Živě z motolské vlny

Tak tu říkají jejich internetu, víte? Připojte se na motolskou vlnu… yay!

16. 2. večer

• Dobaluju věci (končím s tím další den o půl jedné ráno…).
• Pejsek blinká, super takhle navečer před spaním.

17. 2., 6:25

• Zvoní budík, ale stejně jsem předtím už nemohla spát, zdálo se mi, že jsem už vzhůru dokonce a snídala… což ještě nemůžu. Stýská se mi po jídle. Od včera odpoledne, kdy byl jen vývar, ani trocha jídla. 

8:25

• Dorážíme s tátou autem k Motolu. Jsem tu o 2.5 hodiny dřív, než mám. Normálka. Jdu na příjem, je tu víc lidí než minule (minule jsem dorazila pozdějš tušim). Vyplňuju zase papíry, čekám. Zvou mě dál, měřej tlak, 125/80, puls něco přes 100. No jo, stres. 

12:00

• Jsem už na pokoji, sama, nabíjim si mobil a notebook. S doktorem jsme vyplnili souhlasy atd. Jdu zítra na řadu první. 

12:05

• Přinesli mi fortrans. 

12:30

• Už bych ho mohla začít pít, co? 

13:25

• Poznámka pro sebe: poslední doušek fortransu nenechávat moc dlouho v puse, je z toho lehce na blití. 

14:10

• Stále jsem na pokoji sama. Ale mám s sebou 3 polštářky, takže kdo je vítěz. 

18. 2., 5:10

• Zvoní budík. Ještě ležim, pak mě to přestane bavit a jdu si balit věci na JIP.

5:30

• Přijde někdo a kontroluje si mě, dává prášek na uklidnění.

7:30

• Postel se rozjede a vezu se na sál. Zaměstnanci si pro sebe nadávaj, jak je ta nemocnice blbě postavená a ta postel tam jen těsně projíždí. Dojedeme k sálům. Sundavám andělíčka, přelejzám na něco, co vypadá jako něco v márnici, a jsem zase na jiné posteli.

7:40 asi

• Jsem na sále. Doktoři choděj pozdě do práce. Nedivim se jim. Vidim takový ty světla z děsivých fotek od Abandoned Places atp. Něco mi píchaj, začne se mi motat hlava a pak najednou…

12:00, zhruba

• Probouzim se na pokoji (nebo to bylo ještě při převozu?), zmatená, a nejsem na JIP. Mám pocit, že chci čůrat, ale nejde to, takový bolestivý až. Kolem moc lidí. Následující hodiny dospávám, v rámci možností.

22:40

• Zkoušim aktualizovat tuten článek z mobilu, protože tablet je ještě někde schovanej. Nemůžu chodit. Ale už mě nic nebolí. Čučim na televizi, píšu si na chatech a přemejšlim, jestli už nejít spát.

19. 2., asi 13:00

• Dostávám JÍDLOOOO. Vývar, dvě misky. Nejdřív byly na tom skládacím stolečku jen tak položený, takže jsem na ně nemohla. Eh. Musela jsem zavolat sestřičku, jestli mi to nemůže otočit, ať se na to můžu dostat. Za chvilku byly obě misky prázdný. Po 4 dnech prostě nemůžu odmítnout jídlo. Bylo to výborný. Ale těšim se na maso. Maj tu v nabídce i kachnu s knedlíkama a červeným zelím a sbíhaj se mi sliny jen z té představy, jak to do sebe cpu.

15:00

• Přijel se na mě podívat táta a přivezl mi čaj a hrneček. Tak na pár hodin plnil funkci sestřiček, pomáhal mi s věcma, otvíral okno, zatahoval žaluzie a koukali jsme pak na Hvězdnou bránu v té velké TV co tu mám na pokoji.

20. 2., asi 3:30

• Posledních pár dnů nemůžu spát moc dlouho v kuse, věčně mě něco budí. Bolest, zvuky ledničky, zvuky z venku, každé prasknutí něčeho. Ale teď jsem se probudila a jako obvykle lehce nahmatávám, jestli je všechno tam, kde má být, a nahmatala jsem něco vlhkého. Tak si rozsvítim a zkoumám – krev! Prosákla obvazy. Panika za 3… 2… 1… teď! Šíleně jsem se zapotila, ale to v tom vedru tady není nic nečekanýho. Dech mi zrychlil. Papírovým kapesníkem odsávám trochu krve, jestli je to čerstvé. Mačkám cuplík na přivolání sestřiček. Ty přišly a s ledovým klidem, že to nic není, a daly mi na to jen další obvazy a vyměnily tu plachtu, co mám pod prdelí a lepim se na ni 24/7.

Asi 5:30

• Přijdou sestřičky znova a koukají na to, ale prej dobrý. Dostávám infuzi proti bolesti o něco dřív, než bylo v plánu.

7:45

• Přichází doktorka a kouká na to, co prosáklo skrz ty nové obvazy. A prej dobrý, že to nic není. Má to takovou nažloutlou barvu jen. Mohla třeba i jen prasknout cévka. Dozvídám se, že kdyby to bylo fakt vážný krvácení, tak by to nebylo nažloutlé, ale rudé krví.

Asi 8:30

• Přichází zase jiná doktorka a říká totéž, nic vážného nebo neobvyklého. Ale že to prý asi částečně znova převážou.

Někdy během zbytku dne

• Přišla doktorka se sestřičkama a převázaly mi to kompletně. Dělalo se mi u toho navíc trochu mdlo, takže otevřené okno, sklápění postele až dolů a nohy kus nahoru. Dostala jsem za úkol koukat jinam, že to ještě nebude žádný pěkný pohled. 

21. 2. 

• Ráno jsem se dozvěděla, že kvůli tomu kompletnímu převazu ze včera mi to rozvážou až o den později, v pondělí. Prosila jsem, nezabralo to. 
• Přijeli se za mnou podívat oba rodiče tentokrát, a stěžovali si, že tam mám zimu (otevřené okno na ventilačku…), zatímco mně bylo pod peřinama vedro. 
• V průběhu návštěvy přišla doktorka se sestřičkama a poslali rodiče na chvíli za dveře. A doktorka, že se jí mě zželelo, a rozvážou mě už dneska. Takže místo rozvázání dopoledne bylo rozvázání skoro večer. 
• Po rozvázání jsem si měla začít trénovat posadit se, postavit se a tak. Myslela jsem si, že to přece nebude problém, prostě se zvednu a dojdu si kam chci. Nikdy v životě jsem se tak nemýlila. Jen co jsem se posadila, tak přišly mrákoty, zatočila se hlava, rozbolela, zalehly uši… Táta mi dělal opěrku, aby se to dalo zvládnout a nepraštila jsem s sebou někde. 
• Taky někdy večer přišla doktorka a ukazovala, jak mám dilatovat, kde to zavést a v jakém úhlu přibližně a tak dál. 
• Protože jsem se ještě nezvládla sama postavit a odejít někam, tak mě museli pak do dilatační místnosti převážet na vozíku. Na kterém jsem se i sprchovala. 

22. – 23. 2. 

• Tyhle dny byly už jen ve znamení několika věcí: 
• Normálnější a normálnější jídlo
• Postupně se učit stát a chodit a tak
• Z počátku to chození fakt nešlo, ale zlomový moment byl, když mě jednou sanitářka odvezla z dilatační místnosti a zrovna byl čas na jídlo… tak mě nechala v tom vozíku, sedět, rovně. Takže žádný polosed nebo pololeh. Hlava taky rovně dopředu. A jak jsem takhle dlouho u jídla (vždycky jim hrozně dlouho) seděla, tak pak mě napadlo zkusit vydržet i stát. To se povedlo. Mrákoty se trochu ozvaly, ale když odezněly, tak jsem zvládla dojít na chodbu, projít ji pomalu až na konec a zase se vrátit do pokoje. Blbý je, že když jsem pak po pár hodinách zase potřebovala vstát, tak to byl zase trochu problém. 
• Cévku vyndali v úterý. Rozčůrala jsem se asi po hodině a půl. Nejdřív na všechny světové strany, pak se to začlo usměrňovat. Ale, jak už to nešlo ven cévkou, tak jsem běhala fakt každou chvíli. Jednou jsem i seděla půl hodiny na záchodě a na každé zatlačení něco vyčůrala, jak kdyby ten močovej měchýř byl bezednej jak kelímek z KFC. 
• Přišla se na mě v úterý i podívat kamarádka. Když jsem jí vyprávěla živě, co se mi tu dělo, sama byla na omdlení. 

24. 2. 

• Ráno doktorka mi přišla říct, že mě pustí domů, takže dojde napsat propouštěcí zprávu a tak a můžu si na devátou zavolat o odvoz. Odvoz přijel o půl hodiny pozdě, ale propouštěcí zpráva taky nebyla hned v 9. 
• Bála jsem se, aby se mi po cestě nechtělo někde zastavit a čůrat, vzhledem k té frekvenci z minulých dnů, ale vydržela jsem to, i když se zastávkama na nákupy se to protáhlo asi na 2 hodiny cesty. 
• Zhruba ve 12 jsme dorazili domů.