To mi takhle volá paní z Vodafone kvůli objednávce, a že chce mluvit s paní Nikolou Lisů. Tak říkám, že může. A asi jí přišlo, že s ní ještě nemluví, ale pak si někde všimla, že prý "pan", tak se omluvila a… plynule přehodila do mužského rodu. A já hezky celý hovor pokračovala v ženském.
No to mě…
Asi jí to nedošlo.
úterý 28. dubna 2015
neděle 19. dubna 2015
Wife material
Tak myslim, že bych se pomalu už mohla vdávat. Kdo se hlásí?
Kuřecí maso à la gyros, pita chleba, domácí tzatziki, nějaká salátová variace s okurkovým a paprikovým základem, akawi místo feta sýru, brazilské kafe (to se teprve vařilo) a jemně bublinkatá voda.
Hrozně jsem se bála, že to maso zkazím, ale povedlo se a asi jsem měla chuťový orgasmus, když jsem ho ochutnala pak na talíři. Lepší než sex™.
A myslím, že i ohlasy jsou dobré:
@themarketka Chci tě.
— Valentina (@ValentinaCzech) April 19, 2015sobota 18. dubna 2015
Záplaty
Jsou určité věci na mém životě, které prostě vedu určitým způsobem, a některým způsobům se naopak vyhýbám. Jedním z takových jsou záplaty.
Nemám ráda záplaty. V kontextu programování to jsou takové ty rychlé opravy na akutní vyřešení nějakého problému. Nejde se jim úplně vždycky vyhnout, když fakt spěcháte. Ale i tak se snažím záplatě vyhnout, ačkoliv ji pojmenuju v commit message jako záplatu, a vyhýbám se jí tak, že se snažím o řešení podstaty problému, nikoliv jen následků.
A takové záplaty v reálném životě jsou ještě horší. Třeba, v životě jsem nebyla opilá. Přijde mi, že lidé někdy používají opilost jako takovou záplatu na své bolesti, na svá trápení. Aby zapomněli, přišli na jiné myšlenky, copa já vím, já tuto nedělám. Nebo, v životě jsem neměla cigaretu v puse, ani nic podobného. Stejné důvody. Žádné záplaty, jen čistý průchod emocí. Maximálně tak hudba, ale to se nedá počítat jako záplata. Hudba je fajn. Hudbou si neničíte zdraví.
Nebo vztahy. Taky není možné, abych měla vztah jen proto, abych měla vztah. To je taky taková záplata, za chybějící část v životě. K čemu to je. Navíc tady už nejde jen o vás, ale i o toho druhého, nebo tu druhou, co máte radši. Nejsou to jen vaše pocity, jsou to i jeho nebo její pocity, život, a tak vůbec. Na co vyplňovat jen kdovíjak krátkou epizodu života, když možná právě i kvůli tomu můžete minout tu lepší, daleko lepší epizodu. Není to trvale udržitelné řešení, a po nějaké době vás to ani nebude bavit. Stejně jako taková cigareta. Dokouříte ji a co dál? Odhodit, vykouřit další? Já tuto neznám, tipuju, tak mě opravte kdyžtak. A tu druhou osobu? Odhodit, … ehm, a další?
Taky je se mnou pěkná nuda. Nechodím do klubů, na párty, tancovačky, ani do hospody. I když by mi to občas taky neuškodilo. Ale chodit tam jen kvůli záplatě na to, že nemám zrovna co lepšího dělat (což btw. se snad ještě nestalo), to mi za to nestojí. Radši půjdu jednou za čas s někým někam, kdo mě fakt chce vidět, a pak je už i celkem jedno, kde to bude. Tu příležitost přece nečiní jen prostředí, i když je taky důležité, ale hlavně ti lidi, se kterýma tam jste (nebo spíš člověk v mém případě, nezvládám úplně dobře společnost víc jak dvou lidí, kde já jsem jedním z těch dvou…). Ale taky mám ráda hezká prostředí, ve kterých můžu být sama. Ale mám z toho i takové výčitky, že takový moment prožívám sama, a s nikým ho nesdílím. Ani fotka to kolikrát nemůže nahradit. Ani video. Ani 4D záznam.
A to, čím si momentálně ještě procházím, taky není žádná záplata. Je to dlouhodobé řešení příčiny. Převlíkat se jen do ženského a doufat ve správnou identifikaci je záplata. Navíc dost mizerná záplata, pokud tuto vidíte stejně jako já. A rozhodně je mi úplně jedno, jestli pro někoho to není dostatečně ženské chování. S tím můžete jít někam, kde to někoho bude zajímat, hodně štěstí při hledání takového místa. Copa mě definuje někdo, kdo mě ani nezná, a může si myslet bůhví co, a vlastně ani není součástí mého života? Ne. To, co dělám, je moje věc. Nemusím se přece před nikým obhajovat. Vším tutím procházím kvůli dlouhodobému (nebo líp, trvalému) řešení, na jehož závěru je nějaké písmenko F v občance, jako takové razítko, že vše prošlo, jak mělo, ale tudlencto razítko fakt není ten cíl. To řešení je ten cíl. A jestli to někomu nepřijde jako dostatečně ženské chování… co je mi po tom? A nebo líp, co je komu po tom? Nikomu přece nevnucuju, že musí sledovat 1:1 mou cestu. Každý máme nějaký život, a tuten blog je platformou pro moje pocity z té cesty. Rozhodně ne pro šíření nenávisti a komentářů o nucené sterilizaci. Já to tak nevidím. Z mého pohledu tu není nic nuceného, jen dobrovolné zákroky, dobrovolný postup. A ani ne tak dobrovolný, jako nucený mnou samou. Já se nenechám jen vozit po nějaké dobrovolné řece, já sama od sebe vyžaduji plout proti proudu, který je znečištěný testosteronem.
Zjistila jsem taky, že když se budu trápit nad nějakými negativními věcmi, ať už je to přiblblý nebo zlý komentář na blogískověci, nebo něco skutečně horšího, tak jsem schopná strávit s tím až nepřiměřeně času v myšlenkách a nikam to nevede. Takže jsem si tu zase nastavila moderování komentářů a pokud se mi komentář někoho nelíbí a navíc je hrdinsky anonymní, tak ho tutomu člověkoj prostě smažu a ahoj. Sestimsmiř. Tímhle si dělám v životě zase víc prostoru pro nějaké tuty pozitivní věci. Jednoduché jako singleton.
A víte co? Jsem se po dlouhé době podívala, jestli mi náhodou někdo nepíše do tutěch hangouts na google+ či copa to je, a fakt někdo psal. První taková zpráva dokonce měsíc a půl stará, což vypovídá něco o frekvenci toho, jak často hangouts kontroluju. Lidi… fakt, jestli mi chcete napsat, tak radši na fejsbuk, tam i když to spadne do Other, tak máte jistotu, že tak do 3 dnů nejpozdějš si toho všimnu. Ne měsíc a půl. :-) Jo, a ta zpráva byla hrozně pozitivní a taková podporující, že nebýt pár detailů, tak bych si myslela, že patří někomu jinému než mně. A pak jsem tam našla ještě jednu takovou hezkou, ještě delší a milou a podporující a nevím úplně jistě co si mám teď jakoby myslet. Úplně se vznáším radostí, přivažte mě lanem k posteli, jinak odletím výš a výš… :-) A ne, nechce se mnou nikdo chodit, takový věci se mi nestávaj!
Ale kdyby jen hangouts, snad na všech kanálech se mi sem tam objeví nějaká ta pozitivní zprávička. A bacha, za pozitivní zprávičky beru i konstruktivní kritiku, protože to mi vždycky ukazuje prostor pro zlepšení a v ideálním případě i nějaký ten způsob.
A ne, fakt ty nový super šaty nebudu zkracovat a nový brejle si nejspíš pořídím spíš kvůli sklíčkům, ty samozatmavovací jednak lidi děsně matou, jednak zatmavený nevypadaj úplně dobře. Kruci, dřív by mi tuto bylo jedno, hlavně když to funguje (což teda celkem funguje), ale teďka, když to nevypadá tak dobře, tak musim venku vždycky nuceně "zapomenout", jinak se necejtim dobře.
Taky jsem někde někdy četla takovou věc, a trochu jsem nad tím přemýšlela, a něco na tom fakt bude.
Už vás někdy napadlo říct mi (nebo někomu jako já), něco ve smyslu “you’re trying too hard”, tedy jakoby „moc se snažíš“? Jo? Tak na to zapomeňte. Nic takového není ok a nikdy nebude. Copak něco takového byste řekli normální cis holce? Moc se snažíš vypadat jako holka? Ne? No tak, proč byste to měli říkat mně? Taky jsem jen mladá blbá holka, co má ještě ne úplně vybraný styl a vytříbený vkus, takže dělám blbosti a někdy o tom vim, někdy o tom nevim. Stejně jako tuty dvě holky, co jsem viděla nedávno v Praze, a oboum byl hodně nápadně vidět lem silonek. A určitě vás napadnou i jiné „prohřešky“. A co, řekli byste jim, že se moc snaží?
Ale slibuju, že jednou, až budu mít čas, a dost peněz na účtě, tak si proberu šatník a buď něco odložím na vinted, nebo k tomu seženu nějaké ty matching kousky. A protože nerada věci vyhazuju a vinted ten proces víceméně připomíná, tak budu spíš hledat matching kousky než odkládat… O:-)
A takhle nějak já funguju. Než bych využila záplaty, nějaké dočasné chvilkové radosti, jednoduchého a rychlého řešení následků něčeho, tak si radši buduju systém dlouhodobých řešení příčin, způsoby, jak dosáhnout nějakého lepšího vývoje.
Takže mám třeba senzační návrh na programovací jazyk. Mám z něj fakt radost. Ale vzniká už tak 3 roky a dneska vypadá naprosto jinak než na začátku. Protože nedělám záplaty. Několikrát (asi dvakrát) se celý návrh kompletně přepsal, třeba v podobném duchu, ale s nějakým hezčím a udržitelnějším řešením. Když objevím nějakou senzační language feature, kterou můj jazyk ještě nemám, tak taky nehledám záplatu, ale hledám, jestli do mého jazyka taková feature patří takovým způsobem, aby vypadala, že je tam odjakživa. Pokud ne, dělám změny, někdy i hodně hluboké změny, jako třeba když jsem nahrazovala oddělení modulů pomocí „ :: “ za „ . “, jen proto, abych dosáhla nějaké konzistence a integrity (což je něco, co některým hrdinůmkomentujícím snažícím se komentovat tuten blog bolestně chybí…). Když jednám s lidma v reálném životě (ať už z očí do očí, nebo po vlnách internetů a outernetů a twitterů), nesnažím se o žádná chvilková potěšení nebo jak to říct, ale dělám spíš kroky, které by vedly k nějakému upevnění přátelského vztahu (a pak se mi někdo doma diví, že někoho třeba pozvu do kina nebo na koncert… ugh). Mně to dává smysl, a třeba ten někdo pak někdy pozve někam mě; ale nemusíme se omezovat jen na nějaké hmotné statky, nemusí mě ani na nic zvát nebo mi cokoliv dávat, stačí kolikrát třeba i to, že tu pak pro mě prostě je, když mám problém, když se potřebuju s něčím svěřit, a nepošle mě pak hned do prdele. A já jsem tu zase pro ně, když se potřebují svěřit oni mně. A to je něco, co není jen chvilková záplata. To je reálné.
Nemám ráda záplaty. V kontextu programování to jsou takové ty rychlé opravy na akutní vyřešení nějakého problému. Nejde se jim úplně vždycky vyhnout, když fakt spěcháte. Ale i tak se snažím záplatě vyhnout, ačkoliv ji pojmenuju v commit message jako záplatu, a vyhýbám se jí tak, že se snažím o řešení podstaty problému, nikoliv jen následků.
A takové záplaty v reálném životě jsou ještě horší. Třeba, v životě jsem nebyla opilá. Přijde mi, že lidé někdy používají opilost jako takovou záplatu na své bolesti, na svá trápení. Aby zapomněli, přišli na jiné myšlenky, copa já vím, já tuto nedělám. Nebo, v životě jsem neměla cigaretu v puse, ani nic podobného. Stejné důvody. Žádné záplaty, jen čistý průchod emocí. Maximálně tak hudba, ale to se nedá počítat jako záplata. Hudba je fajn. Hudbou si neničíte zdraví.
Nebo vztahy. Taky není možné, abych měla vztah jen proto, abych měla vztah. To je taky taková záplata, za chybějící část v životě. K čemu to je. Navíc tady už nejde jen o vás, ale i o toho druhého, nebo tu druhou, co máte radši. Nejsou to jen vaše pocity, jsou to i jeho nebo její pocity, život, a tak vůbec. Na co vyplňovat jen kdovíjak krátkou epizodu života, když možná právě i kvůli tomu můžete minout tu lepší, daleko lepší epizodu. Není to trvale udržitelné řešení, a po nějaké době vás to ani nebude bavit. Stejně jako taková cigareta. Dokouříte ji a co dál? Odhodit, vykouřit další? Já tuto neznám, tipuju, tak mě opravte kdyžtak. A tu druhou osobu? Odhodit, … ehm, a další?
Taky je se mnou pěkná nuda. Nechodím do klubů, na párty, tancovačky, ani do hospody. I když by mi to občas taky neuškodilo. Ale chodit tam jen kvůli záplatě na to, že nemám zrovna co lepšího dělat (což btw. se snad ještě nestalo), to mi za to nestojí. Radši půjdu jednou za čas s někým někam, kdo mě fakt chce vidět, a pak je už i celkem jedno, kde to bude. Tu příležitost přece nečiní jen prostředí, i když je taky důležité, ale hlavně ti lidi, se kterýma tam jste (nebo spíš člověk v mém případě, nezvládám úplně dobře společnost víc jak dvou lidí, kde já jsem jedním z těch dvou…). Ale taky mám ráda hezká prostředí, ve kterých můžu být sama. Ale mám z toho i takové výčitky, že takový moment prožívám sama, a s nikým ho nesdílím. Ani fotka to kolikrát nemůže nahradit. Ani video. Ani 4D záznam.
A to, čím si momentálně ještě procházím, taky není žádná záplata. Je to dlouhodobé řešení příčiny. Převlíkat se jen do ženského a doufat ve správnou identifikaci je záplata. Navíc dost mizerná záplata, pokud tuto vidíte stejně jako já. A rozhodně je mi úplně jedno, jestli pro někoho to není dostatečně ženské chování. S tím můžete jít někam, kde to někoho bude zajímat, hodně štěstí při hledání takového místa. Copa mě definuje někdo, kdo mě ani nezná, a může si myslet bůhví co, a vlastně ani není součástí mého života? Ne. To, co dělám, je moje věc. Nemusím se přece před nikým obhajovat. Vším tutím procházím kvůli dlouhodobému (nebo líp, trvalému) řešení, na jehož závěru je nějaké písmenko F v občance, jako takové razítko, že vše prošlo, jak mělo, ale tudlencto razítko fakt není ten cíl. To řešení je ten cíl. A jestli to někomu nepřijde jako dostatečně ženské chování… co je mi po tom? A nebo líp, co je komu po tom? Nikomu přece nevnucuju, že musí sledovat 1:1 mou cestu. Každý máme nějaký život, a tuten blog je platformou pro moje pocity z té cesty. Rozhodně ne pro šíření nenávisti a komentářů o nucené sterilizaci. Já to tak nevidím. Z mého pohledu tu není nic nuceného, jen dobrovolné zákroky, dobrovolný postup. A ani ne tak dobrovolný, jako nucený mnou samou. Já se nenechám jen vozit po nějaké dobrovolné řece, já sama od sebe vyžaduji plout proti proudu, který je znečištěný testosteronem.
Zjistila jsem taky, že když se budu trápit nad nějakými negativními věcmi, ať už je to přiblblý nebo zlý komentář na blogískověci, nebo něco skutečně horšího, tak jsem schopná strávit s tím až nepřiměřeně času v myšlenkách a nikam to nevede. Takže jsem si tu zase nastavila moderování komentářů a pokud se mi komentář někoho nelíbí a navíc je hrdinsky anonymní, tak ho tutomu člověkoj prostě smažu a ahoj. Sestimsmiř. Tímhle si dělám v životě zase víc prostoru pro nějaké tuty pozitivní věci. Jednoduché jako singleton.
A víte co? Jsem se po dlouhé době podívala, jestli mi náhodou někdo nepíše do tutěch hangouts na google+ či copa to je, a fakt někdo psal. První taková zpráva dokonce měsíc a půl stará, což vypovídá něco o frekvenci toho, jak často hangouts kontroluju. Lidi… fakt, jestli mi chcete napsat, tak radši na fejsbuk, tam i když to spadne do Other, tak máte jistotu, že tak do 3 dnů nejpozdějš si toho všimnu. Ne měsíc a půl. :-) Jo, a ta zpráva byla hrozně pozitivní a taková podporující, že nebýt pár detailů, tak bych si myslela, že patří někomu jinému než mně. A pak jsem tam našla ještě jednu takovou hezkou, ještě delší a milou a podporující a nevím úplně jistě co si mám teď jakoby myslet. Úplně se vznáším radostí, přivažte mě lanem k posteli, jinak odletím výš a výš… :-) A ne, nechce se mnou nikdo chodit, takový věci se mi nestávaj!
Ale kdyby jen hangouts, snad na všech kanálech se mi sem tam objeví nějaká ta pozitivní zprávička. A bacha, za pozitivní zprávičky beru i konstruktivní kritiku, protože to mi vždycky ukazuje prostor pro zlepšení a v ideálním případě i nějaký ten způsob.
A ne, fakt ty nový super šaty nebudu zkracovat a nový brejle si nejspíš pořídím spíš kvůli sklíčkům, ty samozatmavovací jednak lidi děsně matou, jednak zatmavený nevypadaj úplně dobře. Kruci, dřív by mi tuto bylo jedno, hlavně když to funguje (což teda celkem funguje), ale teďka, když to nevypadá tak dobře, tak musim venku vždycky nuceně "zapomenout", jinak se necejtim dobře.
 |
| (tu máte fotku senzačních vínově červených punťykatých retro šatů) |
Taky jsem někde někdy četla takovou věc, a trochu jsem nad tím přemýšlela, a něco na tom fakt bude.
Už vás někdy napadlo říct mi (nebo někomu jako já), něco ve smyslu “you’re trying too hard”, tedy jakoby „moc se snažíš“? Jo? Tak na to zapomeňte. Nic takového není ok a nikdy nebude. Copak něco takového byste řekli normální cis holce? Moc se snažíš vypadat jako holka? Ne? No tak, proč byste to měli říkat mně? Taky jsem jen mladá blbá holka, co má ještě ne úplně vybraný styl a vytříbený vkus, takže dělám blbosti a někdy o tom vim, někdy o tom nevim. Stejně jako tuty dvě holky, co jsem viděla nedávno v Praze, a oboum byl hodně nápadně vidět lem silonek. A určitě vás napadnou i jiné „prohřešky“. A co, řekli byste jim, že se moc snaží?
Ale slibuju, že jednou, až budu mít čas, a dost peněz na účtě, tak si proberu šatník a buď něco odložím na vinted, nebo k tomu seženu nějaké ty matching kousky. A protože nerada věci vyhazuju a vinted ten proces víceméně připomíná, tak budu spíš hledat matching kousky než odkládat… O:-)
A takhle nějak já funguju. Než bych využila záplaty, nějaké dočasné chvilkové radosti, jednoduchého a rychlého řešení následků něčeho, tak si radši buduju systém dlouhodobých řešení příčin, způsoby, jak dosáhnout nějakého lepšího vývoje.
Takže mám třeba senzační návrh na programovací jazyk. Mám z něj fakt radost. Ale vzniká už tak 3 roky a dneska vypadá naprosto jinak než na začátku. Protože nedělám záplaty. Několikrát (asi dvakrát) se celý návrh kompletně přepsal, třeba v podobném duchu, ale s nějakým hezčím a udržitelnějším řešením. Když objevím nějakou senzační language feature, kterou můj jazyk ještě nemám, tak taky nehledám záplatu, ale hledám, jestli do mého jazyka taková feature patří takovým způsobem, aby vypadala, že je tam odjakživa. Pokud ne, dělám změny, někdy i hodně hluboké změny, jako třeba když jsem nahrazovala oddělení modulů pomocí „ :: “ za „ . “, jen proto, abych dosáhla nějaké konzistence a integrity (což je něco, co některým hrdinům
úterý 14. dubna 2015
Pozvánka
Jeden kruh se pomalu uzavírá a další se zase otevře. Přišla pozvánka ke komisi.
Jak se na spoustě míst ukázalo neutrální jméno jako zbytečné, někdy až přitěžující nebo generující paradoxy, tak na MZ to zvládli a v oslovení bylo „Vážená paní“. Teda není to na 100 %, protože jsem ještě pořád slečna, žádná paní, ale pořád lepší než jiné kreace, které někteří odesílatelé (pravděpodobně automaticky) stvořili. Ale fakt, k čemu je. Nikde jinde než na fakturách, adrese a tak ho neuvádim. Prakticky nikdo mi tak neříká. A přijde mi důležitější to, jak mi lidi říkají, než co mám v občance. Ale ta zničená integrita je fakt super, říkat A a v OP mít B. V podstatě je to jen další mrtvé jméno, jak se tak říká.
Jo, a ten termín komise je za dva týdny. Už za dva týdny. Napsali to fakt hodně brzo :-) Ale počítalo se s tím.
A pak už to půjde k finiši… termín op., nucená ponižující sterilizace., nová občanka s konečně správným jménem a písmenkem, a zbytek života, kdy nebudu muset řešit přebývající části těla a související komplikace. Jen si ještě dojet hlasovou reedukaci, pořešit krk a myslím, že to bude stačit.
Jsem byla taky konečně u kosmetičky, a ptala se mě, jestli to jsou moje řasy. Čí by asi tak byly?! :-) (jsem tam jela nenamalovaná, nic)
Jak se na spoustě míst ukázalo neutrální jméno jako zbytečné, někdy až přitěžující nebo generující paradoxy, tak na MZ to zvládli a v oslovení bylo „Vážená paní“. Teda není to na 100 %, protože jsem ještě pořád slečna, žádná paní, ale pořád lepší než jiné kreace, které někteří odesílatelé (pravděpodobně automaticky) stvořili. Ale fakt, k čemu je. Nikde jinde než na fakturách, adrese a tak ho neuvádim. Prakticky nikdo mi tak neříká. A přijde mi důležitější to, jak mi lidi říkají, než co mám v občance. Ale ta zničená integrita je fakt super, říkat A a v OP mít B. V podstatě je to jen další mrtvé jméno, jak se tak říká.
Jo, a ten termín komise je za dva týdny. Už za dva týdny. Napsali to fakt hodně brzo :-) Ale počítalo se s tím.
A pak už to půjde k finiši… termín op., nucená ponižující sterilizace., nová občanka s konečně správným jménem a písmenkem, a zbytek života, kdy nebudu muset řešit přebývající části těla a související komplikace. Jen si ještě dojet hlasovou reedukaci, pořešit krk a myslím, že to bude stačit.
Jsem byla taky konečně u kosmetičky, a ptala se mě, jestli to jsou moje řasy. Čí by asi tak byly?! :-) (jsem tam jela nenamalovaná, nic)
středa 8. dubna 2015
Zase nějaké poprvé
To jsem byla takhle v neděli přemluvena bráchovou přítelkyní, abych s ní (a pozdějš dokonce s nima, že brácha půjde taky) šla na cvičení, nějaké TRX. Což je velká zkouška. Ale prošla jsem, ač bylo nutné velké omezování, jakože jsem prakticky do auta už sedla převlečená tak, jak tam budu cvičit, abych se vyhnula převlékání se ve společné dámské šatně. Pokud možno nemluvit, a i tak jsem tam se svojí hroznou fyzičkou málem umírala.
Pročež by mě hrozně moc zajímalo, jak si všichni ti Anonymní hrdinové, Šárky, Zvláštní a Miguelové představujou, že by se v takové šatně jen tak bez omezování převlíkali. Vystavit penis všem přítomným ženám na okrasu a čekat, která první zavolá ochranku?
Pročež by mě hrozně moc zajímalo, jak si všichni ti Anonymní hrdinové, Šárky, Zvláštní a Miguelové představujou, že by se v takové šatně jen tak bez omezování převlíkali. Vystavit penis všem přítomným ženám na okrasu a čekat, která první zavolá ochranku?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)