Srovnání operace v Motole a v Thajsku

Takže, pojďme na to. Spousta lidí v situaci podobné či dokonce totožné s tou mou řeší, jestli si vybrat operatéra v ČR, většinou zřejmě doc. Jarolíma, nebo někoho ve světově vyhlášeném Thajsku.

A tuten článek by jim v tom výběru měl pomoct.

NEPOMŮŽE. 

Protože za jeden život jaksi můžu na operaci jen v jednom z těch míst, a můj výběr už padl, nemůžete ode mě čekat recenzi na to druhé místo. Celkem logicky, že jo.

Ten výběr je prostě na vás. Za sebe můžu jen říct, že pokud vám někdo, kdo byl na operaci v Thajsku, bude hanit operaci třeba v Motole, ignorujte takový názor, protože o operaci v Motole takový člověk na vlastní kůži nic neví. Stejně tak obráceně. Mně kvalita operace v Motole vzhledem k mým potřebám a prioritám bohatě stačí. Nepotřebuju si hledat důvody, proč "ušetřit", nebo naopak proč "vyhodit tolik peněz".

Rozhodujte se zodpovědně. Je to vaše tělo. Nikoliv tělo těch, co vám radí.

Povzdechnutí si

Když mi byly 4 roky, neměla jsem ponětí, co to tuta transgender problematika je.

Nic jsem neřešila. 

Když mi bylo 10, nebyla jsem na tom o nic líp.

Nic jsem neřešila.

Ani když mi bylo 16, pořád jsem nevěděla, že svůj problém můžu řešit. Jediná vzdálená představa o jeho řešení byla poněkud zkratkovitá a ošklivá.

Stále jsem nic neřešila.

Když mi bylo 18, a mohla jsem konečně legálně něco řešit, nevěděla jsem, že můžu.

Takže jsem to neřešila.

Když mi bylo zhruba 24, konečně jsem zjistila, že řešení existuje.

Začala jsem to řešit.

Ale i když jsem mohla začít to řešit daleko dřív a třeba i dosáhnout lepšího výsledku, a především mít víc vzpomínek a zkušeností, na které bych nechtěla následně zapomenout… nikdy jsem nevypadala jako úplnej prototyp chlapa. A jsem za to ráda.

Matrika, druhé kolo

V pondělí to nevyšlo, dorazili jsme k matrice 12 minut před úředními hodinami a mně se nechtělo čekat, vezli jsme si ještě teplé jídlo.

V úterý to nevyšlo, paní matrikářka byla na školení nebo tak něco.

Dneska to už vyšlo, ale… co jsem slyšela od ostatních, tuto, co se mnou vyřešila, je úplně obrácený postup. Nejdřív změna RČ, počkat ty 3-4 týdny, pak teprve změna jména, a pak teprve změna OP a dokladů.

Jo, a nemusela jsem ani jet do matriky v místě narození, i když to by prý jen trochu všechno urychlilo.

A zase zpátky doma z motolské vlny

Dneska mě konečně propustili. Na to, že jsem čekala, že tam ve středu jedu jen na ošetření a zase pofrčím domů… se to kapku protáhlo.

Na začátek malé přiznání: po první zkušenosti s Motolem v prosinci jsem si na druhý pokus zařídila nadstandardní pokoj. Z nějakého důvodu, který jsem slovenské vrchní sestře nerozuměla, jednolůžkový pokoj zůstal obsazený, takže jsem volila dvoulůžkový. Pokoje na lůžkovém fungují tak, že když dojde místo na trojlůžkových normálních pokojích, tak pacienta umístí gratis do nadstandardního pokoje. Což se mi tam taky stalo.

A tentokrát jsem to měla zase obráceně. Protože hospitalizace byla neplánovaná, neměla jsem si ani jak naplánovat nadstandardní pokoj. Takže na první noc mě umístili na jednolůžkový nadstandardní pokoj, gratis. To byla jediná noc, kdy jsem se za celou hospitalizaci mohla normálně vyspat.

Všechny další byly peklíčko. Paní K. a paní H., obě dámy okolo 70 let, nebyly zrovna nejlepšími spolupacientkami.

Paní H. chrápala v noci tak nahlas, že by to přehlušilo chrápání mamky a taťky dohromady a navíc by to probudilo všechny mrtvé na hřbitovech v okruhu kilometru aspoň. Navíc zkraje byla často připojená na kapačky přes nějakou elektropumpu, která se rozpípala pokaždé, když paní H. neuposlechla pokynů personálu a snažila se opustit svou postel, stále ještě připojená na hadičky. O totéž se tedy snažila i paní K., nicméně ta nebyla na pípajících pumpách, jen za sebou táhla po zemi pytlíky s krví a močí.

Paní K. prezentovala poněkud jiný druh budícího elementu. Totiž, v noci ráda z ničeho nic začla mluvit. Nejdřív byla úplně vyděšená, že z postele vidí nějaké lidi nakládat věci do dodávky a odvážet to. Sestřičky jí vysvětlovaly, že jsme ve 3. patře (fskutečnosti minus druhém, ale pod námi tedy byly asi ještě 2 minusová patra), a že v okně tudíž nemůže nikoho vidět. Pak mluvila na kočky, které v pokoji nebyly, ale přesto se nějak záhadně snažily skákat jí po hadičkách a schovávat se za radiátorem a pod postelema. Jednou jsem se vrátila z jídla a viděla ji, jak tužkou na křížovky prohrabává radiátor a snaží se vystrnadit nějaké zvířátko, asi prý lasičku. Jindy zase všechny vzbudila ve 3 ráno, že se jí zdálo, že se má stěhovat na jiný pokoj. Sestřičky jí vysvětlily, že ne. To jí však nezabránilo po odchodu sestřiček se zvednout z postele a jít se mě zeptat, jestli fakt může zůstat v posteli. … … … … … … … … Asi to měla z narkózy, ale teda, fakt jsem se vůbec nevyspala. Jo, a ještě navíc paní K. měla až na poslední noc celou noc rozsvícenou lampičku.

Pokud můžete, berte ten nadstandardní pokoj.

Zpátky na motolské vlně

Předevčírem jsem se po drobných komplikací (napadaný sníh na auto…) podívala k panu doktoroj tam u nás. V noci předtím se mi už blbě spalo, bolela mě nateklá a ztuhlá půlka tam dole. Pan doktor napsal dvoje antibiotika, prášky na bolest a že si mám zavolat do Motola. Tak volám pak doma do Motola a dovolám se paní Dr. Čechové (tu, jak maj všichni rádi). Domlouváme se, že přijdu další den ráno na 7 (to bylo včera).

Dorazim do Motola o půl 7. Bohužel ta chodba k ambulanci byla ještě zamčená. Tak jsem šla sednout si zpátky do lobby a vrátila se chvíli před 7. To už mě nějaká sestřička pustila dál, že si mám jít zatím sednout do čekárny. Pro kontext: v noci předtím jsem už skoro nespala, ta oteklá věc bolela už nejen na dotek, ale vracela se sama od sebe i bez dotyku v nepředvídatelných, ale dost krátkých intervalech. Když mě ráno táta vezl, tak před Prahou jsem se už jen svíjela.

Zhruba tak to pokračovalo i v čekárně. Spolučekající se mě i pak ptali, jestli mi nemají zavolat sestřičku. Jenže sestřička sama by s tím nic neudělala, když ani prášky na bolest na to nezabíraly (což by prý ani nemohly, jak jsem se později dozvěděla).

Dočkala jsem se příchodu doktorky a šla první na řadu do dveří označených nějak jako "urgentní příjem" nebo tak něco. Vysvětlila jsem doktorce, copa mi to je. Ta mě položila a nějakým ultrazvukem zkoumala, jestli nejsem rizikově těhotná. Teda, pardon, jestli tam něco nenajde. Pak zkoušela něco, čemu říkala sondování, ale prý se tam nemohla dostat přes místo, kde jsou stehy, a chtěla se vyhnout nutnosti řezu mimo (a tzn. další jizvě), takže si zavolala na pomoc nějakého fešného mladého doktora (no musel být určitě mladší než můj táta, ale ten je taky ještě mlaďoch). Tomu se to asi nějak podařilo, protože po nevím kolika bolestivých minutách, kdy se ve mně všelijak vrtali, někdo vítězně zvolal "už to teče" nebo tak něco, takže se potvrdil absces nebo tak něco (sama jsem žádný hnis vytékat neviděla, ačkoliv z toho pohledu mám taky vždycky radost – lepší hnis mimo tělo než v těle).

No… a pak řekli, že si mě tu nechají, protože s drenem zabodnutým tam dole mě domů fakt posílat nebudou. A že tak 2-3 dny, než se to vyčistí (netuším jestli včetně toho dne). Na to jsem nebyla připravená. Měla jsem u sebe prakticky jen mobil a hadřík na brejle. Naštěstí mě navštívili dva kolegové z práce, přinesli sladkosti, zabíjeli se mnou čas a půjčili mi nabíječku, takže jsem šla spát skoro se 100% nabitým telefonem.

Dneska ráno se tu ještě stavil táta s věcma, co budu potřebovat (snad) a teďka už jen čekám na vizitu a co se dozvím dál.