Já nevim. Se na mě nezlobte, ale já vážně nevim.
Asi si představte na tomhle místě video ze série "Hitler se dozvěděl, že…".
A teď si tam místo Hitlera představte Tores, která se právě před týdnem dozvěděla, že na český YouTube scéně funguje už aspoň rok Jenny Rinn.
Si vzpomenu u toho vždycky na sebe, když jsem se taky zhruba před rokem dozvěděla, že se na české YouTube scéně objevila Tores Gorgeous, která se cítí být zástupkyní českých transgender.
Jen jsem u toho tak nevyváděla, vlastně mi to bylo celkem jedno. Já si třeba na videa netroufnu, neumim mluvit a pitvořit si hlas se mi taky protiví.
Pro mě byla vzorem v tomhle ohledu vždycky jiná Tereza. Z Tores bych měla akorát depky. Teda ty mám tak jako tak, ale aspoň z jiných důvodů. Ne, kvůli návštěvě Motola nejsou.
Zobrazují se příspěvky se štítkem:inspirace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem:inspirace. Zobrazit všechny příspěvky
středa 8. března 2017
neděle 28. února 2016
Jenny Rinn
Se nám tu s těma transgender lidma na internetech kapku roztrhl pytel, a jako celkem obvykle, tady u té se pořád nějak nemůžu smířit s faktem, že to nebude photoshop.
čtvrtek 13. srpna 2015
Auta, laser, éroplán
Víte, pokud nemáte obří sejf s hromadou zlaťáků, do kterých byste mohli zahučet ze skokanskýho můstku jako strýček Skrblík, pak si stejně nemůžete nijak zvlášť vyskakovat.
Si vzpomínám, jak jako malá jsem si představovala, že budu dělat architektku, a budu mít taky takovýhle hromady peněz. Protože se říkalo, že architekti jsou prachatý. Asi jsou, nevím, moc jich zase neznám, osobně vlastně jen jednu čerstvou. Nakonec stejně dělám něco jiného, odradili mě na dni otevřených dveří s tím, že na architekturu se dělají talentovky. Víte jak, nízký sebevědomí, to bych přece nikdy nedala.
Mimochodem, dovedete si představit ve skutečnosti takový skok? To by muselo hodně bolet, vždyť zlaťáky jsou kovové. Au au au.
Když máte tolik peněz jako Skrblík, pak si můžete dovolit vyskakovat. Zato když máte měsíční příjem u hranice minimální mzdy, pak je to jiná challenge, a pravděpodobně se bez životního partnera neobejdete. Když máte příjem jako jsem měla ještě před měsícem, pak vás to může lákat k většímu utrácení, dokud nenarazíte. A pokud máte příjem jako já momentálně, stejně to není jednoduché. Ono by možná bylo všechno jednodušší, kdybych se neohlížela a sobecky všechny ty peníze využila pro sebe.
Jistě, pohrávám si i s myšlenkou najít si nějaký podnájem třeba v Anglii (se podívejte, jaké tam mají v tutěch vedrech počasí… hned bych šla), určitě ne v Londýně, protože prý se vyplatí víc bydlet v Barceloně a do práce dojíždět než bydlet v Londýně. Šílené ceny. Ale třeba nějaké městečko, vlastně kdekoliv, protože nejsem vázaná na konkrétní místo (jedna z výhod práce na OSVČ), Brighton, Peterborough, Bristol, Cambridge, co já vím. No možná Cambridge na tom nebude o tolik líp než Londýn.
Taky bych si mohla pořídit byt kdekoliv tady, včetně Prahy (to by bylo dražší, jasně). Ale nemám dobrý pocit z toho, že bych bydlela sama, musela bych bydlet s někým, koho znám. A ne kvůli tomu, aby po mně tam někdo uklízel a tak, ale prostě abych tam nebyla sama.
Maminka přišla po jedné návštěvě u druhé části rodiny z tátoj strany s tím, že bysme si mohli koupit tři mobilheimy, postavit je na pozemek k sobě do U-čka a bydlet tam, já v jednom, babička v druhém, mamka s tátou ve třetím. Jenže nemáme pozemek a nemáme peníze na to je koupit. Za rok za dva je třeba mít budu. Ale. Realisticky, babička tu nebude na věky, rodiče taky ne, já taky ne. Babička pravděpodobně odejte první, se dá tak nějak předpokládat. A pak najednou tam budeme na drahém pozemku mít postavený prázdný mobilheim, a abysme se ho zbavili, musely by se všechny ty konstrukce, co si plánují, že kolem postaví, zbourat a postavit znova, jinak. Navíc já nevím, k čemu by mi byl vlastní obývák, navíc ani ne větší než pokoj, ve kterým zrovna sedím a píšu duchaplný článek na blogískověc. Jop, protože mobilheimy mají rozměry kolem 35-45 m², což je vlastně menší rozměr, než má byt vedle babička, a bydlí v něm sama. A k tomu samozřejmě vybavení ten prostor ještě zúží. Já vám nevím, ale nepřijdu si tak bohatá, abych si mohla dovolit koupit takovéhle levné bydlení. A to radši nezmiňuju to, že v létě jako je to letošní se tam nejspíš jen uvaříme. A postavit tam extra klimatizace znamená jednak další výdaje, jednak další zúžení prostoru.
Já tu prostě po sobě taky chci něco nechat. Pracuju sice na tom programovacím jazyce, ale to mi není dost. Vlastní dítě tu po sobě už žádné nenechám. Tak by bylo pěkné nechat tu po sobě nějaký hezký zajímavý dům. Ale, to stojí tolik peněz a času, že mi z toho naskakuje husina. Je to těžké, sice můžu v horizontu několika let našetřit třeba i pár milionů a citelně tak snížit nutnou hypotéku (bez té to prostě nedám, to bych musela mít tak 5x větší plat než mám teď, a to nezní úplně reálně), ale nikde nemám zaručeno, že ten samý příjem budu mít dostatečně dlouho (do splacení hypotéky), to je prostě nevýhoda OSVČ. Sice potenciál mít víc peněz za měsíc než spousta lidí, co jsou regulérní zaměstnanci se všema výhodama a „jistotama“ od státu (který sám žije na dluh… hajzli jedni), ale nikde nemám zaručeno, že ty samé peníze dostanu i další měsíc, a že je dostanu i po 30 letech.
Takže do hypotéky bych šla nejdřív ve chvíli, kdy budu mít našetřeno dost na to, abych vydržela s penězma i v případě, že bych několik měsíců nemohla sehnat tu samou práci, se stejným ohodnocením. Problém je, že než se do takového stavu dostanu, tak uplyne ještě hodně vody v řekách (pokud nám dřív nevyschnou, ať jdou už doprdele s těma vedrama), ale táta jezdí hodinu do Prahy a hodinu z Prahy už několik let a má toho taky plný zuby. Nedivim se mu, mně stačilo pár let, a teď jsem ráda za to, že můžu bejt doma (i když to znamená, že mi auto, kvůli kterému si udržuju předně práci, pak stojí zaparkovaný u domu…). Je fakt, že mi ten plat může ještě růst, citelně, šetření by bylo daleko rychlejší, a je to pravděpodobnější než že by klesal, ale jisté to určitě není.
Bylo by fajn, kdyby se nám povedlo najít řešení, které by nebylo natolik permanentní jako nějaké maringotky, mohli jsme se ho pak snadno zbavit ve chvíli, kdy budu moct třeba začít stavět, nebo koupit něco postaveného a zrenovovat to. Abysme se neuvázali hypotékou na nějaký mobilheimy a pak nebyli už nikdy schopní vůbec našetřit na něco lepšího.
A vlastně… jo, souhlasit s mobilheimem, kde se horko těžko vejdou dva lidi (i když někdo hlásí, že tam žijou i rodiny s dětmi, ale nemyslím si, že zrovna my jsme ten typ lidí, co je schopný žít takhle na jedné hromádce, když mamka chce hlavně vlastní kuchyň), by taky znamenalo, že už jsem úplně smířená s tím, že zůstanu sama. Co kdyby náhodou ne? Chci mít tu možnost otevřenou. A nepřišlo by mi fér adoptovaným dětem vysvětlovat, že maminka má šesticiferný plat, tatínek třeba taky, a přitom bydlíme v maringotce. Možná ani těm úřednicím, co to schvalují, by se to nezdálo jako ideální, ale nechci kecat.
No, a teď babo raď. Chtěla bych ten dům postavit, moc, ale po zkušenostech se ztrátou příjmu a s leasingem na auto to beru střízlivějš. Je to běh na dlouhou trať, určitě to zvládnout půjde, ale chci si nejdřív sestavit vlastní jistotu, že budu schopná splácet hypotéku. Která by pravděpodobně dosáhla dokonce třetiny platu (kdyby třeba pětiny, tak jsem klidnější), přitom tenkrát splátky za auto měly dosáhnout „jen“ čtvrtiny. A do té doby musíme najít nějakou záplatu na akutní problémy, která bude dost dobrá na to, aby aspoň jako záplata nevypadala.
Problémky.
Dejte mi zmrzlinu prosím.
A tutím se prosím pěkně poslední dny trápím nejvíc. Ta bezmoc, protože momentálně nemám peníze prakticky žádné, a než budu mít nějakou significant sumu na účtě, to ještě potrvá. Navíc když po skoro pěti letech budu nutně potřebovat už nový počítač, abych náhodou nebyla v prdeli, kdyby ten starý odešel.
Si vzpomínám, jak jako malá jsem si představovala, že budu dělat architektku, a budu mít taky takovýhle hromady peněz. Protože se říkalo, že architekti jsou prachatý. Asi jsou, nevím, moc jich zase neznám, osobně vlastně jen jednu čerstvou. Nakonec stejně dělám něco jiného, odradili mě na dni otevřených dveří s tím, že na architekturu se dělají talentovky. Víte jak, nízký sebevědomí, to bych přece nikdy nedala.
Mimochodem, dovedete si představit ve skutečnosti takový skok? To by muselo hodně bolet, vždyť zlaťáky jsou kovové. Au au au.
Když máte tolik peněz jako Skrblík, pak si můžete dovolit vyskakovat. Zato když máte měsíční příjem u hranice minimální mzdy, pak je to jiná challenge, a pravděpodobně se bez životního partnera neobejdete. Když máte příjem jako jsem měla ještě před měsícem, pak vás to může lákat k většímu utrácení, dokud nenarazíte. A pokud máte příjem jako já momentálně, stejně to není jednoduché. Ono by možná bylo všechno jednodušší, kdybych se neohlížela a sobecky všechny ty peníze využila pro sebe.
Jistě, pohrávám si i s myšlenkou najít si nějaký podnájem třeba v Anglii (se podívejte, jaké tam mají v tutěch vedrech počasí… hned bych šla), určitě ne v Londýně, protože prý se vyplatí víc bydlet v Barceloně a do práce dojíždět než bydlet v Londýně. Šílené ceny. Ale třeba nějaké městečko, vlastně kdekoliv, protože nejsem vázaná na konkrétní místo (jedna z výhod práce na OSVČ), Brighton, Peterborough, Bristol, Cambridge, co já vím. No možná Cambridge na tom nebude o tolik líp než Londýn.
Taky bych si mohla pořídit byt kdekoliv tady, včetně Prahy (to by bylo dražší, jasně). Ale nemám dobrý pocit z toho, že bych bydlela sama, musela bych bydlet s někým, koho znám. A ne kvůli tomu, aby po mně tam někdo uklízel a tak, ale prostě abych tam nebyla sama.
Maminka přišla po jedné návštěvě u druhé části rodiny z tátoj strany s tím, že bysme si mohli koupit tři mobilheimy, postavit je na pozemek k sobě do U-čka a bydlet tam, já v jednom, babička v druhém, mamka s tátou ve třetím. Jenže nemáme pozemek a nemáme peníze na to je koupit. Za rok za dva je třeba mít budu. Ale. Realisticky, babička tu nebude na věky, rodiče taky ne, já taky ne. Babička pravděpodobně odejte první, se dá tak nějak předpokládat. A pak najednou tam budeme na drahém pozemku mít postavený prázdný mobilheim, a abysme se ho zbavili, musely by se všechny ty konstrukce, co si plánují, že kolem postaví, zbourat a postavit znova, jinak. Navíc já nevím, k čemu by mi byl vlastní obývák, navíc ani ne větší než pokoj, ve kterým zrovna sedím a píšu duchaplný článek na blogískověc. Jop, protože mobilheimy mají rozměry kolem 35-45 m², což je vlastně menší rozměr, než má byt vedle babička, a bydlí v něm sama. A k tomu samozřejmě vybavení ten prostor ještě zúží. Já vám nevím, ale nepřijdu si tak bohatá, abych si mohla dovolit koupit takovéhle levné bydlení. A to radši nezmiňuju to, že v létě jako je to letošní se tam nejspíš jen uvaříme. A postavit tam extra klimatizace znamená jednak další výdaje, jednak další zúžení prostoru.
 |
| Mobilheim |
 |
| Mobilheim maskovaný jako pididům |
Já tu prostě po sobě taky chci něco nechat. Pracuju sice na tom programovacím jazyce, ale to mi není dost. Vlastní dítě tu po sobě už žádné nenechám. Tak by bylo pěkné nechat tu po sobě nějaký hezký zajímavý dům. Ale, to stojí tolik peněz a času, že mi z toho naskakuje husina. Je to těžké, sice můžu v horizontu několika let našetřit třeba i pár milionů a citelně tak snížit nutnou hypotéku (bez té to prostě nedám, to bych musela mít tak 5x větší plat než mám teď, a to nezní úplně reálně), ale nikde nemám zaručeno, že ten samý příjem budu mít dostatečně dlouho (do splacení hypotéky), to je prostě nevýhoda OSVČ. Sice potenciál mít víc peněz za měsíc než spousta lidí, co jsou regulérní zaměstnanci se všema výhodama a „jistotama“ od státu (který sám žije na dluh… hajzli jedni), ale nikde nemám zaručeno, že ty samé peníze dostanu i další měsíc, a že je dostanu i po 30 letech.
Takže do hypotéky bych šla nejdřív ve chvíli, kdy budu mít našetřeno dost na to, abych vydržela s penězma i v případě, že bych několik měsíců nemohla sehnat tu samou práci, se stejným ohodnocením. Problém je, že než se do takového stavu dostanu, tak uplyne ještě hodně vody v řekách (pokud nám dřív nevyschnou, ať jdou už doprdele s těma vedrama), ale táta jezdí hodinu do Prahy a hodinu z Prahy už několik let a má toho taky plný zuby. Nedivim se mu, mně stačilo pár let, a teď jsem ráda za to, že můžu bejt doma (i když to znamená, že mi auto, kvůli kterému si udržuju předně práci, pak stojí zaparkovaný u domu…). Je fakt, že mi ten plat může ještě růst, citelně, šetření by bylo daleko rychlejší, a je to pravděpodobnější než že by klesal, ale jisté to určitě není.
Bylo by fajn, kdyby se nám povedlo najít řešení, které by nebylo natolik permanentní jako nějaké maringotky, mohli jsme se ho pak snadno zbavit ve chvíli, kdy budu moct třeba začít stavět, nebo koupit něco postaveného a zrenovovat to. Abysme se neuvázali hypotékou na nějaký mobilheimy a pak nebyli už nikdy schopní vůbec našetřit na něco lepšího.
 |
| Nějaký projektík kanceláře Europrojekta u tutý Plzně |
A vlastně… jo, souhlasit s mobilheimem, kde se horko těžko vejdou dva lidi (i když někdo hlásí, že tam žijou i rodiny s dětmi, ale nemyslím si, že zrovna my jsme ten typ lidí, co je schopný žít takhle na jedné hromádce, když mamka chce hlavně vlastní kuchyň), by taky znamenalo, že už jsem úplně smířená s tím, že zůstanu sama. Co kdyby náhodou ne? Chci mít tu možnost otevřenou. A nepřišlo by mi fér adoptovaným dětem vysvětlovat, že maminka má šesticiferný plat, tatínek třeba taky, a přitom bydlíme v maringotce. Možná ani těm úřednicím, co to schvalují, by se to nezdálo jako ideální, ale nechci kecat.
 |
| Random obrázek nějakého domu v Anglii, protože bych chtěla postavit něco, co by kombinovalo tuto s obrázkem výš. |
Problémky.
Dejte mi zmrzlinu prosím.
A tutím se prosím pěkně poslední dny trápím nejvíc. Ta bezmoc, protože momentálně nemám peníze prakticky žádné, a než budu mít nějakou significant sumu na účtě, to ještě potrvá. Navíc když po skoro pěti letech budu nutně potřebovat už nový počítač, abych náhodou nebyla v prdeli, kdyby ten starý odešel.
středa 17. prosince 2014
Nicole Maines
To takhle narazím na článek 40 People Who Show 2014 Was a Year for Breaking Gender Rules, a díky němu se dozvídám o Nicole Maines.
Nicole je holka, jak vidíte. A věděla to už od mala, naprosto jistě. To jí závidím :-) Hlavně se nebála jako já s tím vyjít ven, vlastně jí na tom nepřišlo nic špatnýho. Ale byla mladá a když vám rodiče říkají, že fakt nemůžete nosit šaty, tak z toho budete mít pocit, že děláte něco špatně.
A čím je Nicole důležitá? Když ve škole přišla za spolužáky s tím, že klukem teda nebude, tak to brali. Chodila samozřejmě na holčičí záchody a tak vůbec. Jenže pak přišel jeden hrozně moc milý, tolerantní, chytrý a chápající kluk, a řekl, že je „faggot“ a postěžoval si dědečkoj (svému „legal guardian“), že by Nicole neměla chodit na holčičí (krom toho prý prohlásil i, že by všichni tuti gay lidi neměli chodit na stejnou školu). Wtf. No a protože dědeček fungoval v nějaké křesťanské organizaci, které jsou v té federaci za velkou louží známé jako paranoidní, homofobní, transfobní a vůbec všechnomožnéfobní, tak Nicole musela chodit na záchody zaměstnanců školy. A samozřejmě si ji děti kvůli tomu dobíraly, protože děti nemají ještě takový rozum. Hlavně kluci. Jenže, nenechala si to líbit a… nějakou dobu to trvalo, ale soud uznal, že škola porušila anti-diskriminační zákony a Nicole může zase chodit tam, kam patří. A vyhrála tím samozřejmě i pro všechny ostatní transgender děti, které mají stejné problémy. Je prostě skvělá, ne? Taky ji za to Glamour magazín ocenil. A to je jí jen asi 17 let. Vemte si, v jaké době řešila svůj problém, když byla daleko menší. A jaká doba je dnes, jakože ani dnes není všechno ideální a nejsou všichni lidi chápající a tolerantní.
A ještě zajímavost, na kterou mě upozornila Terezka, a která v odkázaném článku není zmíněna: Nicole je z identických dvojčat. Její bratr Jonas ale transgender není. Zajímavé, že jo? Někdo by mohl říct, že transgender právě kvůli tomu není vrozená situace. A já zase v souvislosti s článkem, který jsem tu nedávno přeložila, myslím, že právě proto – nějaké hloupé geny prostě nemají vliv na to, jestli jste nebo nejste holka. A chodící stroje si taky myslím, že nejsme.
Chtěla bych se ještě dostat k tématu fakt mladých transgender lidí. A pominu u toho fakt, že jsem se tomu bohužel vyhnula (jenže taky v době, kdy o tom nebylo nic moc známo a i kdybych s tím vyšla ven, pravděpodobně by mě drtivá většina psychologů označila za duševně nemocného, než bysme narazili na nějakého, který prostě ví). Ono totiž ten gender prostě není jen z jednoho parametru. Je to celý komplexní systém. A jak chcete se 100% jistotou říct, že to 4leté dítě vám říká pravdu a skutečně se cítí být holkou, a nemá třeba jen takové vyjádření? Nakonec ne ze všech takových dětí, které jsou řekněme gender-non-conforming, vyrostou transgender jedinci. Ale pořád mezi nimi jsou a není jich málo. Nakonec… neřešení situace v tutom případě NENÍ neutrální krok, ale negativní, protože jakmile transgender dítě začne pubertu, všechno se zhorší. Takže je fajn, že aspoň existují ty blokátory hormonů a puberta se odloží na neurčito, než bude dítě moct 100% a zodpovědně říct, že se tak věci mají. Jenže když ony některé případy jsou tak očividně jasné…
P.S.: Už jste slyšeli o #autogynesmile?
 |
| Zdroj: huffingtonpost.com |
Nicole je holka, jak vidíte. A věděla to už od mala, naprosto jistě. To jí závidím :-) Hlavně se nebála jako já s tím vyjít ven, vlastně jí na tom nepřišlo nic špatnýho. Ale byla mladá a když vám rodiče říkají, že fakt nemůžete nosit šaty, tak z toho budete mít pocit, že děláte něco špatně.
A čím je Nicole důležitá? Když ve škole přišla za spolužáky s tím, že klukem teda nebude, tak to brali. Chodila samozřejmě na holčičí záchody a tak vůbec. Jenže pak přišel jeden hrozně moc milý, tolerantní, chytrý a chápající kluk, a řekl, že je „faggot“ a postěžoval si dědečkoj (svému „legal guardian“), že by Nicole neměla chodit na holčičí (krom toho prý prohlásil i, že by všichni tuti gay lidi neměli chodit na stejnou školu). Wtf. No a protože dědeček fungoval v nějaké křesťanské organizaci, které jsou v té federaci za velkou louží známé jako paranoidní, homofobní, transfobní a vůbec všechnomožnéfobní, tak Nicole musela chodit na záchody zaměstnanců školy. A samozřejmě si ji děti kvůli tomu dobíraly, protože děti nemají ještě takový rozum. Hlavně kluci. Jenže, nenechala si to líbit a… nějakou dobu to trvalo, ale soud uznal, že škola porušila anti-diskriminační zákony a Nicole může zase chodit tam, kam patří. A vyhrála tím samozřejmě i pro všechny ostatní transgender děti, které mají stejné problémy. Je prostě skvělá, ne? Taky ji za to Glamour magazín ocenil. A to je jí jen asi 17 let. Vemte si, v jaké době řešila svůj problém, když byla daleko menší. A jaká doba je dnes, jakože ani dnes není všechno ideální a nejsou všichni lidi chápající a tolerantní.
A ještě zajímavost, na kterou mě upozornila Terezka, a která v odkázaném článku není zmíněna: Nicole je z identických dvojčat. Její bratr Jonas ale transgender není. Zajímavé, že jo? Někdo by mohl říct, že transgender právě kvůli tomu není vrozená situace. A já zase v souvislosti s článkem, který jsem tu nedávno přeložila, myslím, že právě proto – nějaké hloupé geny prostě nemají vliv na to, jestli jste nebo nejste holka. A chodící stroje si taky myslím, že nejsme.
Chtěla bych se ještě dostat k tématu fakt mladých transgender lidí. A pominu u toho fakt, že jsem se tomu bohužel vyhnula (jenže taky v době, kdy o tom nebylo nic moc známo a i kdybych s tím vyšla ven, pravděpodobně by mě drtivá většina psychologů označila za duševně nemocného, než bysme narazili na nějakého, který prostě ví). Ono totiž ten gender prostě není jen z jednoho parametru. Je to celý komplexní systém. A jak chcete se 100% jistotou říct, že to 4leté dítě vám říká pravdu a skutečně se cítí být holkou, a nemá třeba jen takové vyjádření? Nakonec ne ze všech takových dětí, které jsou řekněme gender-non-conforming, vyrostou transgender jedinci. Ale pořád mezi nimi jsou a není jich málo. Nakonec… neřešení situace v tutom případě NENÍ neutrální krok, ale negativní, protože jakmile transgender dítě začne pubertu, všechno se zhorší. Takže je fajn, že aspoň existují ty blokátory hormonů a puberta se odloží na neurčito, než bude dítě moct 100% a zodpovědně říct, že se tak věci mají. Jenže když ony některé případy jsou tak očividně jasné…
P.S.: Už jste slyšeli o #autogynesmile?
čtvrtek 21. srpna 2014
Bucket list
Nevím jak vy, možná to děláte, možná ne. Na mysli mám bucket list, takový ten seznam přání a cílů a tak dál. I já něco takového vedu, i když to nemám nikde sepsané, nosím to s sebou v hlavě a občas sem tam něco z toho vyjde na povrch a možná se to i realizuje. Ale jsou to takové různé věci… někomu můžou některé z toho přijít až dětinské, některé moc náročné… ale pro mě jsou cíle, a dělám to pro tu radost z jejich dokončení, ale i z cesty k jejich dokončení.
Tak třeba před dvěma podzimy jsem si vytyčila cíl, že si pořídím auto. Zvažovala jsem spoustu možností, od Volkswagen Golf Mk.VII přes škodovky a Fiaty 500 až po MINI Cooper. V jednu chvíli jsem dokonce měla na účtě tolik peněz, že jsem zvažovala, že se na dražší auto vykašlu a skočim do nějaké pobočky prodejce Škody a vysázim jim tam na stůl peníze za Citigo a odjedu v něm. Od té doby si střídavě říkám: „škoda, že jsem to neudělala“ a „ještě že jsem to neudělala“, podle toho, jestli zrovna sedím ve svém autě, nebo jestli zrovna koukám na stav účtu v IB. Jak někteří z vás nejspíš už ví, dopadlo to tak, že jsem si pořídila nebesky modrého MINI Coopera v provedení Clubman, s všemožnou důležitou výbavou, id est 90 kW motor, automatická klimatizace, loketní opěrka, vyhřívané všechno (zrcátka, sedačky, čelní sklo…), k tomu méně důležité, ale o nic míň cool věci jako dvojité střešní okno, autorádio harman/kardon s 480 W zesilovačem (aaach) a namátkou třeba takové to ambientní osvětlení, co mění barvy podle nálady (takže většinou svítí růžově). Stojí mě to hromadu peněz, když někomu povím kolik, tak se orosí, ale je to splněný sen a za 4.5 roku budu mít od leasingovky pokoj.
Slovy balíčkovacích programů byla tuta investice dependency pro další položku bucket listu, tedy bydlení, aka. s autem můžu bydlet prakticky kdekoliv, kde se dá zaparkovat, bez omezení tím, že budu muset někam jezdit do práce MHD. Nicméně tahle položka bude ještě hodně nákladná a než se mi povede ji realizovat, hodně vody ještě roztaje z ledovců. Navíc pořád nemám jasnou představu, jestli půjdu někam do podnájmu s někým třeba, nebo jestli bude lepší hypotéka, nebo jestli nejdřív podnájem, našetřit a pak hypotéka… možnosti, možnosti.
Další položka je třeba dokončit svůj vlastní programovací jazyk. Na tom pracuju, když mám čas, ale je to ještě spoustu stisků kláves a hodin strávených popíjením čajíčků a kafe a přemýšlení nad různými variantami řešení syntaxe a runtime a kompilátoru a tak dál.
Taky bych se chtěla naučit španělštinu, jen tak ze zajímavosti, a doučit holandšinu, hoewel ik ben niet uit Nederland, ik ben uit Tsjechië, maar mijn ex-vriendinnetje was uit Nederland en ik wilde te leren de taal, voor haar. En ik spreek niet zo goed Nederlands sowieso.
Taky bych si ze zajímavosti a hecu chtěla dodělat… resp. začít znova a dodělat Matfyz. V nové identitě mě tam stejně nikdo nepozná, takže to by mělo být v pohodě. Jen je třeba na to sehnat čas a peníze. Hlavně by mi to mělo zase trochu nastevřít myšlení.
A taky bych se chtěla naučit hrát na kytaru, i když fyzický věk na to už moc nemám, tak psychicky se pořád cítím na tutěch 16-17. Občas i mentálně, hehehehehehe. A vyhlídla jsem si tuhlenctu, copa na ni říkáte?
Tuto je pro dnešek vše, loučím se s vámi a opouštím zase na nějakou dobu blogosféru.
Tak třeba před dvěma podzimy jsem si vytyčila cíl, že si pořídím auto. Zvažovala jsem spoustu možností, od Volkswagen Golf Mk.VII přes škodovky a Fiaty 500 až po MINI Cooper. V jednu chvíli jsem dokonce měla na účtě tolik peněz, že jsem zvažovala, že se na dražší auto vykašlu a skočim do nějaké pobočky prodejce Škody a vysázim jim tam na stůl peníze za Citigo a odjedu v něm. Od té doby si střídavě říkám: „škoda, že jsem to neudělala“ a „ještě že jsem to neudělala“, podle toho, jestli zrovna sedím ve svém autě, nebo jestli zrovna koukám na stav účtu v IB. Jak někteří z vás nejspíš už ví, dopadlo to tak, že jsem si pořídila nebesky modrého MINI Coopera v provedení Clubman, s všemožnou důležitou výbavou, id est 90 kW motor, automatická klimatizace, loketní opěrka, vyhřívané všechno (zrcátka, sedačky, čelní sklo…), k tomu méně důležité, ale o nic míň cool věci jako dvojité střešní okno, autorádio harman/kardon s 480 W zesilovačem (aaach) a namátkou třeba takové to ambientní osvětlení, co mění barvy podle nálady (takže většinou svítí růžově). Stojí mě to hromadu peněz, když někomu povím kolik, tak se orosí, ale je to splněný sen a za 4.5 roku budu mít od leasingovky pokoj.
Slovy balíčkovacích programů byla tuta investice dependency pro další položku bucket listu, tedy bydlení, aka. s autem můžu bydlet prakticky kdekoliv, kde se dá zaparkovat, bez omezení tím, že budu muset někam jezdit do práce MHD. Nicméně tahle položka bude ještě hodně nákladná a než se mi povede ji realizovat, hodně vody ještě roztaje z ledovců. Navíc pořád nemám jasnou představu, jestli půjdu někam do podnájmu s někým třeba, nebo jestli bude lepší hypotéka, nebo jestli nejdřív podnájem, našetřit a pak hypotéka… možnosti, možnosti.
Další položka je třeba dokončit svůj vlastní programovací jazyk. Na tom pracuju, když mám čas, ale je to ještě spoustu stisků kláves a hodin strávených popíjením čajíčků a kafe a přemýšlení nad různými variantami řešení syntaxe a runtime a kompilátoru a tak dál.
Taky bych se chtěla naučit španělštinu, jen tak ze zajímavosti, a doučit holandšinu, hoewel ik ben niet uit Nederland, ik ben uit Tsjechië, maar mijn ex-vriendinnetje was uit Nederland en ik wilde te leren de taal, voor haar. En ik spreek niet zo goed Nederlands sowieso.
Taky bych si ze zajímavosti a hecu chtěla dodělat… resp. začít znova a dodělat Matfyz. V nové identitě mě tam stejně nikdo nepozná, takže to by mělo být v pohodě. Jen je třeba na to sehnat čas a peníze. Hlavně by mi to mělo zase trochu nastevřít myšlení.
A taky bych se chtěla naučit hrát na kytaru, i když fyzický věk na to už moc nemám, tak psychicky se pořád cítím na tutěch 16-17. Občas i mentálně, hehehehehehe. A vyhlídla jsem si tuhlenctu, copa na ni říkáte?
 |
| Epiphone Les Paul 100 VS |
Tuto je pro dnešek vše, loučím se s vámi a opouštím zase na nějakou dobu blogosféru.
neděle 27. července 2014
Jako holka
Původně jsem to chtěla přihodit jako P.S. k blogískové otázce, ale to by si toho asi nikdo nevšiml.
Tak tady to máte:
Jako holka!
Dělat věci „jako holka“ není urážka, když prostě holka jste.
Tak tady to máte:
Jako holka!
Dělat věci „jako holka“ není urážka, když prostě holka jste.
sobota 26. července 2014
Pár slov o inspiracích
Kim Petras.
Kim byla úplně první, na kterou jsem na vlnách internetů a outernetů narazila. Vlastně to bylo takové zajímavé setkání, protože jsem někde nejdřív jen četla o jejím jménu, a když jsem si googlila, jak vypadá, tak mi to nacházelo jen obrázky nějaké holky. If you know what I mean.
Kim je jedna z těch, které už od malička věděly, čím jsou, a nebály se za tím jít. Škoda, že jsem na ni narazila tak pozdě, bylo by mi to dodalo odvahu už dřív.
Afaik, Kim se věnuje muzice, a když ji někde uslyšíte zpívat, budete vědět, proč se toho nemusí vůbec bát.
U dalších slečen si už nepamatuju pořadí, ve kterém jsem na ně narazila.
Janet Mock.
Janet je jedna z těch slavnějších z nás, možná i nejslavnější, a pokud vím, bojuje i o naše práva. Napsala i knihu: Redefining Realness. Tu jsem teprve začala číst.
Laverne Cox.
Laverne je herečka, taky jedna z těch slavnějších z nás.
Gigi Gorgeous.
Tak si říká jedna slavnější youtuberka.
Andreja Pejić.
Andreja je modelka. Už dřív, když fungovala ještě jako kluk, procházela v pohodě jako holka. Nedávno vyšla veřejně s tím, že je nakonec taky jednou z nás.
Kat Haché.
Ať tu nemám jen samé známé osobnosti, přihazuji sem i někoho trochu méně známého (teda pokud je pro vás skoro 5.000 followers na twitterech málo).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)