†

Tíží mě hromada myšlenek. A do toho přichází další věci.

V pondělí ráno mě probudil telefon, že umřel děda v LDN. Slyšela jsem přes telefon mamku, jak tam brečí. Taky jsem brečela. Musela jsem jít k babičce, až se jí to řekne, a nakonec jí to i říct. A že jsem taková dokonalá dcera, tak aby se rodiče nemuseli vracet z daleka z dovolené, na kterou se od Vánoc těšili, tak jsem s babičkou i zařizovala pohřeb. Doufám, že zase dlouho nic takového řešit nebude nikdo z nás muset. Takže od pondělí jsem celkem k ničemu nepoužitelná. Počítali jsme s tím, že to přijde, už pár let, ale stejně to člověka dostane, když to nakonec fakt přijde. Nemohla jsem celý den jen brečet, jen ve chvílích, kdy nikdo nesledoval, protože když se neudržím já, jak můžu podržet babičku. Když sleduju, co se mnou dělá, že moje maminka přišla o tatínka, asi se zhroutím, až jednou přijdu já o svého.

Do toho se mi pořád hlavou prohánějí nejrůznější myšlenky. Počítám s tím, že zůstanu sama, a abych se s tím vnitřně smířila, říkám si, že je to jen moje volba. Je to neustálý pocit, od posledního rozchodu před 2 a ½ rokem, že nejsem hodna lásky, že si něco tak úžasného prostě nezasloužím. V podstatě s tím jsem smířená, nebo si to aspoň říkám, a retweetuju tak vesele fotešky zamilovaným párům, a přitom jim hrozně závidím, že můžou vést takový normální život. Já ne. Mne bude vždycky doprovázet stín minulosti. Ať už bude jen ve mně, kdy si budu říkat, že nejsem dost dobrá, že neprocházím jako holka, nebo i okolo mě, kdy to lidé sami uvidí. Vyhýbám se jakékoliv příležitosti poznat nové lidi, pokud se to teda už nestane třeba přes twitter, kde to vždycky začíná nějak nevinně. Nechci řešit, že by se dotyčný nebo dotyčná měla smiřovat s tím mým stínem. Při komunikaci s lidmi, když už musím, se cítím nejistě, protože pořád nejsem kompletní. Něco přebývá, něco chybí a teprve dorůstá. Problém s odhadem vzdálenosti mám pořád. A po projití nějakých online toustíků jsem si začala i všímat toho, že nepoznám, z které strany slyším zvuk. Typicky v autě… zní ta sanitka před náma, nebo za náma? Sledovala jsem u Terezky na blogu, když se řešilo, jestli by partner nebo partnerka měli o tutom stínu vědět, i když se třeba proměna povedla tak, že slečna vypadá víc žensky než kdejaká cis holka. A nevím. Zdá se, že i když si to necháme jako tajemství, kterému je lépe zapomenutému v nějakém zamčeném šuplíku ve sklepě, tak se mu povede dříve či později uniknout, a následky nebývají sluníčkové. A když naopak vypustíme stín ven hned na začátku… většinou to odradí. A když neodradí, vyvstává otázka, jestli jde o skutečný zájem o osobu, nebo o naši nechtěnou jinakost. Z vlastní zkušenosti ani nemluvím, víc jak dva roky jsem se žádného rande neúčastnila, a předtím jsem tuten svůj stín schovávala v neurčitých myšlenkách, že jako kluk neumím žít. Dopředu vzdávám každý boj o to sama nebýt. Každé zasmání je mířeno na mě, říká hlava. Můj hlas zní nepatřičně vzhledem k tomu, co mám na sobě. Nechovám se dostatečně jako holka. Nestojím jako holka. Nepohybuju se jako holka. Nikdo mě neučil, jak být holka. Nemohla jsem od narození být prostě holka. Nejhorší na všem je, že i když se mi třeba proměna povede na jedničku (klidně i s mínusem), tak pořád mi něco bude chybět. Bude mi chybět 24 let života holky. Skupinky ve školce, holčičí vzpomínky, první lásky, taneční v šatech a na podpatcích, maturák (jedna ze dvou příležitostí, kdy chce holka být nejkrásnější v životě)… Místo toho jen šeď, období, které bych nejradši zapomněla, vymazala z historie, přetočila na začátek a narodila se rovnou správně. A do toho mi doma chtějí ukazovat starší fotky a říkat starým jménem a rodem, i když v občance už takové jméno nemám a mít nebudu (a bude to taky fajn, protože už budeme doma aspoň vědět, pro koho je pošta, jestli pro mě nebo pro tátu). Doma mi akorát babička říká správně, sice Kateřino místo Markétko, ale to vůbec nevadí. Rod sází do řeči už úplně automaticky správně a já jí za to děkuju, i když při telefonu s rodiči jí kolikrát spletou, protože samozřejmě musí říkat ještě postaru. Na mě zkouší to samé. Děda nevěděl nic, ani neměl moc jak, a kdo ví, jak by reagoval. Druhá babička neví taky vůbec nic. Já nebudu moct nikomu ukazovat fotky. I kdyby bylo komu, tak není co ukazovat. Ani teď se nechci moc ukazovat lidem, i když mi přijde, že pohled do zrcadla je čím dál tím míň bolestivý. Ale stejně musím každý den dřít žiletkou o tváře, aby mizely vousy, a vystupující ohryzek ani nemám jak schovat. Do toho bych se měla už pomalu rychle objednat na začátek hlasové reedukace. Na konci dne už jen lehám do postele a nemám ani sílu brečet.