24 hodin

Včera, 20:30. Nepamatuju si ani včerejšek dost jasně, každopádně tou dobou na mě přišel nějaký velký smutkek a kombinace opuštěného bytu, opuštěné Markétky a stmívání způsobila, že jsem se na férovku rozbrečela. Kdo ví, možná v tom mají prsty i hormony.

Z noci si nepamatuju nic, tu přeskočíme. Mně se vůbec buď zdají sny, které jsou šílené, nebo si je ani nezapamatuju. A někdy se mi zdá taková noční můra, že ještě druhý den je mi z ní smutno.

Budík 4:35. Posbírala jsem věci do práce a připravila pytel z koše na vynesení a v 6:15 konečně sedím v autě a jedu do Prahy.

Kolem 7:30 jsem v práci.

Chvíli po 11:15 se zvedám na cestu za paní doktorkou Fifkovou. Při čekání na Frousáka se ke mně přiblížila nějaká paní, jestli nemám zájem o pojištění pro ženy. Neměla jsem to srdce jí vysvětlovat, že teď ještě by se na mě asi nedalo aplikovat, ale potěšilo mě, že správně identifikovala rod.

12:50 už stojím před ordinací a kontroluju hodiny.

Paní doktorka měla radost, jaké dělám pokroky, a připomněla mi, ať si zavolám o výsledky z endokrinologie a že dívky sedí s nohama u sebe nebo křížem (načež jsem ji upozornila, že momentálně je to křížem celkem nepohodlné, protože tomu cosi překáží, nacož se zasmála, že to ji nikdy nenapadlo). A dostala jsem kontakt na pana Huťu (hlasová reedukace).

12:30 už jsem byla zase na cestě zpátky na Anděl. Když už jezdí tramvaj №9, vzala jsem to přes DM a pořídila si tuty 3 kočky:

40,- za jeden, byla bych minda, kdybych to nebrala!

Následovala návštěva vodafone. Pán od pokladny mě hned oslovil jako paní, čímž si získal plusové body, nicméně když jsem vytáhla občanku, že tam potřebuju ještě zadat změnu jména do systému (víte co, aby mi nechodily faktury na jméno, které už není moje), tak pak začal trochu zadrhávat, ale zůstal milý a vyptával se, jak to je, proč taková změna, co to obnáší, co to stojí…

Myslela jsem, že se podívám třeba ještě do NY, jestli nebudou mít nějakou fajn bundu přes šaty a tak, a jakože jsem našla, tak cena 999 mě poněkud odradila.

Pak už jsem šla zpátky do práce.

16:30 jsem se zase zvedla, že povalím domů. Celý den jsem se úspěšně vyhýbala dešti, a samozřejmě jen zavřu dveře od auta, začlo pršet.

Zácpa v tutý Prahé.

18:15 jsem konečně doma. Protože jsem tu zase opuštěná a nechce se mi znova brečet, udělám si večeři a zelený čaj a jdu s tím vedle k babičce. Babička se svěří, že taky na ní občas přijde taková plačtivá, když už nemá doma dědu, i když posledních x měsíců s ním stejně nebyla žádná řeč, jen dřina.

19:30 mě napadá další ze série mých geniálních nápadů a zapnu si tu televizi, a najednou to vypadá, jako když tu nejsem sama, i když tu jsem sama a na televizi běžně nekoukám. Vana a směr pokoj.

No, a teď tu sedím, píšu na blog a čekám, než mi zaschne nový lak na nehty, abych mohla ještě něco odpracovat, a půjdu spát.

Typicky ženské činnosti

Občas se tak stane, že doma nemám do čeho píchnout (disclaimer: ono se vždycky něco najde, ale ne vždycky je na všechno chuť, zvlášť o víkendu), tak hledám alternativní činnosti. Tuten víkend padla volba na hennu a pečení. 

Ano, vypadá to jako čokoláda. Ne, nedá se to jíst. A ne, radši jsem to nezkoušela jíst. 

Copak to tuta Markétka zase vymejšlí…

A to bude jako k jídlu, jo?

Proboha co to je?

Áha, už to začíná vonět… 

Téměř hotovo…

… a Markétčina americká buchtodárnost je na světě. 

Chtěla jsem začít péct někdy v 7-8 večer, ale… to víte, nutkavá potřeba zkontrolovat ještě twitteri a blogísky… nakonec se to protáhlo až do 0:20 dalšího dne, kdy jsem mohla buchtodárnost vytáhnout z trouby a nechat do rána vychladnout, aby se doplnila polevou a kokosem a cukrovýma hovínkama.

Hrozně se mi chtělo spát, ale bylo mi jasný, že v neděli by na to už tolik času nebylo a pak by se asi ani nestihla sníst. Nejspíš i tak vezmu dát ochutnat kolegům v práci, jestli aspoň tuto ocení. 

~ ~ ~

A protože jsem toho pořád neměla málo, musela jsem si vytáhnout hennu, co jsem měla už tak měsíc připravenou a dala se do díla. Jakožto začátečnice s hennou jsem se potýkala s jedním problémem za druhým… a navíc jsem si celou dobu musela v duchu říkat „nejez to!“. Třeba, vůbec jsem nevěděla, jak hustá ta směs má ve výsledku být, v jaké teplotě. Pak další problém… dostat to na vlasy. Většinou to padalo všude kolem, jen ve vlasech že by to drželo? To ne. (Nejspíš problém špatně připravené směsi). Naštěstí to po sobě nenechávalo nejmenší stopy, takže všechno je zase hezky uklizeno. A kdyby se mi i povedlo udělat tu směs dobře, tak si prostě nevidím na vlasy dozadu, nezvládám si oddělovat pramínky a už vůbec mám problém s navigací rukama od kořínku ke konečku. (Zato s autem si jezdim neznámýma dobříšskýma silnicema jak princezna…) Další boj bylo obmotat si hlavu fólií. Přišlo mi, že má vlastní duši, a prostě pokaždý, když jsem jí potřebovala víc odrolovat, tak se zasekla. Mrcha jedna. A pak ještě přijdu na to, že mám vlasy vlastně ještě níž nad krkem, a tam ta fólie nedosáhla. No, nechtěla jsem mít polštář od barvy, tak že další vlna obalování…

A takhle to dopadlo. 

Zdá se, že hnědá, kterou jsem měla přes dva měsíce ve vlasech, se nějak nehodlala vzdát a vlasy opustit, takže místo nějaké rezavé vznikla jakási měděná.

Pokus o lepší záběr, kde vypadám snad ještě hůř. Už by to chtělo hustší vlasy. 

Hrozně moc se mi líbí, jak voní, proto ji hned nevyhodím :-)

Takže plán na následující pětiletku je zhruba takovýhle… zkoušet dál tudlenctu hennu (ještě mi zbývají čtverečky) a pak se uvidí. Třeba po operaci zkusím úplně červeně červenou, ve smyslu nové tělo <~> nový vlas. 

LDN

Dneska jsem měla za úkol odvézt babičku do LDN za dědou. (A taky že jsem ji tam odvezla, ale to není podstatou tuté příběhodárnosti!)

Řešila jsem, co si na sebe vzít, protože tentokrát by bylo divné zůstat sama v autě a nechat babičku odnést všechny věci samotnou až do patra, kde mají dědu. Pročež tedy sestřička na místě říkala babičce, že se tam nemusí tahat s 1.5l lahvemi s vodou, že stačí třeba šťáva.

Ale zpátky k hadříkům. Protože přes týden nestíhám ani omylem kadenci holení nohou ob den, sukně byla téměř ze hry. Ale byl pořád čas, a nakonec se mi to povedlo celkem fajn. Snídaně při sledování Pretty Little Liars (tu jednu epizodu jsem dokoukala konečně asi před pár minutama teprve). Pauznutý seriál, návštěva koupelny. Vzala jsem si s sebou hezky nástroj pro metriku času stráveného činnostmi v tuté místnosti (=hodinky), a zjistila jsem, že zatímco dřív mi trvalo oholit obě nohy a podpaží tak dvě hodiny, teď to bylo za 15 minut. Mytí dlouhých vlasů to trochu protáhlo a kombinace teplé vody a bublinek z pánského Axe způsobila, že to bylo nakonec tak 45 minut, ale to mamince neříkejte.

Každopádně sukně byla nakonec zpátky ve hře. Zatím jediná sukně, kterou si beru i ven, je ta černá skater z Asosu. Další otázka byla, co nahoru. Prolezla jsem skříňku a nenašla jsem nic, co bych si troufla vzít ven, všechno bylo už moc odvážné (vzhledem k ani-ne-A-košíčkům), takže volba padla opět na kostkovanou košili, ale růžovou aspoň.

Nakonec jediné, co jsem nestihla, byl make-up. Ale zase co, jedeme do nemocnice, tam to asi moc neocení.

Tak jsme tam dorazily a děda v podstatě nemluvil. Zato babička si se sestřičkama povídala až moc. Jednou se sestřička obrátila i na mě a úplně automaticky a nenuceně, bez jakéhokoliv zaseknutí, prohlásila „To by si mohla tady slečna zapamatovat.“ (mluvila o nějaké věcičce, co od babičky bude potřebovat přinést příště).

Slečna.

Slečna.

Slečna.

Prostě i bez make-upu a v kostkované košili jsem prošla jako slečna! U člověka, který mě nikdy předtím neviděl a o ničem neví. Tohle mám moc ráda a vždycky mi to spraví náladu tak na týden dopředu.

A aby toho nebylo málo, když jsme pak odcházely, tak mi babička ve výtahu říkala, že se jí sestřička ptala, jestli „To je vaše vnučka? (…) Máte krásnou vnučku!“

A pak doma ještě, že se strýček těší na novou neteř. Taky automaticky.

Wow!

Мир

Dneska jsem se odvážila na společné sezení holek a kluků. Chtělo to odvahu, protože jsem se bála, že si mě třeba spletou s FtM, že prostě neprojdu. Nakonec obavy byly opět zbytečné.

Celkem nás přišlo míň než je na sezeních jenom s holkama, ale prý přišlo tentokrát víc kluků. A mám zajímavé pozorování: všichni kluci, kteří přišli, byli celkem dost mladí, zatímco holky přišly napříč věkovým spektrem. Dost možná jsem tam byla i jako nejmladší holka, ale s jistotou to neřeknu.

Jedno z témat, které se probíralo, bylo… jak to tak říct, různé efekty proměny na člověku. Tím se teď nemyslí ty očividné, jako změny ve tvarech těla. Někomu proměna ovlivnila třeba písmo: dřív psal malinká písmenka, a po proměně větší, odlišným stylem. Prostě materiál pro grafology. Někomu to dokonce vyléčilo původní diagnózu schizofrenie. Někomu zase to pozměnilo povahu, z uzavřené k otevřenější.

Ale na mně nekoukejte. Jsem na hormonech teprve chvíli, relativně, a moc změn na sobě ještě nepozoruju. Možná proto, že se vidím neustále, a ne ve skocích třeba po měsíci. Možná proto, že po měsíci prostě ještě tolik změn nemůže být vidět. Co jsem slyšela, tak některé přicházejí (nebo jsou vidět?) teprve po půl roce.

Taky tam přišly některé, které jsou v procesu ne-zas-tak-moc-napřed, a už teď vypadají dokonale žensky, zatímco já vedle nich sedím jako brambora, neschopná promluvit slovo, protože se za svůj hlas stydím na jedné straně, a „je mi blbé“ obírat o čas druhé tím, že by měli všichni najednou poslouchat zrovna mě, na straně druhé. (Proto taky ty úvodní představení mám tak rychle za sebou…) Navíc jsem neměla ani moc čím přispět do diskuse. „No, víte, maminka se trochu snaží, babička se snaží víc, táta moc ne, bráchu skoro nevidím, pejskoj je to jedno, v práci jsou ok a žádné vtipné historky nemám.“ Moje sebevědomí je prostě pořád $ \lim_{n \to \infty} sebevědomí(n) = 0 $. Až na drobné záblesky sem tam v zrcadle, kdy v něm vidím chvilku holku, ale nesmím se koukat moc dlouho a moc zblízka, jinak hrozí, že si všimnu nedokonalého make-upu, nebo častějš teda žádného, nebo jakéhokoliv jiného nedostatku. Třeba vousů, kterých se ještě nemůžu začít zbavovat. Hrozně bych chtěla vidět, jak budu vypadat dejme tomu za dva roky. Jestli to bude pořád ta samá brambora, nebo to bude už mladá rozumně sebevědomá slečna.

Image by the amazing @LightiexX (with my little edit)

Roadmap – Revisited

Je tomu už nějaký ten čtvrtek, co jsem psala článek Roadmap.

V té době jsem ještě neměla kompletní představu, co mě kdy přesně čeká. Teď už vím o něco málo přesnějš.

• 20. 5. 2014 – Zahájení HRT/RLT. 
• červen 2014 – červen 2015
• chození na další sezení u paní doktorky a společná setkání
• kolem září začít chodit na hlasovou reedukaci a lasery
• někdy začátkem 2015 redukce ohryzku
• kolem června 2015 – komise
• teoreticky do konce 2015 – velká operace

Seminář 2014

To si takhle v pátek vstanu jako obvykle kolem 4:30. Pochopitelně mám nastavené 4 budíky za 4, 2 + 2 minuty a výjimečně i jednou využiju snooze feature, takže vstanu tak v 5:00. Času pořád dost, takže co bych se nestihla ještě osprchovat a vyvenčit psa, že jo. Běžně do Prahy dorazím mezi 6:30 – 7:00.

V pátek jsem dorazila v 8:15.

Naštěstí jsem zaparkovala v pohodě, dokonce na tom samém místě jako den předtím. 

Seminář měl začínat 9:00.

Do Prahy dorážim na Anděl a seminář byl kus pěšky od Aj Pí Pavloj.

Ano, tipujete správně, dorazila jsem tam pozdě, 9:07. Jdu takhle po ulici, kde to mělo podle mapy být, a pořád to nikde nevidím, takže koukám na mapu a… no jasně, přešla jsem to. Tak backtrackuju a hledám, kde ten vchod mohl být. Projdu kolem jakéhosi neočíslovaného vstupu se závorou a někdo na mě volá, jestli nejdu na seminář. Jdu! Tak mě nasměruje rovně. Afaik to mělo být v nějakém psychiatrickém ústavu, takže když jdu rovně a vidím ho, tak k němu zamířím a vevnitř… není žádná známka po semináři. Tak se někoho zeptám a ten někdo nemá tušení. Jsem ztracená. Nevím, co dřív, kam se dřív podívat, už takhle jdu dost pozdě. Vylezu ven a podívám se, jestli "pořád rovně" by nevedlo ještě někam jinam. Zkouším jinou budovu a trefa. Uff. Zaplatim vstupné a jdu dál. Teď přichází další část mise: najít, kudy se do té posluchárny vstupuje. Nakonec jsem se taky radši zeptala a tentokrát jsem dostala hodnotnou odpověď.

Takže tak asi v 9:15 jsem se teprve dostala na přednášku k panu profesoru Weissoj, takže o nějakou část začátku jsem přišla. Sedla jsem si a za celou dobu jsem až na jednu návštěvu správné WC jsem se nehla z místa.

tl;dr: V podstatě jsem se nic nového nedozvěděla, maximálně jsem se ujistila už v tom, co vím. 

Profesor Weiss jako psycholog/sexuolog vyprávěl o problému transsexuality právě z tutoho psychologického pohledu. Kdo si stále ještě myslíte, že je to něco, co si vymýšlíme snad z nudy – vyvedl by vás z omylu. Stejně jako jsem tu psala i já, taky bych radši žila normální život bez runtime změny pohlaví, ale v žádném případě ne jako kluk. Necítím se jím být, nevyhovuje mi taková role, nejsem to prostě já.

Následovaly další přednášky dalších doktorů. Ono obsazení některých přednášek se poněkud proti plánu měnilo, takže nebudu uvádět jména, která si nepamatuju, i když koukám na harmonogram, kde jména uvedená jsou, pardon.

Druhá přednáška byla o smutku, nepohodě, depresi. Jakože doteď jsem si myslela, že můj stav je víceméně jen vyčerpání z práce a zároveň z probíhajících změn v mém životě, při popisu depresivních stavů jsem se až lekla, jak moc na mě sedí. Brr.

Další přednáška byla o hlasové problematice. Kluci prominou, jich se to moc netýká, ti si jen vezmou prášky a hlas jim sám zhrubne. Nám ne. Takže plán bude nejspíš takovýhle: docházet nějakou dobu na hlasovou re-edukaci, skočit si na operaci a pokračovat v re-edukaci a mít pak hlásek jako chipmunk.

Následovala přednáška o estetických zákrocích, prostě plastické chirurgii ze sféry FFS. Popravdě když jsem tak poslouchala, jak různé zákroky probíhají, dělalo se mi blbě. Nehezké zážitky můj mozek automaticky vytěsňuje z paměti, takže pardon, víc jsem (snad už) zapomněla.

Pak se povídalo o hormonální terapii. Taky jsem se nedozvěděla nic moc nového, až na to, že snad na začátek ona doktorka doporučuje dvakrát vyšší dávku Androcuru než teď beru. Ne, neplánuju si ji nechat zvednout. Jen ať zůstane jak je a za rok pá pá.

Dalším bodem programu byly chirurgické zákroky u FtM, to šlo poněkud mimo mě.

A na závěr měly být chirurgické zákroky u nás MtF, bohužel pan doktor se omluvil a nedorazil, takže si to prý vynahradíme někdy na podzim. Místo něj přišla paní Fifková s vlastní prezentací o tom, jak by měli pediatři zvládat mladé transsexuály (a kdyby se mi povedlo někdy vrátit v čase a jít s pravdou ven dřív, tak i mě). Faktem je, že kdybych nebyla blbá a nenechala se zastrašit pouhou představou toho, že mi vy-víte-co uříznou, nejspíš bych už teď měla v občance F a žila šťastně a nikdo by ani nepoznal, že něco trochu nesedí. A hlavně bych nepřišla o všechny velké holčičí vzpomínky, jako taneční, maturák v krásných šatech atp.

Krok #14

Protože mi už přišel nový rodný list, podle kterého se jmenuju na následující rok a n měsíců Nikola, tak bylo taky nejvyšší čas zajít si na úřad zažádat o novou občanku.

Nejdřív bylo ale dneska na programu další společné sezení. Tentokrát jsem tam nešla úplně sama, měla jsem doprovod. A pokud jste četli blog Terezky, zavítala i Danielka a byly jsme z ní s doprovodem úplně vedle! Wow, wow, wow, wow!

A na úřadě Prahy 5 jsme pak už jen snad hodinu čekaly, než se objeví vylosované číslo na tabuli, a pak blesk, blesk, na konci června si dojít se žádostí o novou (wait, what? Jsem buď špatně slyšela, nebo mi fakt žádnou žádost paní v okýnku nedala…). Taky se paní ptala, jestli tam budu chtít mít uvedeno „svobodný“… trochu mě zarazila, co jiného by tam mělo být + „svobodná“ by bylo lepší.

To bude pak sranda, jít tam za rok znova.

P.S.: Ještě před tutím vším jsem měla kratičký business meeting v jakési sushi restauraci a pán z obsluhy se při objednávání zeptal ve smyslu „A paní si dá?“ Chápete to‽ Paní. A to prosím pěkně jsem nebyla ani v nijak extra ženském outfitu. Pár měsíců zpátky to bylo automaticky „pane“.
P.P.S.: Ne, ani při tutý příležitosti jsem sushi neměla.