Maminky příspěvek na můj blog

Zkusím to… myslím, že je tak trochu čas přidat svojí trochu do mlýna na tvůj blog o přeměně. Budu doufat, že to, co napíši, zveřejníš a bez cenzury…  


Už nějaký čas sleduji blog svého syna/nově dcery o přeměně, kterou prochází. Není to pro nás jako pro rodiče ani trochu snadné. Přesto se s tím snažíme nějak vyrovnat… A já momentálně cítím potřebu vyjádřit se k několika zásadním bodům, na které často narážím ať už v článcích, nebo reakcích na ně.
Nejzásadnější věc – akceptování změny samotné + změna jména – obojí spolu velice úzce souvisí.
Pája (tak mu doma stále říkáme, protože to pro nás opravdu není snadné změnit způsob oslovení) si často na blogu stěžuje, že ho stále oslovujeme v mužském rodě. Nemáme problém vyrovnat se s tím, že místo syna budeme mít dceru. Ale jsou tu jisté okolnosti, které nám prozatím brání v jednoznačném smíření se situací.
Podstatnou a dá se říct asi i nejpodstatnější záležitostí je užívání hormonů. Často žasnu, jak rychle se někteří rodiče smíří s tím, že jejich dítě chce změnit pohlaví a že bude dlouhodobě užívat hormony. V naší rodině dlouholeté užívání hormonu – konkrétně Androcuru, který bere momentálně i naše dítě (ač dospělý, pro nás je stále naše dítě), mělo za následek velice vážný zdravotní problém – nezhoubný nádor mozku. Je to pár dní, co v důsledku toho můj otec, Páji děda zemřel. Žádné dlouhodobé užívání hormonů není vždy a zásadně bez následků, nikdo vám to nezaručí, nikdo vám nepodepíše, že nějaký váš zdravotní problém se vyskytne po pěti pilulkách, nebo po deseti baleních, nebo vůbec. Vše je na odpovědnosti každého, zda s užíváním začne. Nám paní doktorka přislíbila, že v této souvislosti je možné uvažovat o změně preparátu, no, bohužel, nedošlo k tomu, celá situace byla zlehčena jak ze strany syna samotného, tak ze strany lékařů. S tímto se vyrovnáváme velice těžce. Androcur je pro nás velké zlo. Před pár lety se v příbalovém letáku psalo, že v souvislosti s jeho užíváním se může vyskytnout nezhoubný nádor mozku. Bylo to uvedeno na posledním místě, šlo o velice ojedinělý a nejméně pravděpodobný vedlejší účinek. A ejhle, po pár letech je příbalový leták přepracovaný, nyní se v něm píše:
Ve spojitosti s dlouhodobým užíváním Androcuru (několik let) v dávce 25 mg a více byl hlášen výskyt nezhoubných mozkových nádorů (meningiomů)…
Na to naše dítě argumentuje – to bych nemohl vyjít ani ven na ulici, protože mě může srazit auto… nebo že mu jeho lékař řekl, že náš děda nemusel mít ten nádor v důsledku užívání Androcuru… Pro mě je směrodatné to, že když se urolog, který mému otci Androcur předepisoval, dozvěděl, že má nádor na mozku, řekl – „Okamžitě vysadit!“ … nemám k tomu víc co dodat… Jen je těžké žít s tím, že moje dítě tenhle „lék“ bere denně. Trápí mě, že ze zdravého dítěte můžeme mít za pár let doma invalidu a to invalidu ve velmi vážném zdravotním stavu. Těch vedlejších účinků hormonů je velká spousta…
Opravdu si všichni myslíte, především vy, kteří mu tady tak rádi pomyslně klepete na rameno a držíte palečky, že je tak snadné se s tím smířit? Říct si – no a co, byl kluk, bude holka? Ať to stojí, co to stojí – a tím vůbec nemyslím finanční záležitosti…
Ano, pokud vidíte, že vaše dítě je skutečně omyl přírody a vidíte, že v opačné roli je mu líp, cítí se líp, je víc sebevědomé, je šťastnější, pak je to možná mnohem snazší. My tohle nevidíme, nepozorujeme. Naopak, stačí si občas přečíst pár myšlenek na Twitteru, ale i tady na blogu. Naše dítě upadá do depresí! Copak to nikdo z vás necítí, že potřebuje pomoct vyznat se sám v sobě, ne po cca pěti sezeních nasadit hormony a jedeme dál, chceš to, máš to mít??? Necítíte to velké sebepodceňování se, že jeho sebevědomí je ještě nižší, než měl coby kluk? Neustálé nářky, jak nikdy nebude krásná jako vy ostatní, jak neumí a nebude umět to či ono? Jak ho nikdo nechce, jak bude celý život sám/sama???

Změna jména – tohle je už docela zábavné téma, protože v celé situaci máme zmatek nejen my, ale i samotné naše dítko a asi i jeho internetový příznivci. Ano, máme problém naše dítě po 24 letech oslovovat v ženském rodě a ženským jménem. Pro zajímavost:
Paní doktorka, která má naše dítě v rámci přeměny v péči, ho viděla cca po čtvrté, vždy na 1 hodinu. Přesto, když došlo ke změně původního návrhu z Markéty na Kateřinu, prohlásila, že mu bude nadále říkat Markéto, protože si na to už zvykla!!! Stejně tak mnozí internetoví kamarádi a kamarádky – většinou stejné reakce - my ti budeme stejně říkat Markéto, už jsme si zvykli. A to ho valná většina zná velice krátce. I kdyby to byl rok, co je to proti 24 rokům, po které jsme s ním my?
Dovedete si představit, že porodíte dítě, vyberete mu jméno, dnes je dokonce móda, že si maminky nechávají tetovat jména svých dítek na svoje tělo (docela úsměvné, když si představím, s čím může dítko za pár let přijít…), to jméno používáte celé dětství, dospívání a pak najednou, po 24 letech prásk, všechno jinak.
Především jde o to, že s námi prožil 24 let jako syn, dokonce jako prvorozený syn. Těch 24 let jsme společně prožili - dá se říct denně. Většina z vás, kteří čtete blog, ho znáte krátce, resp. nikdo z vás ho nezná tak dlouho, jako my. Pro nás to byl velký šok, když jsme se dozvěděli o tom, že uvažuje o změně pohlaví. Šok doslova a do písmene. Když čtu příběhy jiných rodin k tomuto tématu, mnohdy narazím na to, že rodiče cítili z chování svého dítěte, že asi něco nesedí, u nás žádné náznaky nebyli. Citlivější kluk, velice nízké sebevědomí, ale nic, co by naznačovalo, že se cítí být holkou. Teď prochází proměnou, bere hormony a my stále nevidíme tu holku, kterou touží být a kterou se dle svých slov i cítí. Snažíme se to vidět, ale nevidíme. Spíše cítíme jeho touhu holkou být, touhu uspět jako holka… Často mluví o tom, že ho nikdo neučil být holkou. Proto se teď nechová jako holka. Ale my ho neučili ani být klukem. Ani mě nikdo neučil být holkou a jsem jí. Že mi moje mamka ukázala, co mám nosit? Ale kdeže, mě se vždy líbilo něco jiného, než jí. Ona se malovala, já vůbec. Ona ráda sukně, já ráda kalhoty. Na maturitní ples na mě navlíkla takové šaty, že jsem se styděla a měla zkažený celý večer. Prostě tomuto nevěřím, každý se nějak cítí, podle toho se chová a nemusí ho to nikdo učit.
Stále čekám, kdy se můj syn projeví jako holka. Dlouhé, resp. delší vlasy nosí už delší dobu, většinou mastné, neupravené. V poslední době je má obarvené, ale stále neupravené, ulízané. Čím víc ulízané, tím víc je na něm vidět stále ten kluk. Poradit ode mne si nenechá, má lepší rady z twitteru apod. Ale výsledek – stále to samé. Oblečení – od kamarádek získal hromadu oblečení, stále něco objednává na internetu, ale z 90% nic z toho nenosí. Stále to samé dokola. Mohla bych toho napsat spoustu, ale každá jednotlivá myšlenka vyvolává další a tak bych mohla psát týdny a stále bych nevypsala vše, co mám na srdci.
Takže čekám a čekám, kdy v něm tu holku konečně zahlédnu, kdy mi pak asi nějak automaticky naskočí i to jiné oslovení…
máma