Krok #15

Dneska se toho urodilo nějak hodně. Krom ranního depresivního článku pak přišel další výlet do centra Prahé. Jako první jsem si v parku před zastávkou Husinecká (a asi pod stadionem) sedla a v klidu mohla vyřešit hovor s doktorem Weissem (endokrinologem), jen abych zjistila, že… je všechno v pořádku a žádné anomálie neobjevil. Mám se objednat po 3 měsících HRT na další kontrolu po 9 měsících HRT (rozumějte tak, že se objednává dlouho dopředu).

Hned na to bylo další společné setkání s holkama, tentokrát jich přišlo fakt hodně. A musím se pochlubit… většinou jsem tam za tichou myšku, co nic neříká, a dneska jsem konečně taky mohla přispět svou troškou do mlýna (říká se to tak?). Přišla se na nás podívat taky jedna slečna, co je už delší dobu po operaci (teda, delší než 3 týdny), a popravdě jsem zase myslela, že je tam omylem, i když hlas ji trochu prozrazoval. Těžko říct proč, jestli zanedbala hlasovou reedukaci, nešla na operaci hlasivek, nebo prostě jí takhle vyhovuje… to se nikdo neptal. Ale rozhodně nemá typický chlapský hlas, to zase ne.

Pojednávalo se taky hodně o strachu. Strachů je v našem případě spousta druhů, některé jsme samy zmínily, některé nám byly připomenuty, a mají i svá jména. A nejlepší je, že většinou je to vážně jen strach. Věc, která se nechá překonat, a umožnit tak člověku řešit situaci rozumně. Strach ze ztráty zaměstnání třeba… docela oprávněný strach, když se nad tím zamyslíte, ale dokud si to nevyříkáte se šéfem, nemůžete vědět jistě, jestli se máte čeho bát, nebo spíš jestli se vaše obavy naplní. A na druhou stranu… kdyby se naplnily, máte pořád zájem o to pracovat ve firmě, která by k vám měla takovýhle až nelidský přístup? Stejné je to s dalšími strachy. Já třeba měla strach vyjít ven oblečená jinak než v uni maximálně. A pak jsem si jednou řekla ráno, zkusim jak to bude vypadat. A když už to mám na sobě, tak se nebudu znova převlíkat a prostě tak půjdu. A… vůbec nic se nestalo. Nebe je stále na svém místě, z práce mě nevyhodili, ptáčci zpívají, lidem je to úplně jedno. Spíš naopak: chcete, aby vás lidé brali jako slečnu, popřípadě paní? Tak se tak oblékněte. To je pro spoustu lidí jasný signál k tomu, jak vám mají říkat. Měla jsem na sobě jednou naprosto to samé oblečení, jeden den varianta s kalhotami – měli mě za kluka i přes lodičky – a jiný den se sukní – a automaticky mě měli za slečnu. Protože i když se v zrcadle sleduju z 10 cm vzdálenosti a vidím na sobě všechno to, co podle mě přece musí na ostatní jasně křičet něco jako „hele, babochlap!“, tak fakt je, že většina lidí si toho ani nevšimne. Většina lidí nemá důvod studovat, jestli se na krku ukáže ohryzek, protože vás vidí v sukni a mají vás za slečnu, tak si to nemusí vyvracet. Problém je, když se obléknete tak, že není úplně jisté, kam si vás mají zařadit. Pak nastávají trapné a nepříjemné situace. Takže jsem se před týdnem zařekla, že přes léto budu chodit do práce už jen v sukni, počasí nepočasí, a… je to skvělé. Pořád mám ten svůj strach, že to ostatním přece musí být jasné, ale někdy je tak sleduju a přijde mi, že je to jen v mojí hlavě. Jen se pořád bojím promluvit, protože nikdy nevím dopředu, co dělám a kdy mi zazní hlas hrubě a kdy naopak podezřele vysoko, neumím to ovládat. Dovedu si ale už i představit, že jednou, tak za dva tři roky, si klidně budu moct dovolit jít ven v klučičích věcech a pořád být pro ostatní za holku, protože vlasy a prsa. Ale ten den ještě nepřišel. 

Po půl roce, co na společná setkání chodím, jsem zašla i na chvíli na after-party do blízké restaurace, kde nás dokonce snad už i očekávali. Wow. Tam jsem byla ale zase zticha.

Pak jsem si říkala, že už je to docela dlouho, co jsem žádala o novou občanku, a pořád se neozvali, tak že se u nich zastavím na úřadě Prahy 5, jestli ji náhodou už nemají, a… měli. Tak mám novou občanku na jméno Nikola a bohužel tam pořád straší M. A podpis mám naprosto katastrofální, protože na tom jejich tabletu se blbě psalo, rukou jsem obecně dlouho nic nepsala a prakticky to bylo poprvý, co jsem se měla někde podepsat s neutrálním jménem. Paní při podávání žádosti k tomu měla nějakou vtipnou poznámku, ale pak řekla, že je to vlastně docela podobný podpisu z předchozí občanky, takže je to prý jedno. Heh. Říkám, že je to fakt hrozný.

Chtěla jsem se ještě zastavit v Air Bank a rovnou vyřídit změnu jména s novou občankou, ale tvrdla bych tam ještě 20 minut ve špičce, takže jsem jen uložila peníze a přijdu tam jindy. Pak budu moct poreferovat, jaký přístup měli v Air Bank a jaký v Komerční Bance vůči translidem.

A mám i nějaké nové úlovky, kdo sleduje moje twitteri, tak ví, přijde mi to zbytečné sem jen kopírovat a už ani není pořádný světlo na lepší fotku ze zrcadlovky (to mi stejně přijde jako kanón na vrabce /hhhh, moje zrcadlovka je Canon/, ale tak když už ji doma mám…).