Zpátky na motolské vlně

Předevčírem jsem se po drobných komplikací (napadaný sníh na auto…) podívala k panu doktoroj tam u nás. V noci předtím se mi už blbě spalo, bolela mě nateklá a ztuhlá půlka tam dole. Pan doktor napsal dvoje antibiotika, prášky na bolest a že si mám zavolat do Motola. Tak volám pak doma do Motola a dovolám se paní Dr. Čechové (tu, jak maj všichni rádi). Domlouváme se, že přijdu další den ráno na 7 (to bylo včera).

Dorazim do Motola o půl 7. Bohužel ta chodba k ambulanci byla ještě zamčená. Tak jsem šla sednout si zpátky do lobby a vrátila se chvíli před 7. To už mě nějaká sestřička pustila dál, že si mám jít zatím sednout do čekárny. Pro kontext: v noci předtím jsem už skoro nespala, ta oteklá věc bolela už nejen na dotek, ale vracela se sama od sebe i bez dotyku v nepředvídatelných, ale dost krátkých intervalech. Když mě ráno táta vezl, tak před Prahou jsem se už jen svíjela.

Zhruba tak to pokračovalo i v čekárně. Spolučekající se mě i pak ptali, jestli mi nemají zavolat sestřičku. Jenže sestřička sama by s tím nic neudělala, když ani prášky na bolest na to nezabíraly (což by prý ani nemohly, jak jsem se později dozvěděla).

Dočkala jsem se příchodu doktorky a šla první na řadu do dveří označených nějak jako "urgentní příjem" nebo tak něco. Vysvětlila jsem doktorce, copa mi to je. Ta mě položila a nějakým ultrazvukem zkoumala, jestli nejsem rizikově těhotná. Teda, pardon, jestli tam něco nenajde. Pak zkoušela něco, čemu říkala sondování, ale prý se tam nemohla dostat přes místo, kde jsou stehy, a chtěla se vyhnout nutnosti řezu mimo (a tzn. další jizvě), takže si zavolala na pomoc nějakého fešného mladého doktora (no musel být určitě mladší než můj táta, ale ten je taky ještě mlaďoch). Tomu se to asi nějak podařilo, protože po nevím kolika bolestivých minutách, kdy se ve mně všelijak vrtali, někdo vítězně zvolal "už to teče" nebo tak něco, takže se potvrdil absces nebo tak něco (sama jsem žádný hnis vytékat neviděla, ačkoliv z toho pohledu mám taky vždycky radost – lepší hnis mimo tělo než v těle).

No… a pak řekli, že si mě tu nechají, protože s drenem zabodnutým tam dole mě domů fakt posílat nebudou. A že tak 2-3 dny, než se to vyčistí (netuším jestli včetně toho dne). Na to jsem nebyla připravená. Měla jsem u sebe prakticky jen mobil a hadřík na brejle. Naštěstí mě navštívili dva kolegové z práce, přinesli sladkosti, zabíjeli se mnou čas a půjčili mi nabíječku, takže jsem šla spát skoro se 100% nabitým telefonem.

Dneska ráno se tu ještě stavil táta s věcma, co budu potřebovat (snad) a teďka už jen čekám na vizitu a co se dozvím dál.