Auta, laser, éroplán

Víte, pokud nemáte obří sejf s hromadou zlaťáků, do kterých byste mohli zahučet ze skokanskýho můstku jako strýček Skrblík, pak si stejně nemůžete nijak zvlášť vyskakovat.

Si vzpomínám, jak jako malá jsem si představovala, že budu dělat architektku, a budu mít taky takovýhle hromady peněz. Protože se říkalo, že architekti jsou prachatý. Asi jsou, nevím, moc jich zase neznám, osobně vlastně jen jednu čerstvou. Nakonec stejně dělám něco jiného, odradili mě na dni otevřených dveří s tím, že na architekturu se dělají talentovky. Víte jak, nízký sebevědomí, to bych přece nikdy nedala.

Mimochodem, dovedete si představit ve skutečnosti takový skok? To by muselo hodně bolet, vždyť zlaťáky jsou kovové. Au au au.

Když máte tolik peněz jako Skrblík, pak si můžete dovolit vyskakovat. Zato když máte měsíční příjem u hranice minimální mzdy, pak je to jiná challenge, a pravděpodobně se bez životního partnera neobejdete. Když máte příjem jako jsem měla ještě před měsícem, pak vás to může lákat k většímu utrácení, dokud nenarazíte. A pokud máte příjem jako já momentálně, stejně to není jednoduché. Ono by možná bylo všechno jednodušší, kdybych se neohlížela a sobecky všechny ty peníze využila pro sebe.

Jistě, pohrávám si i s myšlenkou najít si nějaký podnájem třeba v Anglii (se podívejte, jaké tam mají v tutěch vedrech počasí… hned bych šla), určitě ne v Londýně, protože prý se vyplatí víc bydlet v Barceloně a do práce dojíždět než bydlet v Londýně. Šílené ceny. Ale třeba nějaké městečko, vlastně kdekoliv, protože nejsem vázaná na konkrétní místo (jedna z výhod práce na OSVČ), Brighton, Peterborough, Bristol, Cambridge, co já vím. No možná Cambridge na tom nebude o tolik líp než Londýn.

Taky bych si mohla pořídit byt kdekoliv tady, včetně Prahy (to by bylo dražší, jasně). Ale nemám dobrý pocit z toho, že bych bydlela sama, musela bych bydlet s někým, koho znám. A ne kvůli tomu, aby po mně tam někdo uklízel a tak, ale prostě abych tam nebyla sama.

Maminka přišla po jedné návštěvě u druhé části rodiny z tátoj strany s tím, že bysme si mohli koupit tři mobilheimy, postavit je na pozemek k sobě do U-čka a bydlet tam, já v jednom, babička v druhém, mamka s tátou ve třetím. Jenže nemáme pozemek a nemáme peníze na to je koupit. Za rok za dva je třeba mít budu. Ale. Realisticky, babička tu nebude na věky, rodiče taky ne, já taky ne. Babička pravděpodobně odejte první, se dá tak nějak předpokládat. A pak najednou tam budeme na drahém pozemku mít postavený prázdný mobilheim, a abysme se ho zbavili, musely by se všechny ty konstrukce, co si plánují, že kolem postaví, zbourat a postavit znova, jinak. Navíc já nevím, k čemu by mi byl vlastní obývák, navíc ani ne větší než pokoj, ve kterým zrovna sedím a píšu duchaplný článek na blogískověc. Jop, protože mobilheimy mají rozměry kolem 35-45 m², což je vlastně menší rozměr, než má byt vedle babička, a bydlí v něm sama. A k tomu samozřejmě vybavení ten prostor ještě zúží. Já vám nevím, ale nepřijdu si tak bohatá, abych si mohla dovolit koupit takovéhle levné bydlení. A to radši nezmiňuju to, že v létě jako je to letošní se tam nejspíš jen uvaříme. A postavit tam extra klimatizace znamená jednak další výdaje, jednak další zúžení prostoru.

Mobilheim

Mobilheim maskovaný jako pididům

Já tu prostě po sobě taky chci něco nechat. Pracuju sice na tom programovacím jazyce, ale to mi není dost. Vlastní dítě tu po sobě už žádné nenechám. Tak by bylo pěkné nechat tu po sobě nějaký hezký zajímavý dům. Ale, to stojí tolik peněz a času, že mi z toho naskakuje husina. Je to těžké, sice můžu v horizontu několika let našetřit třeba i pár milionů a citelně tak snížit nutnou hypotéku (bez té to prostě nedám, to bych musela mít tak 5x větší plat než mám teď, a to nezní úplně reálně), ale nikde nemám zaručeno, že ten samý příjem budu mít dostatečně dlouho (do splacení hypotéky), to je prostě nevýhoda OSVČ. Sice potenciál mít víc peněz za měsíc než spousta lidí, co jsou regulérní zaměstnanci se všema výhodama a „jistotama“ od státu (který sám žije na dluh… hajzli jedni), ale nikde nemám zaručeno, že ty samé peníze dostanu i další měsíc, a že je dostanu i po 30 letech.

Takže do hypotéky bych šla nejdřív ve chvíli, kdy budu mít našetřeno dost na to, abych vydržela s penězma i v případě, že bych několik měsíců nemohla sehnat tu samou práci, se stejným ohodnocením. Problém je, že než se do takového stavu dostanu, tak uplyne ještě hodně vody v řekách (pokud nám dřív nevyschnou, ať jdou už doprdele s těma vedrama), ale táta jezdí hodinu do Prahy a hodinu z Prahy už několik let a má toho taky plný zuby. Nedivim se mu, mně stačilo pár let, a teď jsem ráda za to, že můžu bejt doma (i když to znamená, že mi auto, kvůli kterému si udržuju předně práci, pak stojí zaparkovaný u domu…). Je fakt, že mi ten plat může ještě růst, citelně, šetření by bylo daleko rychlejší, a je to pravděpodobnější než že by klesal, ale jisté to určitě není.

Bylo by fajn, kdyby se nám povedlo najít řešení, které by nebylo natolik permanentní jako nějaké maringotky, mohli jsme se ho pak snadno zbavit ve chvíli, kdy budu moct třeba začít stavět, nebo koupit něco postaveného a zrenovovat to. Abysme se neuvázali hypotékou na nějaký mobilheimy a pak nebyli už nikdy schopní vůbec našetřit na něco lepšího.

Nějaký projektík kanceláře Europrojekta u tutý Plzně

A vlastně… jo, souhlasit s mobilheimem, kde se horko těžko vejdou dva lidi (i když někdo hlásí, že tam žijou i rodiny s dětmi, ale nemyslím si, že zrovna my jsme ten typ lidí, co je schopný žít takhle na jedné hromádce, když mamka chce hlavně vlastní kuchyň), by taky znamenalo, že už jsem úplně smířená s tím, že zůstanu sama. Co kdyby náhodou ne? Chci mít tu možnost otevřenou. A nepřišlo by mi fér adoptovaným dětem vysvětlovat, že maminka má šesticiferný plat, tatínek třeba taky, a přitom bydlíme v maringotce. Možná ani těm úřednicím, co to schvalují, by se to nezdálo jako ideální, ale nechci kecat.

Random obrázek nějakého domu v Anglii, protože bych chtěla postavit něco, co by kombinovalo tuto s obrázkem výš. 

No, a teď babo raď. Chtěla bych ten dům postavit, moc, ale po zkušenostech se ztrátou příjmu a s leasingem na auto to beru střízlivějš. Je to běh na dlouhou trať, určitě to zvládnout půjde, ale chci si nejdřív sestavit vlastní jistotu, že budu schopná splácet hypotéku. Která by pravděpodobně dosáhla dokonce třetiny platu (kdyby třeba pětiny, tak jsem klidnější), přitom tenkrát splátky za auto měly dosáhnout „jen“ čtvrtiny. A do té doby musíme najít nějakou záplatu na akutní problémy, která bude dost dobrá na to, aby aspoň jako záplata nevypadala.

Problémky.

Dejte mi zmrzlinu prosím.

A tutím se prosím pěkně poslední dny trápím nejvíc. Ta bezmoc, protože momentálně nemám peníze prakticky žádné, a než budu mít nějakou significant sumu na účtě, to ještě potrvá. Navíc když po skoro pěti letech budu nutně potřebovat už nový počítač, abych náhodou nebyla v prdeli, kdyby ten starý odešel.