, a náklady by byly na jednoho nižší než kdybych bydlela sama v 2+kk. Nějak se to neujalo.
Občas přemýšlím, jestli nezkusit napsat něco jako inzerát na jednu z těch stránek, jejichž účelem je seznamování lidí… Ale nikdy neseberu dost odvahy. Co bych asi tak mohla nabídnout. Uzlíček nervů. Nedokonalý vzhled. Vlastně ani se mnou není moc zábava. Nepiju, nekouřím. To, co umím, většina lidí nechápe a když o tom začnu mluvit, tak je to pro ně jako čínština (pokud zrovna neumí čínsky, samozřejmě). A pak na jedné takové stránce uvidím tuto a je mi z toho smutno.
Teď teda koukám, že tam jeden konkrétní komentář už zmizel, ale stejně, asi si dovedete představit, co se tam tak mohlo objevit. Já mám prostě a jednoduše problém. Problém poznávat nové lidi. Vždycky, než si někoho pustím blíž k tělu, tak to trvá. Nervy z toho, když mám mluvit s někým, koho neznám. Vymýšlím si dopředu, co řeknu, a jak nasadím cool tón, a pak zním akorát jako koktající cosi, když na to dojde. Bojím se, že takovému novému člověku nebudu mít co dát. Taky se bojím, že nebudu mít čas, protože přes týden můj den vypadá tak, že ve 4 se probudím a v 6-7 jsem už doma a pomalu jdu spát. Žádný extra čas na další věci nebo další lidi. Jedině na úkor práce. Ale jak si pak můžu vydělat na bydlení, což je už ta poslední meta, kam se chci dostat (když nebudu počítat ambice s nějakými svými projekty, ale ty stejně nejsou žádná jednorázová investice… bydlení teda taky ne, ale k tomu je třeba na začátku něco mít a ne málo). Taky se bojím toho, že jsem moc důvěřivá a naïvní a hrozně snadno se zamiluju. To nedopadá dobře. I když poslední taková epizoda skoro 3 roky zpátky vedla konečně k tomu, že jsem si uvědomila, že to takhle dál nepůjde.
Jsem takovej ztracenej případ. Pořád všude říkám, jak jsem okay s tím, že budu sama, ale přitom s tím okay nejsem. Ale to utrpení, které by se mnou musel takový druhý člověk zažít, to bych přece nemohla nikomu udělat.
Teď se ale podívejme na skutečné problémy. Na YouTube vyšla
další epizoda websérie #Carmilla. Laura prakticky přiznala své city ke Carmille a hádejte, co se stalo. Carmilla umřela. Nebo tak to aspoň zatím vypadá, uvidíme zase v úterý, až bude další #CARMILLA DAY. Ale slyšela jsem, že už série pomalu končí. :-( Tak dlouho celý fandom čekal, až se #Hollstein ship pohne dál a teď nám udělají tuto. To je tak hrozně nefér. Dalo by se říct, že ze všech Creampuffs jsou teď Vervegirl’s The Walking Deadpuffs (znáte AMC’s The Walking Dead, že jo?). Prostě nemůže být mrtvá. Nemůže. Vždyť je upír. Určitě není mrtvá.
Takový pocit z toho má jedna z hereček ve websérii. Já asi taky. HAHAHAHAHAHAHAHA prostě ne. Ne. Nenenenenenene.
Věděli jste, že 78.63 % všech statistik je smyšlených?
Psala jsem si včera s jedním transklukem a vyzvídala, zpovídala a tak. On je ještě na začátku všeho, před hormonama, takže ještě není ovlivněný tím ďábelským testosteronem. Zajímalo mě, jak dospěl k tomu, že je taky trans. Čekala jsem, že to bude diametrálně odlišné od toho, jak jsem k tomu dospěla já. A světe div se, je to dost podobné. Taky jsme si vzájemně postěžovali na některé situace, které se nám stávají. Třeba úplně nerozumím tomu, že podle fotky vypadá jako jasnej kluk, ale stejně jsou lidi, kteří to nepochopí, a dokonce i jiní transkluci. To se prý s jeho hlasem a sezením s nohou přes nohu nemůže divit. Když je u sezení, tak se taky těším, až nebude takový problém sedět s nohou přes nohu. To je hodně ženské. Ale je lehce vtipné, jak to dělá i on. :-D A taky ten pohled na druhou stranu, že řeší ty samé strachy, a „tohle přece musí přijít všem směšné“. Je to zvláštní, protože já si říkala totéž. Přece nemůžu čekat, že se obléknu do holčičího a hned budu všem za holku. Na druhou stranu holky samy se někdy oblékají do klučičího a nikomu to nepřijde divné nebo směšné. Pokud to ovšem není kluk v těle, kterému společnost přisoudila, že je holčičí. Ale ani pak to přece není směšné, nebo je? Zato já cítím nutnost dělat hodně pro to, aby mě lidi neviděli jako nějakého transvestitu. Transvestiti jsou muži, co necítí žádnou potřebu, aby je lidé brali jako ženy. Já muž ale nejsem.
Ale stejně je to zajímavé, jak všichni transkluci, které znám, mají okamžitě vlasy na hrozně krátko a „na kluka“. Žádný dlouhovlasý. Proč? U transholek tohle nepozoruju, sice neznám žádnou, která by měla vyloženě krátký klučičí sestřih, ale nemají všechny vlasy až po zadek (tam se plánuju dostat já). Ale zase na té stránce Lesby sobě vidím tak polovinu těch holek, které mají vlasy echt krátké, že vypadají pomalu jako kluci, ale jsou to prostě holky. Ale to jsou jen detaily. Já osobně bych třeba krátké vlasy už mít nemohla. Zdál se mi jednou i sen, spíš noční můra, že mi někdo vlasy ostříhal. Brečela jsem ze spaní a při probuzení jsem si musela na vlasy sáhnout a přesvědčit se, že tam jsou a že jsou tak dlouhé, jako byly večer. To byla úleva. Ale to neznamená, že všechny holky musí mít dlouhé vlasy. Jsou to jejich vlasy, ne moje. Na moje nesahejte, já vám nebudu sahat na vaše. Občas si pohrávám s myšlenkou vyzkoušet jít na blond, protože většina transholek, u kterých jsem si řekla, že jsou fakt pěkné, byly blond. A já jsem pod tou červenou taky blond, i když ne tak světle, jak si představíte, když se řekne blond. A do toho třeba růžový nebo modrý proužek, ach. Ne, fuj, rouhačské myšlenky! :-D Redhead je dosud prostě nejlepší a cítím se tak nejlíp. Dokonce to zašlo tak daleko, že už nešílím, že ze sebe ráno nestíhám udělat člověka. Prostě jedu do Prahy mezi lidi tak, jak mě estrogeny upravily. Řasy mám od přírody celkem dlouhé (a s řasenkou mi už naráží na sklíčka brýlí). A tvář mám od malička spíš holčičí. A na nějaké vysoké čelo kašlu. Nemaj všechny holky nizoučké čelo. Až budu mít všechny lasery za sebou a nějak vyřídím ty světlé vousy, které si z laseru nic moc nedělají (krom toho, že je spálí taky…), tak už na ní nemám co měnit. I ten plastický chirurg z vojenské nemocnice to říkal. Teda ne mně konkrétně, ale obecně – má smysl něco upravovat, když ta změna nebude milimetrová. Milimetr je zbytečné upravovat. Milimetr sem, milimetr tam. Necituju našeho prasidenta.
A ještě pořád se mě lidi ptají, jak to mám teda s tou sexuální orientací, a já jim pořád odpovídám, že nevím. Počítám přece s tím, že zůstanu na ocet. Tak k čemu by jim byla moje orientace. Navíc sami většinou někoho mají. Já prostě nemůžu říct, že jsem jen na kluky, nebo jen na holky, nebo bi. Já jsem schopná se zamilovat do kohokoliv, nezávisle na pohlaví. Takže klidně miluju Iana Somerhaldera i Ninu Dobrev, a Delenu miluju taky. (a ne, na trapná -ová za příjmeními žen, které nejsou Češky, si hrát nebudu) Prostě dávám přednost konkrétnímu člověku před tím, co má nebo nemá mezi nohama. Jaký ten člověk je, jestli si s ním rozumím, jestli se mi líbí a tak. Klidně upřímně řeknu, že ne každý kluk a ne každá holka se mi líbí. Ale že bych byla zrovna v pozici si vybírat, to mi nepřijde. Ale taky nechci mít někoho za každou cenu, jen proto, abych někoho měla. To je marné.
.JPG)
