Co když?

Co když je to moje vina, že se teď rodiče tak hádají? Přece… kdyby si před čtvrt stoletím každý vzal někoho jiného, nemuseli mít tak špatné dítě jako jsem já… :-(

Přestaňte.

Prosím. 

Sakra.

Andreja Pejić: Interview od Kat Haché

Obě slečny můžete znát z předchozího článku, a teď se na vlnách internetů a outernetů objevil interview článek od Kat. Myslím, že stojí za přečtení.

Kterak ze sebe Markétka udělala mindu

Tuta kratičká historka vlastně není ani vůbec vtipná, takže se nesmějte.

To jsem měla takhle v pondělí přijít za paní doktorkou, tak si ráno přivstanu ve 4:00, víte jak, stihnout ze sebe udělat člověka, a vyrazila jsem si na nových lodičkách do Prahé. V tom vedru tam dorazím a… byla jedna odpoledne, tak akorát včas, minimálně podle mého kalendáře.

Jenže.

Prý jsem měla přijít už v jedenáct.

Jedna… jedenáct… oboje začíná na jedničku, no ne? Prostě někdo z nás si to špatně zapsal… nejspíš já. Ale přísahám, že se mi to stalo poprvé.

Maminky příspěvek na můj blog

Zkusím to… myslím, že je tak trochu čas přidat svojí trochu do mlýna na tvůj blog o přeměně. Budu doufat, že to, co napíši, zveřejníš a bez cenzury…  


Už nějaký čas sleduji blog svého syna/nově dcery o přeměně, kterou prochází. Není to pro nás jako pro rodiče ani trochu snadné. Přesto se s tím snažíme nějak vyrovnat… A já momentálně cítím potřebu vyjádřit se k několika zásadním bodům, na které často narážím ať už v článcích, nebo reakcích na ně.
Nejzásadnější věc – akceptování změny samotné + změna jména – obojí spolu velice úzce souvisí.
Pája (tak mu doma stále říkáme, protože to pro nás opravdu není snadné změnit způsob oslovení) si často na blogu stěžuje, že ho stále oslovujeme v mužském rodě. Nemáme problém vyrovnat se s tím, že místo syna budeme mít dceru. Ale jsou tu jisté okolnosti, které nám prozatím brání v jednoznačném smíření se situací.
Podstatnou a dá se říct asi i nejpodstatnější záležitostí je užívání hormonů. Často žasnu, jak rychle se někteří rodiče smíří s tím, že jejich dítě chce změnit pohlaví a že bude dlouhodobě užívat hormony. V naší rodině dlouholeté užívání hormonu – konkrétně Androcuru, který bere momentálně i naše dítě (ač dospělý, pro nás je stále naše dítě), mělo za následek velice vážný zdravotní problém – nezhoubný nádor mozku. Je to pár dní, co v důsledku toho můj otec, Páji děda zemřel. Žádné dlouhodobé užívání hormonů není vždy a zásadně bez následků, nikdo vám to nezaručí, nikdo vám nepodepíše, že nějaký váš zdravotní problém se vyskytne po pěti pilulkách, nebo po deseti baleních, nebo vůbec. Vše je na odpovědnosti každého, zda s užíváním začne. Nám paní doktorka přislíbila, že v této souvislosti je možné uvažovat o změně preparátu, no, bohužel, nedošlo k tomu, celá situace byla zlehčena jak ze strany syna samotného, tak ze strany lékařů. S tímto se vyrovnáváme velice těžce. Androcur je pro nás velké zlo. Před pár lety se v příbalovém letáku psalo, že v souvislosti s jeho užíváním se může vyskytnout nezhoubný nádor mozku. Bylo to uvedeno na posledním místě, šlo o velice ojedinělý a nejméně pravděpodobný vedlejší účinek. A ejhle, po pár letech je příbalový leták přepracovaný, nyní se v něm píše:
Ve spojitosti s dlouhodobým užíváním Androcuru (několik let) v dávce 25 mg a více byl hlášen výskyt nezhoubných mozkových nádorů (meningiomů)…
Na to naše dítě argumentuje – to bych nemohl vyjít ani ven na ulici, protože mě může srazit auto… nebo že mu jeho lékař řekl, že náš děda nemusel mít ten nádor v důsledku užívání Androcuru… Pro mě je směrodatné to, že když se urolog, který mému otci Androcur předepisoval, dozvěděl, že má nádor na mozku, řekl – „Okamžitě vysadit!“ … nemám k tomu víc co dodat… Jen je těžké žít s tím, že moje dítě tenhle „lék“ bere denně. Trápí mě, že ze zdravého dítěte můžeme mít za pár let doma invalidu a to invalidu ve velmi vážném zdravotním stavu. Těch vedlejších účinků hormonů je velká spousta…
Opravdu si všichni myslíte, především vy, kteří mu tady tak rádi pomyslně klepete na rameno a držíte palečky, že je tak snadné se s tím smířit? Říct si – no a co, byl kluk, bude holka? Ať to stojí, co to stojí – a tím vůbec nemyslím finanční záležitosti…
Ano, pokud vidíte, že vaše dítě je skutečně omyl přírody a vidíte, že v opačné roli je mu líp, cítí se líp, je víc sebevědomé, je šťastnější, pak je to možná mnohem snazší. My tohle nevidíme, nepozorujeme. Naopak, stačí si občas přečíst pár myšlenek na Twitteru, ale i tady na blogu. Naše dítě upadá do depresí! Copak to nikdo z vás necítí, že potřebuje pomoct vyznat se sám v sobě, ne po cca pěti sezeních nasadit hormony a jedeme dál, chceš to, máš to mít??? Necítíte to velké sebepodceňování se, že jeho sebevědomí je ještě nižší, než měl coby kluk? Neustálé nářky, jak nikdy nebude krásná jako vy ostatní, jak neumí a nebude umět to či ono? Jak ho nikdo nechce, jak bude celý život sám/sama???

Změna jména – tohle je už docela zábavné téma, protože v celé situaci máme zmatek nejen my, ale i samotné naše dítko a asi i jeho internetový příznivci. Ano, máme problém naše dítě po 24 letech oslovovat v ženském rodě a ženským jménem. Pro zajímavost:
Paní doktorka, která má naše dítě v rámci přeměny v péči, ho viděla cca po čtvrté, vždy na 1 hodinu. Přesto, když došlo ke změně původního návrhu z Markéty na Kateřinu, prohlásila, že mu bude nadále říkat Markéto, protože si na to už zvykla!!! Stejně tak mnozí internetoví kamarádi a kamarádky – většinou stejné reakce - my ti budeme stejně říkat Markéto, už jsme si zvykli. A to ho valná většina zná velice krátce. I kdyby to byl rok, co je to proti 24 rokům, po které jsme s ním my?
Dovedete si představit, že porodíte dítě, vyberete mu jméno, dnes je dokonce móda, že si maminky nechávají tetovat jména svých dítek na svoje tělo (docela úsměvné, když si představím, s čím může dítko za pár let přijít…), to jméno používáte celé dětství, dospívání a pak najednou, po 24 letech prásk, všechno jinak.
Především jde o to, že s námi prožil 24 let jako syn, dokonce jako prvorozený syn. Těch 24 let jsme společně prožili - dá se říct denně. Většina z vás, kteří čtete blog, ho znáte krátce, resp. nikdo z vás ho nezná tak dlouho, jako my. Pro nás to byl velký šok, když jsme se dozvěděli o tom, že uvažuje o změně pohlaví. Šok doslova a do písmene. Když čtu příběhy jiných rodin k tomuto tématu, mnohdy narazím na to, že rodiče cítili z chování svého dítěte, že asi něco nesedí, u nás žádné náznaky nebyli. Citlivější kluk, velice nízké sebevědomí, ale nic, co by naznačovalo, že se cítí být holkou. Teď prochází proměnou, bere hormony a my stále nevidíme tu holku, kterou touží být a kterou se dle svých slov i cítí. Snažíme se to vidět, ale nevidíme. Spíše cítíme jeho touhu holkou být, touhu uspět jako holka… Často mluví o tom, že ho nikdo neučil být holkou. Proto se teď nechová jako holka. Ale my ho neučili ani být klukem. Ani mě nikdo neučil být holkou a jsem jí. Že mi moje mamka ukázala, co mám nosit? Ale kdeže, mě se vždy líbilo něco jiného, než jí. Ona se malovala, já vůbec. Ona ráda sukně, já ráda kalhoty. Na maturitní ples na mě navlíkla takové šaty, že jsem se styděla a měla zkažený celý večer. Prostě tomuto nevěřím, každý se nějak cítí, podle toho se chová a nemusí ho to nikdo učit.
Stále čekám, kdy se můj syn projeví jako holka. Dlouhé, resp. delší vlasy nosí už delší dobu, většinou mastné, neupravené. V poslední době je má obarvené, ale stále neupravené, ulízané. Čím víc ulízané, tím víc je na něm vidět stále ten kluk. Poradit ode mne si nenechá, má lepší rady z twitteru apod. Ale výsledek – stále to samé. Oblečení – od kamarádek získal hromadu oblečení, stále něco objednává na internetu, ale z 90% nic z toho nenosí. Stále to samé dokola. Mohla bych toho napsat spoustu, ale každá jednotlivá myšlenka vyvolává další a tak bych mohla psát týdny a stále bych nevypsala vše, co mám na srdci.
Takže čekám a čekám, kdy v něm tu holku konečně zahlédnu, kdy mi pak asi nějak automaticky naskočí i to jiné oslovení…
máma

Jako holka

Původně jsem to chtěla přihodit jako P.S. k blogískové otázce, ale to by si toho asi nikdo nevšiml.

Tak tady to máte:

Jako holka!

Dělat věci „jako holka“ není urážka, když prostě holka jste.

Nové jméno #3

Jak se tuto víceméně pořád řeší, tak v tom mají zmatek nejen lidi kolem mě, ale i já samotná.

Nicméně, uveďme si to na pravou míru.

Momentálně v postupu jsem tak daleko, že v občance jsem Nikola. V mé původní představě, těsně potom, co jsem se dozvěděla, že neutrální jméno budu muset mít, tak bylo, že si ho nechám jako druhé jméno, aby ti, co mi jím říkali, si nemuseli zase zvykat na jiné, tzn. Markéta Nikola.

Pak ale přišel kompromis s rodiči, že by se Markéta vyměnila za Kateřinu, což bylo asi i trochu fér, když jsem se tak původně měla jmenovat.

Pak jsem ale dostala nápad, protože Markétky se mi nějak nechtělo vzdát, že bych si ji přece mohla nechat jako druhé jméno, tzn. Kateřina Markéta (viz moje twitteri, kde si každý může měnit jméno jak chce bez omezení, narozdíl od Facebooků a Google Plusů).

Nicméně stejně si nechávám zatím na Faceboocích i Google Pluskách Kateřina Nikola, protože Nikola teď fakt jsem a Kateřina by bylo pak moje první jméno.

Takže teď už záleží jen na jedné věci. Nejdřív se musím přehoupnout přes rok HRT/RLT a operaci, a pak se uvidí. Pokud mi doma začnou říkat Kateřino alespoň většinu času*), pak budu Kateřina Markéta. Pokud ne, nebudu si přece nechávat jméno, kterým mi nikdo neříká, a budu Markéta Nikola.

Howgh.

*) zatím to tak zdaleka není.

Nové úlovky #9

Bunda s pěknými knoflíky

To víte, blíží se podzim, a taky zima, takže je nejvyšší čas se na to připravit. V létě už asi nestihnu s letními kousky moc zazářit.

Džínová krátká bunda. Moje první taková. 

Lesklé filajové šatičky Dunnes (proto nešly moc dobře vyfotit) se zipem vzadu. 

Rovnou přiznávám, že jsem je ještě nezkoušela na sobě, protože se bojím toho zipu.

Hnědo-filajovo-růžové lodičky, 7 cm podpatek, Graceland, nové, ještě měly cedulku zespod. 

Tuty vytáhnu co nejdřív!

Kozačky s tentokrát nízkým podpatkem, Ariane. 

Tuty vytáhnu brzo, jen co bude venku zase chladnějš. Doufám, že bude chladnějš.

Lodičky na platformě s 15 cm podpatkem, Atmosphere. 

Senzační kousek, s ďábelsky vysokým podpatkem. Rovnou se přiznám, že v nich neumím chodit. A bude trvat ještě nějakou dobu, než je vytáhnu ven, protože špička lehce tlačí, ale už u těch jedněch dřívějších kozaček s 7 cm podpatkem jsem se začla nedávno vejít, takže doufám, že se za čas vejdu dobře i do tutěch.

A na závěr milověc od Lousie <3

Pár slov o inspiracích

Kim Petras. 

Kim byla úplně první, na kterou jsem na vlnách internetů a outernetů narazila. Vlastně to bylo takové zajímavé setkání, protože jsem někde nejdřív jen četla o jejím jménu, a když jsem si googlila, jak vypadá, tak mi to nacházelo jen obrázky nějaké holky. If you know what I mean. 

Kim je jedna z těch, které už od malička věděly, čím jsou, a nebály se za tím jít. Škoda, že jsem na ni narazila tak pozdě, bylo by mi to dodalo odvahu už dřív. 

Afaik, Kim se věnuje muzice, a když ji někde uslyšíte zpívat, budete vědět, proč se toho nemusí vůbec bát. 

U dalších slečen si už nepamatuju pořadí, ve kterém jsem na ně narazila. 

Janet Mock. 
Janet je jedna z těch slavnějších z nás, možná i nejslavnější, a pokud vím, bojuje i o naše práva. Napsala i knihu: Redefining Realness. Tu jsem teprve začala číst.

Laverne Cox. 
Laverne je herečka, taky jedna z těch slavnějších z nás.

Gigi Gorgeous. 
Tak si říká jedna slavnější youtuberka.

Andreja Pejić.
Andreja je modelka. Už dřív, když fungovala ještě jako kluk, procházela v pohodě jako holka. Nedávno vyšla veřejně s tím, že je nakonec taky jednou z nás.

Kat Haché. 
Ať tu nemám jen samé známé osobnosti, přihazuji sem i někoho trochu méně známého (teda pokud je pro vás skoro 5.000 followers na twitterech málo).

Chlad

Tuta kratičká historka se mi stala včera večer.

To takhle jdu normálně spát, protože budík v 4:30 je nemilá věc. Okno otevřené, čímž riskuju, že budu mít přes noc pokoj plný komárů a čerstvého vzduchu. Ani moc zima nebyla.

Jenže.

Pejsek se rozhodl, že bude spát na mojí peřině. Nechtělo se mi ho vyhánět, tak jsem si lehla prostě vedle peřiny a usnula. So far so good.

Jenže. 

Pak kdosi vešel do pokoje a to mě vzbudilo, pejsek zdrhnul a zase se dveře zavřely. A chvilku na to to přišlo. Rozklepala jsem se, jako když se klepete zimou, a docela mi i zima byla. Akorát že v pokoji bylo docela teplo. Podařilo se mi aspoň se posadit na postel, ale klepala jsem se tak, že jsem se nemohla zvednout jít to okno zavřít. Nakonec jsem to zvládla a zavrtala se do peřiny. Po chvíli mi bylo zase vedro. Takže jsem to okno šla stejně znova otevřít.

Divnost. 

Ale některé holky psaly, že byly pak citlivější na chlad, tak možná to dorazilo už i ke mně. Ale fakt jsem měla pocit, že třeba už asi umírám nebo tak něco.

P.S.: Mám zase pár nových úlovků a miloučký dárek od Lousie <3, ale už to dneska nějak nestíhám nafotit, takže zítra snad. A to ještě hromada dalších super kousků za pár peněz má ještě přijít!

Otázka

Aby tuten blog nebyl pořád dokola jen a jen o mně, měla bych na vás takový dotaz. Ano, na vás, kohokoliv kdo tuto teď čte, ať kluk nebo holka. Zajímá mě pohled z obou stran. Odpovědi můžete psát klidně sem do komentářů, klidně anonymně, a ani to nemusí být žádné slohy, stačí i pár slov.

A nyní k té otázce.

Co pro vás znamená „být holka“? 

Pozitivní impulsy

Co si budeme povídat, někdy je prostě důležité slyšet i nějakou tu pozitivní zpětnou vazbu. Signály, že není problém vás brát prostě jako holku, ne-li hůř!

@themarketka Moc ráda čtu tvůj blog a věř tomu, že v mnoha věcech jsi mnohem více dívka než já. :3
— Lucie Šimková (@Lucikk) July 21, 2014

Motýlci

Jak je jistě zřejmé, nepůjde o článek o motýlcích v břiše, a vlastně ani ne o těch, co od jara poletují vzduchem.

Včera se mi vrátili rodiče i s bráchou a jeho mladou domů. A přivezli mi roztomilé přívěšky ve tvaru motýlka.

Každý vybral jednoho, a světe div se, tuten světlejší vybral táta. :-)

Nové úlovky #8

Jak zahnat smutek… nakupováním a nesledováním účtu!

Černé knoflíčkové šatičky s páskem z votočvohoz.cz

Takové dvojče tunika/svetřík, taky z vv

Dárek od maminky

Další dárek od maminky

Samozřejmě i na náušničky došlo, tentokrát lepší materiál

A poslední úlovek, který je ale starší než všechny z předchozích fotek: kaktusek. Co dodat… nechtěla jsem být doma sama. A kaktusek nemá blbé řeči, kaktusek rozumí. 

A to není všechno, nějak jsem se rozjela a narazila na vv na spoustu skvělých věcí v mojí velikosti za pár korun, takže bylo těžké odolat. Ale snažila jsem se poctivě vybírat věci, které tentokrát vážně budu nosit! A taky musím nutně zhubnout, ať nevypadám jako těhotná. Čekám, že budou doručovány postupně ještě zítra, příští týden… a pak je sem zase nějak průběžně /nebo až na konci týdne/ vyfotím.

Krok #15

Dneska se toho urodilo nějak hodně. Krom ranního depresivního článku pak přišel další výlet do centra Prahé. Jako první jsem si v parku před zastávkou Husinecká (a asi pod stadionem) sedla a v klidu mohla vyřešit hovor s doktorem Weissem (endokrinologem), jen abych zjistila, že… je všechno v pořádku a žádné anomálie neobjevil. Mám se objednat po 3 měsících HRT na další kontrolu po 9 měsících HRT (rozumějte tak, že se objednává dlouho dopředu).

Hned na to bylo další společné setkání s holkama, tentokrát jich přišlo fakt hodně. A musím se pochlubit… většinou jsem tam za tichou myšku, co nic neříká, a dneska jsem konečně taky mohla přispět svou troškou do mlýna (říká se to tak?). Přišla se na nás podívat taky jedna slečna, co je už delší dobu po operaci (teda, delší než 3 týdny), a popravdě jsem zase myslela, že je tam omylem, i když hlas ji trochu prozrazoval. Těžko říct proč, jestli zanedbala hlasovou reedukaci, nešla na operaci hlasivek, nebo prostě jí takhle vyhovuje… to se nikdo neptal. Ale rozhodně nemá typický chlapský hlas, to zase ne.

Pojednávalo se taky hodně o strachu. Strachů je v našem případě spousta druhů, některé jsme samy zmínily, některé nám byly připomenuty, a mají i svá jména. A nejlepší je, že většinou je to vážně jen strach. Věc, která se nechá překonat, a umožnit tak člověku řešit situaci rozumně. Strach ze ztráty zaměstnání třeba… docela oprávněný strach, když se nad tím zamyslíte, ale dokud si to nevyříkáte se šéfem, nemůžete vědět jistě, jestli se máte čeho bát, nebo spíš jestli se vaše obavy naplní. A na druhou stranu… kdyby se naplnily, máte pořád zájem o to pracovat ve firmě, která by k vám měla takovýhle až nelidský přístup? Stejné je to s dalšími strachy. Já třeba měla strach vyjít ven oblečená jinak než v uni maximálně. A pak jsem si jednou řekla ráno, zkusim jak to bude vypadat. A když už to mám na sobě, tak se nebudu znova převlíkat a prostě tak půjdu. A… vůbec nic se nestalo. Nebe je stále na svém místě, z práce mě nevyhodili, ptáčci zpívají, lidem je to úplně jedno. Spíš naopak: chcete, aby vás lidé brali jako slečnu, popřípadě paní? Tak se tak oblékněte. To je pro spoustu lidí jasný signál k tomu, jak vám mají říkat. Měla jsem na sobě jednou naprosto to samé oblečení, jeden den varianta s kalhotami – měli mě za kluka i přes lodičky – a jiný den se sukní – a automaticky mě měli za slečnu. Protože i když se v zrcadle sleduju z 10 cm vzdálenosti a vidím na sobě všechno to, co podle mě přece musí na ostatní jasně křičet něco jako „hele, babochlap!“, tak fakt je, že většina lidí si toho ani nevšimne. Většina lidí nemá důvod studovat, jestli se na krku ukáže ohryzek, protože vás vidí v sukni a mají vás za slečnu, tak si to nemusí vyvracet. Problém je, když se obléknete tak, že není úplně jisté, kam si vás mají zařadit. Pak nastávají trapné a nepříjemné situace. Takže jsem se před týdnem zařekla, že přes léto budu chodit do práce už jen v sukni, počasí nepočasí, a… je to skvělé. Pořád mám ten svůj strach, že to ostatním přece musí být jasné, ale někdy je tak sleduju a přijde mi, že je to jen v mojí hlavě. Jen se pořád bojím promluvit, protože nikdy nevím dopředu, co dělám a kdy mi zazní hlas hrubě a kdy naopak podezřele vysoko, neumím to ovládat. Dovedu si ale už i představit, že jednou, tak za dva tři roky, si klidně budu moct dovolit jít ven v klučičích věcech a pořád být pro ostatní za holku, protože vlasy a prsa. Ale ten den ještě nepřišel. 

Po půl roce, co na společná setkání chodím, jsem zašla i na chvíli na after-party do blízké restaurace, kde nás dokonce snad už i očekávali. Wow. Tam jsem byla ale zase zticha.

Pak jsem si říkala, že už je to docela dlouho, co jsem žádala o novou občanku, a pořád se neozvali, tak že se u nich zastavím na úřadě Prahy 5, jestli ji náhodou už nemají, a… měli. Tak mám novou občanku na jméno Nikola a bohužel tam pořád straší M. A podpis mám naprosto katastrofální, protože na tom jejich tabletu se blbě psalo, rukou jsem obecně dlouho nic nepsala a prakticky to bylo poprvý, co jsem se měla někde podepsat s neutrálním jménem. Paní při podávání žádosti k tomu měla nějakou vtipnou poznámku, ale pak řekla, že je to vlastně docela podobný podpisu z předchozí občanky, takže je to prý jedno. Heh. Říkám, že je to fakt hrozný.

Chtěla jsem se ještě zastavit v Air Bank a rovnou vyřídit změnu jména s novou občankou, ale tvrdla bych tam ještě 20 minut ve špičce, takže jsem jen uložila peníze a přijdu tam jindy. Pak budu moct poreferovat, jaký přístup měli v Air Bank a jaký v Komerční Bance vůči translidem.

A mám i nějaké nové úlovky, kdo sleduje moje twitteri, tak ví, přijde mi to zbytečné sem jen kopírovat a už ani není pořádný světlo na lepší fotku ze zrcadlovky (to mi stejně přijde jako kanón na vrabce /hhhh, moje zrcadlovka je Canon/, ale tak když už ji doma mám…).

†

Tíží mě hromada myšlenek. A do toho přichází další věci.

V pondělí ráno mě probudil telefon, že umřel děda v LDN. Slyšela jsem přes telefon mamku, jak tam brečí. Taky jsem brečela. Musela jsem jít k babičce, až se jí to řekne, a nakonec jí to i říct. A že jsem taková dokonalá dcera, tak aby se rodiče nemuseli vracet z daleka z dovolené, na kterou se od Vánoc těšili, tak jsem s babičkou i zařizovala pohřeb. Doufám, že zase dlouho nic takového řešit nebude nikdo z nás muset. Takže od pondělí jsem celkem k ničemu nepoužitelná. Počítali jsme s tím, že to přijde, už pár let, ale stejně to člověka dostane, když to nakonec fakt přijde. Nemohla jsem celý den jen brečet, jen ve chvílích, kdy nikdo nesledoval, protože když se neudržím já, jak můžu podržet babičku. Když sleduju, co se mnou dělá, že moje maminka přišla o tatínka, asi se zhroutím, až jednou přijdu já o svého.

Do toho se mi pořád hlavou prohánějí nejrůznější myšlenky. Počítám s tím, že zůstanu sama, a abych se s tím vnitřně smířila, říkám si, že je to jen moje volba. Je to neustálý pocit, od posledního rozchodu před 2 a ½ rokem, že nejsem hodna lásky, že si něco tak úžasného prostě nezasloužím. V podstatě s tím jsem smířená, nebo si to aspoň říkám, a retweetuju tak vesele fotešky zamilovaným párům, a přitom jim hrozně závidím, že můžou vést takový normální život. Já ne. Mne bude vždycky doprovázet stín minulosti. Ať už bude jen ve mně, kdy si budu říkat, že nejsem dost dobrá, že neprocházím jako holka, nebo i okolo mě, kdy to lidé sami uvidí. Vyhýbám se jakékoliv příležitosti poznat nové lidi, pokud se to teda už nestane třeba přes twitter, kde to vždycky začíná nějak nevinně. Nechci řešit, že by se dotyčný nebo dotyčná měla smiřovat s tím mým stínem. Při komunikaci s lidmi, když už musím, se cítím nejistě, protože pořád nejsem kompletní. Něco přebývá, něco chybí a teprve dorůstá. Problém s odhadem vzdálenosti mám pořád. A po projití nějakých online toustíků jsem si začala i všímat toho, že nepoznám, z které strany slyším zvuk. Typicky v autě… zní ta sanitka před náma, nebo za náma? Sledovala jsem u Terezky na blogu, když se řešilo, jestli by partner nebo partnerka měli o tutom stínu vědět, i když se třeba proměna povedla tak, že slečna vypadá víc žensky než kdejaká cis holka. A nevím. Zdá se, že i když si to necháme jako tajemství, kterému je lépe zapomenutému v nějakém zamčeném šuplíku ve sklepě, tak se mu povede dříve či později uniknout, a následky nebývají sluníčkové. A když naopak vypustíme stín ven hned na začátku… většinou to odradí. A když neodradí, vyvstává otázka, jestli jde o skutečný zájem o osobu, nebo o naši nechtěnou jinakost. Z vlastní zkušenosti ani nemluvím, víc jak dva roky jsem se žádného rande neúčastnila, a předtím jsem tuten svůj stín schovávala v neurčitých myšlenkách, že jako kluk neumím žít. Dopředu vzdávám každý boj o to sama nebýt. Každé zasmání je mířeno na mě, říká hlava. Můj hlas zní nepatřičně vzhledem k tomu, co mám na sobě. Nechovám se dostatečně jako holka. Nestojím jako holka. Nepohybuju se jako holka. Nikdo mě neučil, jak být holka. Nemohla jsem od narození být prostě holka. Nejhorší na všem je, že i když se mi třeba proměna povede na jedničku (klidně i s mínusem), tak pořád mi něco bude chybět. Bude mi chybět 24 let života holky. Skupinky ve školce, holčičí vzpomínky, první lásky, taneční v šatech a na podpatcích, maturák (jedna ze dvou příležitostí, kdy chce holka být nejkrásnější v životě)… Místo toho jen šeď, období, které bych nejradši zapomněla, vymazala z historie, přetočila na začátek a narodila se rovnou správně. A do toho mi doma chtějí ukazovat starší fotky a říkat starým jménem a rodem, i když v občance už takové jméno nemám a mít nebudu (a bude to taky fajn, protože už budeme doma aspoň vědět, pro koho je pošta, jestli pro mě nebo pro tátu). Doma mi akorát babička říká správně, sice Kateřino místo Markétko, ale to vůbec nevadí. Rod sází do řeči už úplně automaticky správně a já jí za to děkuju, i když při telefonu s rodiči jí kolikrát spletou, protože samozřejmě musí říkat ještě postaru. Na mě zkouší to samé. Děda nevěděl nic, ani neměl moc jak, a kdo ví, jak by reagoval. Druhá babička neví taky vůbec nic. Já nebudu moct nikomu ukazovat fotky. I kdyby bylo komu, tak není co ukazovat. Ani teď se nechci moc ukazovat lidem, i když mi přijde, že pohled do zrcadla je čím dál tím míň bolestivý. Ale stejně musím každý den dřít žiletkou o tváře, aby mizely vousy, a vystupující ohryzek ani nemám jak schovat. Do toho bych se měla už pomalu rychle objednat na začátek hlasové reedukace. Na konci dne už jen lehám do postele a nemám ani sílu brečet.