LDN

Dneska jsem měla za úkol odvézt babičku do LDN za dědou. (A taky že jsem ji tam odvezla, ale to není podstatou tuté příběhodárnosti!)

Řešila jsem, co si na sebe vzít, protože tentokrát by bylo divné zůstat sama v autě a nechat babičku odnést všechny věci samotnou až do patra, kde mají dědu. Pročež tedy sestřička na místě říkala babičce, že se tam nemusí tahat s 1.5l lahvemi s vodou, že stačí třeba šťáva.

Ale zpátky k hadříkům. Protože přes týden nestíhám ani omylem kadenci holení nohou ob den, sukně byla téměř ze hry. Ale byl pořád čas, a nakonec se mi to povedlo celkem fajn. Snídaně při sledování Pretty Little Liars (tu jednu epizodu jsem dokoukala konečně asi před pár minutama teprve). Pauznutý seriál, návštěva koupelny. Vzala jsem si s sebou hezky nástroj pro metriku času stráveného činnostmi v tuté místnosti (=hodinky), a zjistila jsem, že zatímco dřív mi trvalo oholit obě nohy a podpaží tak dvě hodiny, teď to bylo za 15 minut. Mytí dlouhých vlasů to trochu protáhlo a kombinace teplé vody a bublinek z pánského Axe způsobila, že to bylo nakonec tak 45 minut, ale to mamince neříkejte.

Každopádně sukně byla nakonec zpátky ve hře. Zatím jediná sukně, kterou si beru i ven, je ta černá skater z Asosu. Další otázka byla, co nahoru. Prolezla jsem skříňku a nenašla jsem nic, co bych si troufla vzít ven, všechno bylo už moc odvážné (vzhledem k ani-ne-A-košíčkům), takže volba padla opět na kostkovanou košili, ale růžovou aspoň.

Nakonec jediné, co jsem nestihla, byl make-up. Ale zase co, jedeme do nemocnice, tam to asi moc neocení.

Tak jsme tam dorazily a děda v podstatě nemluvil. Zato babička si se sestřičkama povídala až moc. Jednou se sestřička obrátila i na mě a úplně automaticky a nenuceně, bez jakéhokoliv zaseknutí, prohlásila „To by si mohla tady slečna zapamatovat.“ (mluvila o nějaké věcičce, co od babičky bude potřebovat přinést příště).

Slečna.

Slečna.

Slečna.

Prostě i bez make-upu a v kostkované košili jsem prošla jako slečna! U člověka, který mě nikdy předtím neviděl a o ničem neví. Tohle mám moc ráda a vždycky mi to spraví náladu tak na týden dopředu.

A aby toho nebylo málo, když jsme pak odcházely, tak mi babička ve výtahu říkala, že se jí sestřička ptala, jestli „To je vaše vnučka? (…) Máte krásnou vnučku!“

A pak doma ještě, že se strýček těší na novou neteř. Taky automaticky.

Wow!