První laser

Já vím, já vím, mělo to být už před týdnem, ale to bych to nebyla já, kdybych to neměla komplikované.

Dneska teda konečně jdu na laser, prakticky teda podruhé, ale poprvé na zákrok. 2 mm ve středu bylo moc, takže snad to, co mi od středy stihlo narůst, tak bude stačit.

// o pár hodin později…

Přišel čas sebrat se z práce a jít na věc. Cestu už jsem znala, takže jsem všechno našla hned. Akorát kruci, před dveřma. Ve středu tam zároveň se mnou vstupovala nějaká další paní, a zazvonila ona, ale teď tam se mnou nebyl nikdo a chvilku mi trvalo najít zvonek… :D

Každopádně, přišla jsem asi tak o 2 minuty dřív, takže jsem ani dlouho nečekala a šlo se na věc. Ujala se mě ta samá paní, jako říkala naposled Terezka :) Taková milá, povídavá. Ještě mi k tomu všemu něco vysvětlovala a odpovídala na moje poslední otázky, ještě mě ujišťovala, že kdyby to bylo moc rychlé, tak mám říct, že zpomalí, dáme pauzu, popovídáme si o nevím o čem :D

Byla jsem varována, že to bude bolet, ale takovýhle druh bolesti jsem teda cítila poprvé. Ale dalo se to zvládnout. Blbé je, že každé místo je na tváři jinak citlivé, takže něco bylo víc v pohodě, něco míň v pohodě. A všude byla cítit spálenina. To z těch hnusných vousů. Dobře jim tak.

Navíc, skutečně stačilo se oholit naposled dva dny před zákrokem večer. Takže jsem i po cestě vypadala daleko líp než minule… ještě teď se stydim.

Pak jsem tam koukala do zrcadla, a podle očekávání to vypadalo, že světlé vousky zůstaly stát, ale teď koukám doma a vypadá to, že jsou také pryč. Zajímavé. Sem tam je vidět nějaký spálený, který ještě úplně nevypadl, ale taky to na něj čeká, muhuhehe.

Zarudnutí stihlo zmizet dřív, než jsem dorazila zpátky do práce pro věci, takže tak 20 minut.

A díky tomu, že mám u banky jednu kreditku, tak jsem měla i 10 % slevu :)

Další nakupování s mamkou

Mamka už nějakou dlouhou dobu spolupracuje s tutou firmou: dedra.cz, a v poslední době se v jejich nabídce začlo objevovat i oblečení a různé doplňky. I chtěla, abych si v katalogu zaškrla věci, které by se mi třeba líbily k narozeninám nebo Vánocům, a tak se i stalo.

Říkala jsem, že co mi z toho seznamu zaškrtnutých věcí nevezme, takže si něco z toho vyberu a koupím si to za svoje. A dokonce i tak se stalo. Akorát si už nepamatuju, co všechno jsem si tam vybrala :) Ale pamatuju si třeba tuto:

Moje TEPRVE druhá kabelka, ta první začíná nést známky používání. A myslím, že tahle je uvnitř daleko líp řešená, navíc budu mít samostatnou kapsičku na mobil, což bude důležité. 

U té sukně se ještě zastavím (krom toho, že funguje i jako top), měli posledních x kusů na skladě, a byla šance, že na mě už nezbyde. A dneska ráno mi mamka píše, že nejspíš bude, že objednávka byla vyfakturovaná celá :) 

Každopádně jak jsem si tam na e-shopu dávala dohromady košík, tak se na něj pak přišla podívat mamka, rovnou mi řekla, co z toho můžu vyhodit (protože to nejspíš už sama objednala…), a ještě jsme tak nějak diskutovaly o dalších věcech co tam mají. :) 

A až mi to dorazí, tak sem napíšu další článek na téma „Nové úlovky #x“, a bude tak i porovnání marketingových fotek a reality :) Některé věci už mamka navíc objednala a dorazily a měla jsem si je vyzkoušet, jestli by se musely vrátit, a myslím, že snad i předčily očekávání.

Krok #18

Pondělí. 

Šla jsem na další sezení u paní doktorky. V podstatě se nic breakthrough nekonalo, spíš jsem nesla dobré zprávy o tom, jak se situace doma pomalu, ale jistě lepší (už bylo načase), z čehož měla paní doktorka radost. Já teda taky, pořád mám. Taky padla řeč na to, že mě mrzí, že jsem nepřišla dřív. Na to jsem se dozvěděla, že holek, které přijdou a je jim ještě před 18, je naprosté minimum. Většina, která přijde, tak jsou už ženaté s dětmi a říkají, že už dál nemůžou. Asi to bude tím, že ta přítomnost testosteronu nutí člověka bojovat, dokud to jde, i když teď už víme, že je to zbytečný boj. Zato kluci většinou chodí už mladí, protože jejich mužská povaha, která z nich úplně čiší, jim nedovolí jen tak dál žít jako „slečinky“ (kéžby si to se mnou mohli jen tak vyměnit…).

Jo, a protože ve středu jdu na ten první laser, tak jsem přišla à la Conchita Wurst. I když ne s tak dobrými vlasy.

Úterý. 

Státní svátek, yay! Byla jsem sama doma, takže jsem se věnovala převážně posteli a seriálům. Stejně mě zase bolelo oko (k večeru zase přestalo), takže nešlo ani se věnovat počítači. Jak jsem zmínila na twitteru, musím si najít nějakou dobrou činnost, která nevyžaduje koukání do monitoru. A jak jsem zmiňovala i tady, nabízí se pořízení kytary (nevyžaduje téměř žádné koukání), nebo učení se jazyků (vyžaduje koukání do papíru a sem tam do monitoru, protože audio cd).

Středa. 

To je dneska. Opět v Praze jako Wurstkétka, takže nálada kolísá podle doby strávené mimo zrcadla. Co bude dál, doplňuji: Pokud vám na stránkách laserové kliniky píšou, že potřebujete nechat vousy narůst na 0.5 mm a v e-mailu vám napíšou, že 2 mm, věřte webikům a ne e-mailu a radši na chybu v mailu upozorněte, nebudete muset chodit pak jako Wurstkétka po Prahé, protože 0.5 mm vousy nejsou skoro vidět. Jinými slovy, dneska se laser nekonal, jen konzultace, přesunuto na pátek. Ale je nutno říct, že se zachovali čestně a nic za konzultaci neúčtovali, protože by jinak celková cena dnešní srandy byla nižší, a zákrok by proběhl, kdyby nebylo chyby v mailu.

11. října

Jsme byli na výletě, tak sem s opožděním dávám fotky.

Bráchův pejsek šel s náma.
Blond odrosty jsou zlo. Tuto je ještě před návštěvou kadeřnice.

Jinak co se týče nějakých novějších záležitostí, tak zítra jdu konečně na první laser a včera večer jsem slyšela tátu, jak mi zřetelně říká, abych zítra (= dneska) nezapomněla na tu kaiserku.

Potkávám lidi!

Mojich posledních hodně měsíců jsem prakticky nevystrčila nohu ven z comfort zone a před nikým se neukazovala, až na některé výjimky, kdy to buď jinak nešlo, nebo jsem i chtěla.

A teď jsem během tří týdnů poznala tři různé nové lidi (některé jsem znala už dřív z outernetů, ale najednou byli živí, z masa, kostí a nervů přede mnou)!

Jo, a ještě důkaz místo slibů:

(erhm, nasazuje tón průvodkyně na hradu či zámku)

A nyní si povšimněte vlevo Markétky v růžovém tričku s #očičkatostí kolem krku a ošklivými mužskými brýlemi, které si sama koupila zhruba v době, kdy blogískověc začínala, a s naprosto nevhodným sestřihem.*) A v pravo návštěva až z daleké Ostravé, takže je jasné, že jsem musela využít příležitosti, kdy se vyskytla v Prahé, a seznámit se :3 

P.S.: Bohužel mě společná selfie napadla až u třetího seznámení… jsem nějaká zpomalená, promiňte. 

P.P.S.: Před 3 minutami u nás doma: 

Táta: „Tak já mu to udělám.“ // mluví o čaji

Mamka: „Jí.“

P.P.P.S.: Před pár dny v autě:

Táta (do telefonu na mamku): „Šoférka říkala, že si dá tousty.“

P.P.P.P.S.: Za předpokladu, že Bůh je nekonečný a Vesmír je také nekonečný, nedáte si toust? 

Kdyby mě ještě někdo chtěl vidět, zapište se prosím do pořadníku, začíná vás být nějak moc. :D

Nové vlasy, nová Markétka

To jsem se takhle po asi půl roce dokopala k tomu, abych si zašla taky ke kadeřnici.

Je to celkem hezká historka. Začlo to tím, že jsem neměla celou adresu, kde že to vlastně je, jen popis. Naštěstí google street view pomohl, i když v době snímku tam ono studio ještě nebylo. Taky najít spojení – vedlo tam jedno přímé, nějaká tramvaj nadepsaná jako 14/24, což mě zmátlo, ale nakonec jsem pochopila: na Ortenově náměstí se ta tramvaj za jízdy přečíslovala. Wow.

Hustší však bylo to, že jsem vystoupila z tramvaje úplně na opačné straně náměstí, než jsem čekala. Zorientovala jsem se jen podle kostela, který je na Strossmayerově náměstí. Ale pak už jsem to našla.

Začly jsme tím, že jsme vybrali barvu. Takže jsem zase redhead! Akorát to trvalo daleko dýl než doma s barvicím šamponem. Takže v mezičase jsem dostala čaj a časopisy s účesy na prolistování a inspiraci. Pár účesů jsem si poznačila.

Pak přišlo na řadu stříhání. Kadeřnice mi vysvětlila, co by kde a jak udělala, a že ofinku si necháme rozhodnout nakonec. Tu jsme nakonec vybraly tak, že se jen sestříhla, ale ne na krátko, spíš na patku.

Taky mi ukázala, jak si s žehličkou na vlasy udělat vlnky. Musím říct, že když jsem tam na sebe pak tak koukala do zrcadla, přišla jsem si… krásná! (A to jsem se vůbec ten den netrápila s make-upem…) Na fotce dole už akorát nejsou tolik vidět.

Odcházela jsem odtamtud s fakt dobrým pocitem ze sebe samé.

Chyba 404: Článek nenalezen

To jsem tak plánovala přes víkend napsat nový článek, ale…

1. Lenost fotit
2. Lenost se hýbat
3. Mamka říkala, že mi pošle fotky z výletu, na kterém jsme byli už ani nevim kdy, a chtěla jsem je použít taky… a neposlala

Konec hlášení. 

Opravování

To jsem takhle nedávno psala o tom, že nasazuju strategii doma rodiče opravovat, když použijou špatný rod nebo špatné jméno.

A co dneska ráno neslyším přes zavřené dveře… mamku, jak opravuje sama sebe :)

„… když už jsme to (špatnému jménu) říkali. Teda Markétě.“

Tak ještě nemuset opravovat vůbec a je to super.

150 dní

Přesně tak dlouho jsem už na HRT. A že to byla jízda! A to teprve začíná.

Včera jsme měly další společné sezení a já zjišťuju, že vůbec nevím (nebo spíš jen matně tuším), co se všechno na HRT změnilo, krom očividných fyzických změn. Spíš nevím, jak to popsat. Snažím se tady na blogískověci vypisovat nějaké změny, když si jich všimnu, a věřím, že jsem určitě nějaké vynechala, protože občas jdu po ulici a přemýšlím, co bych sem mohla napsat, a pak na to zapomenu a myslím si, že jsem to už napsala, a ono nic!

Možná to souvisí i s tím, že nevidím žádné skokové změny, ani doma je nemůžou moc vidět, když mě vidí prakticky každý den, i když přes týden jen večer. Já bych se musela koukat do zrcadla jen jednou za měsíc, abych viděla nějaké rozdíly. Ale zase… to by asi dopadlo, řešit měsíc všechno bez jediného pohledu do zrcadla! :D

Jo jo, kdybych se každý měsíc jednou takhle vyfotila v nějaké referenční pozici, tak by to asi šlo. Možná s tím začnu, a nějaké fotky z dřívějška taky určitě vyhrabu.

Každopádně, o tutom teď mluvit nechci. Chci mluvit o tom, jak mě vidí ti, kteří mě vidí skutečně jednou za čas, a jsou dost komunikativní na to, aby mi o tutom tématu něco pověděli (což automaticky vyřazuje všechny muže, protože ti se mnou o tom NIKDY nemluví).

A stalo se, že jsem nedávno potkala dva různé lidi, z nichž první mě neviděla pár let a druhá mě viděla poprvé a podruhé v životě.

Pojďme se podívat na tu první. Bývalá spolužačka z gymplu, naposled jsme se viděly, ještě když jsem se účastnila vysokoškolské honitby za titulem. Ona se mezitím stihla vdát, btw. :) Každopádně, ptala jsem se, jestli by mě poznala, a řekla, že jo. Ale že vypadám jako holka (teďka necituju, jen přeříkávám – to budu dělat i ve zbytku tutoho článku).

A teď druhá – bez toho, abych se na cokoliv ptala, se na mě v jeden moment tak povídala a prohlásila, že i když se snaží, tak si mě jako kluka nedovede představit. To zahřálo na duši. :) Ale neřešily jsme jen tohle, hezky jsme si popovídaly na všechny možný holčičí témata (barbínovatím tak?).

Akorát ten blbej hlas vždycky prozradí. Na to taky přišlo téma na sezení. Konkrétně nějaké znepokojující informace o operaci hlasivek, nicméně… ne každý člověk je stejný (i když se vám komunismus bude snažit namluvit opak), takže ne každému operace dopadne stejně, i v dlouhodobém měřítku. Takže zůstávám optimistická a plánuju standardní postup, docházet na hlasové terapie a po n měsících operaci ohryzku (určitě) a operaci hlasivek (podle situace, spíš se přikláním k ano), a pak pokračovat v hlasové terapii, dokud nebudu spokojená sama se sebou, ne dokud mi někdo neřekne, že už stačí nebo že to nemá smysl nebo nevím.

Takže za týden a jeden den první laser, a proboha připomeňte mi někdo večer, že si mám domluvit tu hlasovou terapii, zkoušela jsem se tam totiž dovolat v poledne a nikdo to nebral… a oni tam jsou prý až k večeru. Popojedem.

A teda nějaké změny po 150 dnech, zkusim je zkompilovat ode dne 1. po dnešek:

1. PRSA! Jako po 5 měsících to ještě není takový zázrak, ale lepší se a už nemůžu (dávno) spát na břiše, protože to jednoduše nejde (ne že by mi to nějak chybělo, spím na boku už dlouho). Už vyplním klasickou 75A a jestli to půjde takhle dál, tak možná za půl roku přesedlám na 75B. Možná i dřív? Asi se s někým budu muset poradit. Cíl je 75C do data operace, jak jinak. A jestli díky rodinné anamnéze bude pravda, že dorůstají až do velikosti o číslo menší než je v rodině běžné… budu muset začít shánět tak 75D nebo 75E, nevím jistě, hahahahhahaha. Ne, prosím, C bude stačit, děkuji. 
2. POCITY! Všechno hrozně prožívám. Vždycky jsem všechno hrozně prožívala, ale teď ještě víc. Někdo mě naštve, třeba nějaký řidič z auta – znásobí se to. Někdo mě potěší – málem se rozpustím, i když navenek to asi není moc vidět. Možná se u toho červenám, kdo ví. Možná to přes make-up není vidět. Přijdu si jak ti upíři z The Vampire Diaries, taky mají „magnified emotions“. Akorát ještě kdybych je mohla taky tak dobře kontrolovat, would be nice. Protože třeba když mě něco rozbrečí (i blbej smutnej obrázek někde na internetu a teď když to píšu, tak mi taky už tečou slzy), tak to stojí za to. Má to i potenciál vyděsit babičku, viz některý předchozí příběh. 
3. KŮŽE! Jednou jsem se takhle ráno probudila, celkem nedávno, a přišlo mi, že jsem v úplně jiné kůži, takové… jemnější, hladší. Těžko popsat. 
4. ZIMA! A teď nevím, jestli nepřeháním, protože Terezka a Lauren včera přišly na sezení v kabátech a venku jim ještě byla zima, a ptaly se mě, jestli mi není zima, protože jsem přišla jen v těch látkových kozačkách, punčocháčích, sukni, vintage tričku a rozepnutý bundě. To mi zrovna zima nebyla, spíš tak lehce snesitelně chladno. Ale jindy je mi fakt zima, až se z toho probudím. To mi připomíná, že bych zase měla začít spát v ponožkách. Blbé je, že když si pak přitopím, tak je mi zase vedro. Fakt je, že jsem se postupně přesunula z nastavení klimatizace v autě z 18 °C na 20 °C a teď to někdy ještě zvyšuju na 21 °C. Takže asi tak nějak. 
5. WC! Už dávno nechodím na pánské, už jen unisex a dámské. A často se stává, že je na ně fronta, eh, nevýhoda bytí holkou. Ale co, ráda si počkám. Pokud to není akutní! P.S.: sedám si už ani nevim kolik let, takže to pro mě žádná změna není. To se tak stalo, že nás doma naučili WC umývat a po několika takových úklidech začlo být člověku fakt blbě z toho, když musel čistit něco, co by nebylo třeba čistit, kdyby si dotyčný na ten záchod prostě SEDNUL. Takže jsem si takhle zajistila, že to neuklízím po sobě, protože ode mě to tak určitě nebude, pokud víte, co myslím. A taky mě hrozně vytáčí, když přijdu na WC a je ZVEDNUTÉ PRKÝNKO. Proč. P.R.O.Č. A co nejvíc nechápu je zvednuté prkýnko na dámských WC, jakože WTAF (what the actual fuck). 
6. OBSLUHA! Stalo se mi, že mi prodavač v obchodě pomohl s přesunutím balení 6 vod do košíku. Děkuju! Stalo se mi, že v práci mi podaly jídlo jako první, protože to je přece jasný! Děkuju! V restauracích a kavárnách procházím jako holka hladce jako dětská prdýlka. Teda dokud nepromluvim, to asi zaseje semínko pochybností. Ale oblečení je oblečení a to dělá z Markétky holku. 
7. OTEVÍRÁNÍ LAHVÍ! Někdy si u toho přijdu lehce bezmocná, když nejde otevřít. Přinejhorším požádám o pomoc nějakého silného muže, hihi. 
8. PARKOVÁNÍ! Nechtějte po mě prosím parkovat pozadu, mám z toho nervy a neustále kontroluju všechny strany, jestli se vejdu, a polévá mě pot, když mám pocit, že každou chvilku už musím někde něco odřít. Ale naštěstí se to ještě nestalo a většinou parkuju stejně popředu, pokud mě zrovna nehecuje brácha. Haha, a to zrovna vyšlo tenkrát (erm, poslední víkend) vedle jeho auta, tak se chlapec o něj bál. Dobře mu tak! 
9. SMYSL PRO ORIENTACI! Tak ten mě ještě úplně neopustil. Ale stane se… no radši pomlčim. 
10. KVĚTINY! Zatím jsem dostala jednu, ale i to se počítá. I když nebyla od muže. 
11. CATHY BRENNAN! Moje twitter aktivity zdá se připoutaly i její pozornost a dokonce o mě napsala článek na blog, kde tvrdí, že jsem MRA (Men’s Rights Activist), což je blbost. Ona je blbá, nevšímejte si jí. Navíc spousta lidí z ní má pocit, že je spíš latentní FtM, včetně mě, jen se to bojí přiznat, protože kolem sebe šíří nenávist transgender lidí. Ach tuti TERfs. 
12. NEMÁM CO NA SEBE! To spousta holek. Začínám řešit podobné problémy jako většina. Večer se stresuju, co si vezmu další den, co zkombinuju, jestli zkusím nějakou novou kombinaci, a ve výsledku mi dojde, kolik kousků mi ještě chybí, protože ty stávající potřebuju s něčím zkombinovat a to, co by se k nim hodilo, tak ještě nemám. Ale laků na nehty mám už docela slušnou sbírku a včera se zase trochu rozrostla. 
13. VLASY POD POPRUHEM! Už je mám tak dlouhé, že se mi všude možně zasekávají. Zip od bundy, popruh od kabelky… Au. A to nemluvím o vlasech přilepených na rtech a na lesku a tak. 
14. CHCE SE MI SPÁT! Řešilo se to i na sezení, že jeden z vlivů terapie je menší energie a ospalost. A já bych spala pořád. Díky svému vstávání ve 4 ráno chodím spát už tak v 9 večer. Sedět celý den u počítače už taky není tak jednoduché, jako to bývalo. 
15. KRUCI TA JMÉNA! V práci mi říkají Nikolo, doma postaru, babička se nesla s vlnou Markétka/Kateřina/Markétka, pro známé jsem pořád Kateřina a všichni ostatní mi už říkají Markéto. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla jen Markétu za jméno. Nabízela se pak jen ta varianta nechat si Nikolu pak jako druhé jméno, aby mi v práci nemuseli začít říkat zase jinak. I když popravdě, vybrala jsem si takové neutrální jméno, že mi vůbec nebude vadit, když v tom budou pokračovat. A ta Kateřina se mi tak nějak líbí taky (to spousta jmen ostatně…), navíc ta nostalgie, že jsem se tak mohla i jmenovat, kdyby se cosi při mém vzniku nepokazilo (doteď nevím jistě, jestli třeba nemám chromozomy XX, to by bylo celkem k vzteku… takovej kousek!). Takže prosím vás, používejte dál Markétu, říkejte mi klidně Markétko, Maky, Marky, Májo, co se vám líbí, a Nikolu nechte Nikčám, kterým to jméno sedí a mají ho rády. Kateřinu bych si zarezervovala pro ty, kteří takzvaně "vědí víc" :D – Jinak řečeno, mám v plánu se po operaci všude už představovat jako Markéta, což je takové hezky rebelské, protože se vlastně budu představovat druhým jménem místo prvního, ale to je jen detail. 
16. VLASY! Nejen, že jsou už docela dlouhé, ale taky začínají houstnout, což poznávám bohužel i podle toho, že mi zhruba 2-3 cm dlouhé zůstanou v ruce. Kník. Ale našla jsem si nějaké přípravky a snažím se odbourat ze života stres, což by snad mohlo pomoct. Uvidíme. Ještě si musím zařídit zase kadeřnici, protože už je pomalu nejvyšší čas. To bude bolet. 
17. OBLEČENÍ A MAKE-UP! V obojím se pomalu lepším. Aspoň si to myslím, tak mi nekažte iluze. 
18. CHODÍM MEZI LIDI! Už se pomalu přestávám bát jít ven mezi lidi, protože mizí i strach z toho, že bych tzv. „neprošla“. Kvůli práci mezi lidi teda nechodím zas tak často, ale zaznamenávám zlepšení. Už se nemusím skrývat za pitomou masku kluka, už můžu být sama sebou. I když mi třeba zrovna přijde, že mnou sestavený outfit není zrovna pecka. :D

A teď otázka na ty z vás, co mě viděli: co přijde vám, že se na mě změnilo? Docela dost by mě to zajímalo. 

Pohádka o laseru a smutné Markétce

Tak jsem se dostala k tomu objednat se na první laser. A vyjde to zrovna tak blbě, že den předtím se sejdu poprvý s někým, kdo mě ještě neviděl… a rovnou budu muset být od rána neoholená. Utěšovala mě jen tím, že ona se na ten den taky nebude holit.

Takže se začínám psychicky připravovat na fakt zajímavé dny.

Jak jste mě našli?

A že si to můžu i lehce ověřit! :D

„Proti přírodě“

Už vám někdy někdo řekl, že vaše existence, popřípadě na obecné úrovni to, co děláte, je proti přírodě? Ne?

@themarketka Upřímně, obdivuji tvůj zápal a tebe jako osobu, ale jen těžko kvůli tomu zapřu svou víru a přesvědčení, že je to proti přírodě.
— Lucie Šimková (@Lucikk) October 12, 2014

Mně už jo.

A musím říct, že s tím nesouhlasím. S celou tou frází „proti přírodě“. A teď se vám pokusím vysvětlit proč.

Je to vlastně celkem jednoduché. Za předpokladu, že příroda je vše kolem nás, pak i my /lidé/ jsme součástí přírody. Nejsme rozhodně něčím, co by bylo méně cenné než příroda. A tutím možná někoho dost naštvu, ale ani nejsme ničím, co by bylo přírodě jakkoliv nadřazeno. Ačkoliv ze všech druhů zvířat, co se v přírodě vyskytují, máme v současné době asi největší pole působnosti a možností, jak přírodu využívat. Ale o tom to není. Je to o tom, že když takový bobr si v přírodě postaví hráz, je to proti přírodě? Ne, nemyslím si. Když si nějaký opeřenec postaví hnízdo, je to proti přírodě? Taky bych řekla, že není. A teď, když si člověk postaví dům, je to proti přírodě? No není! Jsme přece součástí přírody, ať se nám to líbí nebo ne. Když si uděláme tetování, je to taky součástí přírody, protože ten inkoust ani ty nástroje nevznikly žádným nadpřirozeným způsobem. A když je u toho… i kdyby se existence nadpřirozena nějak vědecky potvrdila, stále to bude součástí přírody a já to tak budu brát.

Myslela jsem si, že takovéhle hlášky byly součástí dob dřívějších. Třeba když někdo tvrdí, že letadla jsou proti přírodě, protože člověk nebyl stvořen s křídly. No a co?! Tak si příroda našla jiný způsob, jak člověkoj umožnit létat. Mrzí mě, že se tyhle veskrze zpátečnické názory objevují i v dnešních dobách, kdy jsou dávno potvrzené jako překonané. Možná se ještě najde i někdo, kdo bude chtít z učebnic odstranit zmínky o tom, že se Země pohybuje okolo Slunce.

A hádejte, od koho takové tvrzení přilétlo. Ano, samozřejmě, privilegovaný bílý heterosexuální člověk s křesťanským náboženským přesvědčením, který zřejmě nikdy nezažil žádnou formu utlačování kvůli tomu, že je bílý, nebo heterosexuální, nebo křesťan (i když víme, že s tutím posledním za dob socialismu to taky nebylo růžové, ale pro současnou mladou generaci je to už dávno). Může se svobodně vdávat či ženit, z práce ho nevyrazí kvůli tomu, že má „bílou“ kůži a dneska snad ani kvůli tomu, že je křesťanem. Naopak to bohužel neplatí, a spousta lidí si to neuvědomuje. Ale nechápejte mě zle – znám křesťany, dokonce katolíky, kde by člověk čekal opak, kteří projevují až nečekané pochopení, a svým způsobem tak i naplňují prapůvodní účel náboženství, podporovat lidi a držet při sobě. Pak jsou tu ti druzí, kteří by nejradši viděli odlišné lidi shořet v pekle, nebo aspoň na hranici. <ironie> To je mi prosím soudružnost a láska k bližnímu svému! </ironie>

Proč mají pocit, že jejich názor je natolik důležitý, že mohou svobodně potlačovat svobodu druhých lidí, se kterými kolikrát nemají ani nic společného než jen společný stát, ve kterém žijí? Budiž se probudí, není. Jak bylo řečeno:

@Lucikk @themarketka Samozřejmě s již zaběhlým rčením, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého.
— Radomír Žemlička (@Radek_CZ) October 12, 2014

Náboženství prostě do politiky nepatří. Jsou určité klíčové otázky, u kterých vůbec nechápu, proč otázkami jsou. Stát by měl být sekulární. Šla bych samozřejmě tak daleko, aby stát vůbec žádné náboženství nijak nepodporoval. Nesouhlasím s tím, aby peníze, které zaplatím na daních, ať už těch z příjmu nebo DPH, byly použity na podporu něčeho takového (krom toho nesouhlasím se státní podporou hromady dalších věcí, ale to je zase na článek jiného charakteru). Viděli jsme třeba i v seriálech typu Hvězdná brána, jaký je takový rozdíl mezi současným světem, který si prošel dobou temna, ale naštěstí se z ní dostal (pro připomenutí: náboženství bylo jejím nástrojem a lidi toužící po moci jejím způsobitelem); a mezi světem, který se z takové doby temna nikdy nevyhrabal, a také mezi světem, který nějakou dobu temna rovnou zavrhl, protože co s ní. Není třeba zdůrazňovat, že ten poslední svět byl nejvyspělejší.

Proto všechno mi přijde hláška „proti přírodě“ jako hrozný nesmysl. Není na ničem na světě nic, co by bylo proti přírodě. Daleko méně nesmyslné by bylo, kdyby upřímně řekli, že je to „proti Bohu“ nebo „proti vůli boží“. I když, i tady se nabízí otázka, proč by Bůh nenáviděl to, co sám takové stvořil? Kdyby mu tak hrozně vadili transgender lidi, mohl je přece stvořit jako cisgender (to bych se upřímně vůbec nezlobila!). Kdyby mu tak hrozně moc vadili homosexuální rodiny a lidi, mohl je přece stvořit heterosexuální, nebo třeba ještě líp, oboupohlavní, a pak by nebylo už vůbec co řešit. Tak proč to neudělal a pak nenávidí to, co sám stvořil? Jasně, mně se taky kolikrát nelíbí to, co sama vyrobím, ale jdu a opravím to. Na druhou stranu nečekám, že se zázračně zítra probudím s novou občankou a novým tělem.

Za velkou louží takové názory vedou k tomu, že lidé, kteří se něčím odlišují, ať už sexuální orientací, sexuální výbavou, nebo barvou kůže, jsou vražděni, a dokonce je v některých státech možno použít "trans panic" u obhajoby. Slyším o tom dost příběhů. Stačí si třeba na twitteru najít něco o lidech, na které sedí označení „TERF“ (v překladu "feministky, které odmítají, že by transženy byly ženami"). Ony samy to označení nesnáší, protože podle nich třeba transženy vůbec neexistují, a jsou to všechno jen muži, kteří chtějí proniknout do female-only prostor za účelem znásilnění (až na to, že se to prosím pěkně nikdy nestalo). A podněcují nenávist a násilí. I proto mi nahání hrůzu, že i u nás se objevují názory, že jsme proti přírodě.

Na závěr poučení – pokud někomu řeknete, že je proti přírodě, je to urážka dost vysokého kalibru, protože mu tím prakticky říkáte, že by bylo lepší, kdyby radši rovnou umřel a vůbec neexistoval.

Ranní vstávání

Že každý den vstávám kolem 4:00 už asi není novinkou. Ale začíná to přinášet plody. Snažím se svůj ranní proces optimalizovat, jak jen to jde – a první výsledky se dostavují. Třeba dneska jsem ze sebe i stihla udělat člověka, a myslím, že se mi to docela i povedlo.

Nové úlovky #14

To jsme byly takhle s mamkou ve městě, tak jsme se stavily i obhlédnout oblečení… a tuto jsme ulovily. Mamka byla taky vedle z toho, že mě tam prodavačka oslovovala „mladá paní“ :-)

Další senzační úlovek. 

A na závěr zase nějakou tu specialitu, navíc abyste neřekli, že mám jen samé růžové věci. Akorát jsou jedny z těch, u kterých mám problém sama si zapnout zip, takže buď budu muset na někoho spoléhat, nebo vymyslet nějaký mechanismus s klestěma, abych si je mohla zapnout sama. 

Taneční

To se takhle stalo, že v pátek se jeli rodičové podívat bráchoj na taneční, prodlouženou.

A mamku napadlo zeptat se mě, jestli nechci jet s nima.

Nu, moje důvody, proč jsem řekla, že ne:

• Neoholený nohy. 
• Hned by určitě všichni poznali, že něco na mě nesedí. 
• Hlas. 
• Utahanost z práce. 
• Fakt, že by určitě nezvládli mi před lidma říkat ve správném rodě a jméně. 

Což je v zhruba to samé, jako proč jsem s nima nejela na dovolenou, teda ani na jednu z nich. 

O změnách

Lidi jsou pohodlní. Změny nemají moc rádi. Jsou nejšťastnější, když si můžou zajet svůj stereotyp a neopouštět comfort zone. Je přece i daleko jednodušší si neustále pofňukávat a stěžovat, než se zvednout, opustit comfort zone a jít s tím problémem něco dělat.

Jasně, jsou na světě i problémy, se kterými nejde nic moc udělat. Když má někdo rakovinu třeba. Nebo když zapomenete vsadit svá oblíbená čísla a zrovna další den jsou vylosována. Nebo když víte, že NWO nastupuje, ale nemůžete to nijak dokázat. Pak ale – má smysl nad tím fňukat a trápit se s něčím, s čím beztak nejde nic udělat? Teda leda byste měli k dispozici nástroje, kterými s tím jde něco udělat… cestování v čase, neviditelnost, vševědoucnost, kdo ví. Ale budeme předpokládat, že nic z toho teda nemáte.

Stejně tak já. Radši budu pofňukávat, jak je všechno naprd, než abych s tím něco udělala? A víte, že ani ne? Jen se mi to všechno zamotává s věcma, které sama neovlivním. Nejsem schopná popohnat vědce, aby byli schopní vypěstovat z kmenových buněk orgány, které mi od narození chybí, ale které tam kruci měly vždycky být, a kvůli tomu, že tam nejsou, tak čtete právě blog napůl depresivní, napůl o pokrocích k lepším zítřkům, místo toho, abyste četli další z tuctových fashion nebo make-up blogů (Protože já bych určitě nebyla z těch, které by byly schopné ho ozvláštnit… nebo možná byla? To už nezjistíme.).

Trápí mě třeba, že nemám dost ženských fičur. Takže beru hormony, ty by měly spravit nějaké ty tvary a možná i něco navíc. Trápí mě, když by si mě někdo na ulici měl pléct s klukem. Takže nakupuju hromady nového obleční, o kterém pak teda doma zjistím, že si ještě netroufnu v něčem takovém ven. A taky to leze do peněz, které musím vydělávat.

S tím souvisí další část mého řešení – snažím se vydělávat co nejvíc peněz to jde, protože buďme upřímní, peníze jsou v naší společnosti nástroj, jak dosáhnout věcí.

Potřebuju je na oblečení, protože (ač rodičové tvrdí opak ač rodičové namítají, že oblečení samotné ze mě holku neudělá, a že mám zbytečně moc věcí který nejde s ničím zkombinovat a zbytečně moc lodiček atd.), to pomáhá nejvíc ke správné identifikaci na ulici. Viz můj pokus se sukní. Jeden den přijdu v kalhotech, mají mě v restauraci za kluka. Další den naprosto to samé, ale místo kalhot sukni. A už jsem za slečnu.

Potřebuju je na make-up, i když s ním moc neumím. Ale přijde mi, že se pomalu lepším. Hlavní problém bude, že se tomu nevěnuju každý den. Prostě ráno nestíhám. Vstávám ve 4 ráno, ať můžu být do 7 v práci a nějakých 9 hodin tam sedět a dřít.

Potřebuju je na laserové operace, protože součástí toho, že ráno nestíhám, je i to, že musím vždycky x minut věnovat holení 0.1 mm dlouhých vousů, které ale tvoří na tváři drobné tečky. Já je tam vidím, takže je tam musí vidět i ostatní.

Potřebuju je na hlasovou reedukaci, protože hlas prostě nutně prozradí vždycky. Mám v plánu tam začít chodit už co nejdřív, protože mám nejvyšší čas, spíš jsem ve skluzu a už dva měsíce jsem tam měla chodit, ale prostě nebyly peníze, protože jsem si přece musela v posledním záchvěvu mužství koupit auto za 661 tisíc a teď za něj 14 tisíc každý měsíc splácet.

Potažmo je potřebuju na další věci, jako na benzin a jídlo, bez kterého prostě nejde žít. Bez benzinu proto, že se vlastně jinak nedostanu do práce pro další peníze, a jídlo je zřejmé. Navíc… budu se muset pak taky nějak dopravit na operaci s ohryzkem a hlasivkama, ač (to první určitě, to druhé teď nevím jistě) je to hrazeno pojišťovnou. Pojišťovna dopravu na místo nehradí.

Potřebuju peníze, abych mohla zaplatit někoho, kdo mě naučí se správně oblíkat a česat.

A s ničím dalším už mi asi moc nepomůžou. Další věci totiž nejde jen tak koupit, musí se pro ně něco udělat. Musí se vystoupit z comfort zone a něco udělat.

Musím se pochlubit třeba s něčím, na čem se snažím už tak rok pracovat, a bylo kvůli tomu třeba zanést do svého denního programu nějaké pravidelné činnosti, protože nikdy jindy na ně čas nemám a zdá se, že kamarádky, se kterýma jsem ještě jako kluk chodila sportovat, tak se k tomu teď moc nemají. A protože nad vším moc přemýšlím, tak samozřejmě usuzuju, že to může souviset s tím, že prostě šatny. Co dodat. Jo, ta věc. V červnu 2013 mi váha ukazovala 78.2 kg. Dneska 68.3 kg. Ale nemůžu polevit. Dřív jsem vážila 55 kg i s postelí, a chci se dostat aspoň na těch 60 kg, mít ploché nebo aspoň normální břicho a moct si pak po operaci dovolit piercing.

To by byla jedna věc, postava. Další věc je prostě chování. Odkoukat od ostatních holek, jak se chovají, jak se v různých příležitostech oblékají, jaká dělají gesta, jak mluví a tak. Jenže v práci od počítače toho moc neodkoukám. A učebnice k tomu taky není. A tady je prostě problém, protože moct tohle odkoukávat od holek znamená zvednout se od počítače, ale taky dostat míň peněz zaplaceno za práci, protože si nemůžu účtovat práci, kterou neudělám, toť prokletí OSVČ, kterým navíc jde po krku snad každá druhá politická strana.

Taky bych chtěla mít nějakou činnost, které se můžu věnovat mimo práci. Baví mě číst, to jakž takž ještě splňuju, když si najdu čtecí okénko před spaním. Chtěla bych se naučit nějaké další cizí jazyky. Začla jsem třeba holandštinu, jenže mezitím mi zmizela hlavní motivace k tomu se ji doučit. Taky by mě zajímala španělština. A další věc, co se mi hrozně moc líbí a chtěla bych se ji jednou naučit, ideálně samozřejmě co nejdřív, dokud jsem pořád duší teenager, je hra na kytaru. Jenže bez fungující kytary to jde taky těžko. Jo, a na koupení kytary jsou zase třeba peníze. A na její naučení je zase třeba čas, tedy zase taky peníze. Fotografování by mě taky bavilo. K tomu už mám zrcadlovku dloho pořízenou, teď jen k tomu najít ten čas.

A pak je tu ta hrozně moc poslední věc, která ale pro spoustu lidí není až tak poslední, a totiž – nezůstat sama. Protože kluka ani holku si určitě nikdy nenajdu ať dělám co dělám, nedá se totiž jen tak koupit a ani přemluvit/přinutit, tak mi nezbyde nic než si pořídit asi kočku nebo tak něco. Nebo deset koček.

A taky tu jsou ty věci, které se snažím změnit, ale bez snahy dalších lidí je moje snaha zbytečná. Třeba to, že babička nemá problém mi říkat novým jménem (dokonce tím, které ještě ani nemám v občance), zato rodiče: původní rod, původní jméno, nové jen výjimečně. S tím fakt nevím, co dělat. Zkoušela jsem taktiku prostě nereagovat, když mě osloví postaru. Nefungovala. Zkouším je pořád opravovat, ale je to unavující.

Ale abych nezapomněla na hlavní myšlenku. Změnu musíte iniciovat vy sami. Nikdo jiný to za vás neudělá, protože všichni ti druzí jsou rádi ve své comfort zone. Vás něco trápí, vy s tím musíte něco udělat.