Roadmap – 2015

Alias máme tu pokračování Roadmap.

Momentálně jsem zhruba ve fázi, kdy se chci pořádně naučit make-up a vlasy. Taky budu dál chodit na laserové epilace, za sebou mám zatím dvě. Docela fungují, ale světlým vouskům je to celkem jedno, těch se budu muset zbavit dodatečně jinak (elektrolýza, vytrhat…). Neutrální jméno už mám.

Teď mě tedy čekají další epilace, hlasová cvičení a proti plánu i nové propíchnutí jedné z náušnic, protože jaksi odcestovala níž než by měla a to viditelně níž. To poslední bude za nějaké 3 týdny, hlasová cvičení plánuju už co nejdřív v lednu 2015, abych si mohla i upřesnit termín operace ohryzku a případně rovnou i hlasivek (což by mohlo teď vyjít i po finální operaci, pročež budu mít aspoň jistou výhodu přiřazení na ženské oddělení podle občanky a nebude co řešit…).

Dál mě čeká ještě 5 měsíců hormonů. Poté přijde komise, takže buď v červnu, nebo v září mě bude čekat finále.

Pak už jen oběhat nové doklady, kdy tentokrát to kolečko si budu muset udělat daleko větší. A taky to podepisování bude trvat dýl.

A nevím přesně kdy, ale nějakou dobu (asi v řádu měsíců) mě bude čekat druhá finální operace a tím to bude snad už kompletní a nový život bude moct začít. Ne že by neběžel už teď, ale přece jen… Potom třeba nebude problém stydět se jít někam v plavkách, že ano. To je teď nemyslitelné.

Leelah Alcorn † 2014

Nedávno se na vlnách internetů objevila zpráva o sebevraždě transholky Leelah Alcorn.

Leelah na svém tumblru nechala „dopis na rozloučenou“, automaticky publikovaný v konkrétní čas (takže ve chvíli, kdy si ho mohl někdo přečíst, tak už bylo pozdě cokoliv zastavit).

A co ji k tomu vedlo? Rodiče! Křesťané, kteří nenásledují svou víru. A víte proč tvrdím, že ji nenásledují? Třeba zde:

If you're looking for something Biblical to explain trans people, consider 1 Samuel 16:7. #LeelahAlcorn pic.twitter.com/TDqg6MZgQv
— Parker Marie Molloy (@ParkerMolloy) December 30, 2014

Leelah byla jednou z těch, které o své situaci ví už dlouho (to jsem i já), a v celkem mladém věku i zjistila, jak takovou situaci pojmenovat a že k ní už existuje řešení! Skvělé, řeknete si. V takovém věku mohla dostat ty brzdiče hormonů, nebo možná už i rovnou anti-androgeny a estrogeny. Ale rodiče nic. Prý Bůh nedělá chyby (špatný argument) a má hledat řešení u Boha. Bohužel Bůh vám hormony do ruky nedá a operaci za doktory taky neprovede, to je už taková ta smůla no.

Já osobně nevěřím, že sebevražda je řešení, a je hrozně smutné, když někdo dojde tak daleko, že jiné řešení už ani nevidí. Popravdě mně by se taky nežilo úplně spokojeně, kdyby moji rodiče neprojevili ani špetku podpory (a kdyby po mé sebevraždě o mě dál mluvili jako o klukoj… tzn. totální nerespektování a plivanec do tváře jejich vlastnímu dítěti). A byla bych taky neskutečně zoufalá, že kvůli jejich nepodpoře bych nemohla nastoupit tu správnou (čti ne „křesťanskou“) terapii. To víte, že někteří rádoby-křesťané provozují konverzní terapie, kterými se snaží vymítit homosexualitu, transsexualitu atp.? Navíc dost nebezpečné terapie. V některých zemích už bylo takové počínání dokonce zakázáno. Leelah měla dost dobrou šanci předejít nejhoršímu období účinkování testosteronu, nechat si ucházející hlas, vzhled, socializaci, všechno. Ale nemohla, protože jí ještě nebylo 18. Jen kvůli tomu.

A abyste si ale nemysleli, že takové smutné příběhy se dějí jen za mořem… podobný příběh (i když tuším bez křesťanského podtextu) sledujeme na společných sezeních holek.

Bezmoc je hrozná věc.

R.I.P. Leelah.

If I stay

Nesouvisí to úplně s tematickým zaměřením tutý blogískověci, ale… jak tak přes svátky koukáme doma na pohádky a na filmy, tak přišel na řadu i tuten film. Pokud jste ho ještě neviděli a chcete ho vidět, PŘESTAŇTE ČÍST.

Nové úlovky #17

Vánoční edice.

Takový zajímavý kousek oblečení, s kterým i cisholka (Bája) měla problém zjistit, jak se vlastně nosí. V principu je to takový šál, ale tvoří takovou trubici a nikde jinde než na koncích otvor nemá. Nakonec se nám povedlo zjistit, jak to obléct jako takové bolerko. A jako šála funguje taky. Je to hrozně moc pružné.  

A klasická šála. 

Taky jsem dostala růžové elastické kalhoty. 

A černou sukni s pidi-volánky. Taky prý funguje jako top, ale to se bojím, že na mě zatím fungovat nebude. 

A troje legíny. 

A svetr od babičky. I když jsem jí určitě někdy zmiňovala svou velikost, tak mě optimisticky odhadla na 38, což je milé, ale znamená to, že je mi dost těsný a má krátké rukávy. 

A taky jsem dostala pořádnou ženskou peněženku. 

Kosmetické okénko začínající slečny, díl #8

Vánoční edice.

To jsem si takhle nadělila pár opěvovaných Baby Lips. Zatím jsem vyzkoušela ten cherry, a je fajn.

Jedna taková blbůstka, kterou jsem si poprvé pořídila až někdy nedávno, ale asi většina z vás by bez ní nemohlo už žít. 

A vánoční dárek… manikúrka…

… v růžovém pouzdře. Některé z těch věciček v ní ani mamka nevěděla, k čemupa jsou. Já taky ne. 

Taky jsem dostala pár deodorantů. Asi někdo chtěl naznačit, že bych se měla častějš koupat… 

A ještě jsem dostala od babičky takový svítící stromeček, co mění barvy!

A dostávám čím dál tím víc kosmetických rad a doporučení, takže někdy si budu muset najít chvíli a všechno to projít… youtuberky, kosmetické blogískověci a tak, a něco se taky pořádně přiučit. To bude zase peněz za všechny ty věci, co teď nemám, a které musím mít.

Vánoce 2014

Vánoce 2013 byly ve znamení nemotorného coming-outu před rodiči. Vánoce 2014 se už nesly v úplně jiném duchu.

Tak si tu shrnu, kam jsem se dostala a/nebo nedostala za ten rok.

• Absolutně nikde nevystupuju v původní „roli“. Tam, kde mě ještě vedou postaru, tak dřív či později dojde ke změně. A pokud tam ještě ke změně nedošlo, nejspíš to znamená, že to pro mě není tak důležité. 
• Myslím, že nějaké unisex oblečení už taky nenosím. Nebo bych chtěla vidět kluka, který by šel ven v tom samém co já. Takže důsledek je takový, že (až na pár výjimek, které do dneška nechápu) mě všude identifikují správně. 
• Zachází to až tak daleko, že občas někomu na internetu musím vysvětlovat, že u mě dochází k nějaké změně, a že ta změna fakt není z holky na kluka (ale z holky s něčím špatně na holku). Ale je to hrozně milé vždycky slyšet (nebo číst), jak tu ženskost mám prostě v sobě a vůbec by neřekli, že to je takhle…
• Babička z mamky strany v pohodě. Starší generace, a přesto je to takhle. I na jméno si zvykla a někdy ho říká až moc často. 
• Babička z tátoj strany pořád ještě nic neví. 
• Mamka myslím v pohodě, jen kdyby to jméno ještě říkala automaticky a ne pokaždé s takovým důrazem, jakoby abych si všimla, že ho říká. 
• U táty zajímavý vývoj, kdy o mě mluví jako o holce, ale když mluví se mnou… tak ještě moc ne. Ale mamka ho opravuje a někdy opraví i sám sebe a zní to pak vtipně. 
• Brácha asi podobně. Bája myslím líp, ale popravdě si nevzpomínám, že by mě někdy doma oslovovala jménem. 
• Můj holčičí pubertální šatník se rozrostl do nečekaných rozměrů a původního se už pomalu nutně potřebuju zbavit. Buď charita, nebo vinted, uvidím. 
• Myslím, že jsem se socializovala do dívčí společnosti docela úspěšně. Dokonce mi sem tam i někdo napíše takové „přiznání“ (nevím proč to vyznívá vždycky jako by říkaly něco, za co by se snad měly stydět, vždyť vůbec není za co…), že mě berou jako holku a nepřijde jim, že by to snad mělo být jinak. 
• A stihla jsem asi tak 7 měsíců HRT, takže ještě těch 5 a jde se do finále. 

A jeden důkaz k tomu předposlednímu bodu, zkrácená verze jedné milé zprávy, co mi přistála na chatu: 

Ahooj Markét, já jsem ti jen chtěla říct pár věcí - jednak to, že tě mám ráda a to se vůbec neznáme osobně, ale prostě jsi mi hrozně sympatická z článků na blogu a z twitteru (…), no ale chci ti říct že jsi fakt hezká a ani bych neuvažovala normálně, že bys jako holka být neměla. Prostě to beru úplně automaticky, no a moc tě obdivuju např. v tom že umíš uplně ten programatorský jazyk (…), a je to něco co je pro mě uplně zajímavé a zvlaštní, takže tak no a taky že se chceš učit na kytaru a máš plány s tím domem a bytem a prostě to že pro to něco děláš a pracuješ tak hodně a prostě snažíš se a hrozně ti fandím úplně ve všem. Jo a promiň ale to nemyslím zle, ale včera jsem tak přemýšlela, že opravdu bych si ani neuvědomila, kdybych nad tím takhle nepřemýšlela, že vlastně máš teprv před operací. No a prostě co se týče vztahů - co není může být, nikdy nevíš co tě potká, co se stane, to si pamatuj, já s tímhle mám velké zkušenosti, prostě nech se překvapit, co přijde, a já věřím, že něco přijde… jenže prostě taky jsem si myslela že nic nepřijde nebo tak a pak jsem poznala užasne lidi a … tak to tak přirovnávám, a užívej si života a bytí holkou a nakupuj co chceš a prostě ti hrozně fandím a mám tě ráda :)

A ještě jeden!

Ale zpátky k Vánocům. Mám to štěstí, že moji rodiče a vůbec rodina a okolí to vše bere v rámci možností dobře, takže mě pod stromečkem nečekaly žádné klučičí dárky. Ale o tom v dalších článcích.

A ještě jedna taková příhoda před večeří – samozřejmě jsem se chtěla udělat pěknou, takže jsem vytáhla ty své petrolejově zelené vintage šaty a chtěla ze sebe udělat člověka. Jenže… jakoby ten moment mamka vycítila a v tu chvíli ji chytí rapl, že mám pospíšit, že se čeká jen na mě. Takže to samozřejmě trvá ještě daleko dýl a navíc to dopadne hůř, než když mě nikdo nehoní. No nic, budu si muset zvyknout.

Taky máme doma ve zvyku pár perníčků ve tvaru prasátka ozdobit jménama… takže jedno pjasátko byla Mája. Nutno dodat, že perníčky letos zdobil táta, takže i tuten nápis je jeho dílo.

A taky mi přišlo vánoční přání od rionka

U toho přání je taková vtipná příhoda, kdy mi v jeden den přišly dvě psaní, jedno na moje budoucí jméno a jedno na současné neutrální… takže pošťačka byla určitě pěkně zmatená, kolik těch holek tady teda máme…

Cukroví hotovo

A jestli čekáte, že vám ho tu vyfotím, tak… možná pozdějš. Důležitější teď je, že už nebudu muset matlat těsto, takže…

… takže je samozřejmě čas si znova nalakovat nehty, že jo. Kombinace červeného a třpytkového, vypadá to celkem fajn.

Vánoční besídka

Tak dneska už bude, poslední společné sezení v roce 2014. Nakonec to schytala sukně a vintage top. A můžu potvrdit, že sukně se nechá nosit 52 týdnů v roce!

Ale… na dáreček jsem sice nezapomněla, ale pro změnu jsem zapomněla vzít s sebou ukázku cukroví. :-( Minda prostě, co dodat. Tak v 2015 na první sezení nějaké vezmu, jestli teda po Vánocích nějaké vůbec zbyde, hihi.

Inu, pak jsem z práce jela tramvají tam, co obvykle, když se děje společné sezení. Asi jsem jela i trochu pozdě, protože tramvaj párkrát uvízla v dopravě a navíc před vchodem už bylo hodně plno. Dárečky jsme odevzdali a pak chaos. Někdo si vzal židličku, někdo byl netuším kde, pak se najednou začlo dělat kafe a čaj a půlka lidí seděla a půlka stála a pořád někam chodila a já seděla a zmatená sledovala, co se bude dít. Nakonec jsem si povídala s jednou Slovenkou (a náhodou taky programátorkou), která ale musela odejít dřív. Tak jsem zase seděla sama. Pak přišla Vicky a domluvily jsme se, že se někdy domluvíme po telefonu a naučí mě něco základního na tu kytaru. Což je super! A pak si kolem mě sedly další holky a řešily jsme různé věci a všelijaké vtipné a nevtipné historky.

Zahlédla jsem asi dvakrát i Bluemoon, jestli to teda byla ona, ale podle fotek myslím, že byla. Ale bohužel jsem se nedostala vůbec k tomu se zvednout a jít za ní (buď se mnou zrovna někdo mluvil, nebo zasáhla moje asociálnost a nechtělo se mi opouštět bezpečný spot v koutě).

Sezení se z běžné hodinky protáhlo až do tří, takže jsme se postupně odklidili zase do nedaleké restaurace, kde jsme obsadili 3 stoly ze 4.

Když jsem přišla já, tak jeden stůl už byl celý obsazený, takže nově příchozí jsme si sedly k druhému. Pak přišla další vlna a já si tak nenápadně přesedla k nim, páč mezi nimi byla i Terezka a další, se kterýma jsem si ráda povídala. A řešily se různé věci, zase. Jedno z témat bylo třeba i to, jak nesmyslná je podmínka rozvodu před proměnou, ale že je zároveň docela těžké s tím něco udělat, aby se zrušila. To něco by totiž znamenalo, že se "registrované partnerství" postaví na stejnou úroveň jako běžné manželství a pak už jakoby není důvod, aby existovalo takové rozdělení. V jednu chvíli si taky přisedla Vicky a připomněla mi, jaké dělám od ledna pokroky, což je milé. :-)

Z restaurace jsem šla rovnou na schůzku s dvojčátkama, kde jsem zjistila, že dorazila jen jedna z nich, takže určitě budeme muset domluvit ještě nějakou schůzku, kam konečně budeme moct dorazit všechny. Jednoče mě už taky pár měsíců nevidělo, takže měla ultimátní příležitost porovnat mé dřívější já a mé současné já, i když už s poněkud rozmazanýma linkama a dalšíma nedokonalostma. Dokonce přišla i na vyšších podpatcích než já! :-D Ale když ony jsou obě takové nizoučké, že kdybych přišla i já v podpatcích, tak jsem pořád o hlavu a půl vyšší. Každopádně, dozvěděla jsem se, že působím tak nějak klidněji a uvolněněji než předtím. A něco na tom bude. Jen na tom hlasu ještě zapracovat.

Nicole Maines

To takhle narazím na článek 40 People Who Show 2014 Was a Year for Breaking Gender Rules, a díky němu se dozvídám o Nicole Maines.

Zdroj: huffingtonpost.com

Nicole je holka, jak vidíte. A věděla to už od mala, naprosto jistě. To jí závidím :-) Hlavně se nebála jako já s tím vyjít ven, vlastně jí na tom nepřišlo nic špatnýho. Ale byla mladá a když vám rodiče říkají, že fakt nemůžete nosit šaty, tak z toho budete mít pocit, že děláte něco špatně.

A čím je Nicole důležitá? Když ve škole přišla za spolužáky s tím, že klukem teda nebude, tak to brali. Chodila samozřejmě na holčičí záchody a tak vůbec. Jenže pak přišel jeden hrozně moc milý, tolerantní, chytrý a chápající kluk, a řekl, že je „faggot“ a postěžoval si dědečkoj (svému „legal guardian“), že by Nicole neměla chodit na holčičí (krom toho prý prohlásil i, že by všichni tuti gay lidi neměli chodit na stejnou školu). Wtf. No a protože dědeček fungoval v nějaké křesťanské organizaci, které jsou v té federaci za velkou louží známé jako paranoidní, homofobní, transfobní a vůbec všechnomožnéfobní, tak Nicole musela chodit na záchody zaměstnanců školy. A samozřejmě si ji děti kvůli tomu dobíraly, protože děti nemají ještě takový rozum. Hlavně kluci. Jenže, nenechala si to líbit a… nějakou dobu to trvalo, ale soud uznal, že škola porušila anti-diskriminační zákony a Nicole může zase chodit tam, kam patří. A vyhrála tím samozřejmě i pro všechny ostatní transgender děti, které mají stejné problémy. Je prostě skvělá, ne? Taky ji za to Glamour magazín ocenil. A to je jí jen asi 17 let. Vemte si, v jaké době řešila svůj problém, když byla daleko menší. A jaká doba je dnes, jakože ani dnes není všechno ideální a nejsou všichni lidi chápající a tolerantní.

A ještě zajímavost, na kterou mě upozornila Terezka, a která v odkázaném článku není zmíněna: Nicole je z identických dvojčat. Její bratr Jonas ale transgender není. Zajímavé, že jo? Někdo by mohl říct, že transgender právě kvůli tomu není vrozená situace. A já zase v souvislosti s článkem, který jsem tu nedávno přeložila, myslím, že právě proto – nějaké hloupé geny prostě nemají vliv na to, jestli jste nebo nejste holka. A chodící stroje si taky myslím, že nejsme.

Chtěla bych se ještě dostat k tématu fakt mladých transgender lidí. A pominu u toho fakt, že jsem se tomu bohužel vyhnula (jenže taky v době, kdy o tom nebylo nic moc známo a i kdybych s tím vyšla ven, pravděpodobně by mě drtivá většina psychologů označila za duševně nemocného, než bysme narazili na nějakého, který prostě ví). Ono totiž ten gender prostě není jen z jednoho parametru. Je to celý komplexní systém. A jak chcete se 100% jistotou říct, že to 4leté dítě vám říká pravdu a skutečně se cítí být holkou, a nemá třeba jen takové vyjádření? Nakonec ne ze všech takových dětí, které jsou řekněme gender-non-conforming, vyrostou transgender jedinci. Ale pořád mezi nimi jsou a není jich málo. Nakonec… neřešení situace v tutom případě NENÍ neutrální krok, ale negativní, protože jakmile transgender dítě začne pubertu, všechno se zhorší. Takže je fajn, že aspoň existují ty blokátory hormonů a puberta se odloží na neurčito, než bude dítě moct 100% a zodpovědně říct, že se tak věci mají. Jenže když ony některé případy jsou tak očividně jasné…

P.S.: Už jste slyšeli o #autogynesmile?

Náhodné divnosti a radosti

To se takhle v úterý brzo ráno vzbudím, a rovnou najedu na klasický scénář. Rozsvítit, jít si do kuchyně připravit snídani, kterou sním nejdřív až v práci, a tak. Jenže, dneska tak přijdu do té kuchyně, rozsvítím, a něco mi přišlo “odd”. Přemýšlím, čím to je. Pak mi dojde, že nezvonil budík. Jakto, že jsem vzhůru, když nezvonil budík? Kouknu rozespale na hodiny a… ony jsou teprve 3 hodiny ráno, budík zvoní dneska až ve 4:30 zhruba. Tak si tak řeknu, jaká jsem blbá minda, zhasnu a jdu zase spát.

Tuto se mi stalo poprvé, fakt. :-) Taky se mi dřív stávalo, že jsem se ráno probudila vyděšená, že mám maturovat a přitom jsem jak nepopsaná tabule, a pak mi dojde, že to už mám za sebou. Nebo před pár dny se mi zdálo, že jdu domů, tak nějak si nadskočím a najednou letím vzduchem, chytám se stromů, abych neuletěla do vesmíru, a snažim se dostat domů… Což byl náznak odvahy, protože kdyby se mi takový sen zdál dřív, tak se radši probudim než s tím bojovat.

Blíží se mi výročí 7 měsíců na HRT, zbývá 5 povinných do SRS. Hrozně to letí. Myslím, že jsem už vyčerpala kapacitní možnosti košíčků rozměru 75A a bude pomalu čas začít shánět 75B, ale pořád ještě nevím jistě. Jak se tuto poznává? Zatím nikde nic nepřetýká. A taky se mi nechce ještě loučit se všemi těmi krásnými 75A, co jsem sehnala.

A mám dilema. Chtěla bych chodit venku pořád ještě v sukních, ale bez punčocháčů to tutou dobou už moc dobře nepůjde. To bych umrzla. Ráno v práci ještě bůhvíjakou dobu chodím uvnitř v bundě, než se aklimatizuju. Sundám bundu a zase je mi zima, přitom topení je ani ne metr ode mě a na plný výkon. Ale mám ten dlouhej kabát a k tomu by mi přišlo asi blbé mít cokoliv jiného než sukni. Ale jaké boty zase? Kozačky možná, když už je teda zima? Nebo možná ty kotníčkové? V těch bych se asi zítra na vánoční besídce (aka. předvánoční společné sezení kluků aji holek) přerazila, protože je to tam poněkud do kopce. Ale třeba ne, ještě jsem je venku nikdy nezkusila, tak nevím. Musela bych si určitě vzít něco na přezutí, kdyby to nešlo. Nebo kdyby se zase odlepil podpatek jako tamtěm. To by mě mrzelo. A taky by to zničilo outfit, protože ty boty, co bych si vzala jako náhradní, by ke zbytku určitě nepasovaly. Kdybych je tak sehnala někde ještě v černé, to by bylo fajn.

Takže jsem teď rozervaná mezi více možnostma, buď tam přijdu stejně jako dneska… úplně obyčejně, kozačky, černé jeggings, růžové tričko s kytičkama, bílý svetřík a tmavší bunda do červena.  Tím asi moc parády ale neudělám. Nebo můžu růžové tričko nahradit vintage tričkem. Ale zase co k němu? Sukni? Asi jo. A nebo se vykašlat na nějaká trička a sukně a rovnou jít v šatech. Ale zase kterých. Největší parádu bych udělala v těch černých. Ale být v nich zase celý den mi přijde jako moc velký risk, nechci si je jen tak zničit někde. Nebo můžu zkusit ty silnější růžové. A nebo možná ty vintage petrolejově zelené/černé? To by nemuselo být špatné. Akorát jsou asi dost krátké, jestli se dobře pamatuju. A musel by mi je někdo ochotný ráno zapnout, protože já si na ten zip vzadu prostě nedosáhnu.

Po dlouhé době boty ne-z-vinted, ale rovnou od Deichmanna přes poštu. 

Co s vlasama nevím, protože cokoliv ráno vyrobím, tak do odpoledne a už vůbec ne do večera nevydrží. Leda hodně přelakovat. Lak na vlasy je vůbec takový důležitý vynález, když se nad tím zamyslíte.

Jsem zvědavá, co kdo vymyslel na besídku za unisex dárečky. Uvidím už zítra.

Ale půjde to, nezávisle na tom, v jakém oblečení nebo botech půjdu. Hlavně když se budu cítit dobře, a to je něco, co mi dřív moc nešlo, spíš vůbec. Poslední půlrok je to čím dál tím lepší. Navíc kolem sebe vidím i další, které si prochází nebo prošly tím samým, čím procházím teď já, a vidím, jak jsou krásné, ale hlavně šťastné a samy sebou. To dřív nešlo. Styděla jsem se kdekoliv se jakkoliv projevit. Nepamatuju si skoro žádné momenty, kdy by to bylo naopak, snad jen jednou na ČVUT, když jsem během dvou dnů splnila požadavky na celý jeden předmět a v závěru byla prezentace, kterou jsem zvládla myslím dost dobře, narozdíl od jednoho kluka, který měl svou prezentaci učebnicově špatnou. Slidy plné hromady textu, četl celou dobu z papíru, nezáživně, nepracoval s hlasem, prostě uspávač hadů. Takhle by ten grant nebo investici nevybojoval. A teď… Máme tu v open space v jedné oddělené kanceláři takovou firmu, co si z druhé strany skleněné stěny dala takový ten cliché nápis ve smyslu „Pozorujte: inženýři v jejich přirozeném prostředí. Neťukejte na sklo, inženýři se snadno vylekají vnějším světem.“ Tak jsem samozřejmě neodolala a když jsem včera zrovna procházela kolem a někdo byl vidět uvnitř, tak jsem prostě na to sklo zaťukala a zamávala. Chlápek nejdřív nevěděl, a pak si všimnul a zamával taky. :-D Tak takhle vypadají ti vystrašení inženýři! Hrozně přihlouple jsem se uculovala ještě tak hodinu po tom. Protože taky vůbec nevím, na koho jsem to vlastně mávala. A to tu pracuju už přes rok. :-)

Taky mi někdo prosím připomeňte, že se mám konečně objednat na tu foniatrii, protože pořád jsem to ještě neudělala. Ale teď už nevím, jestli před Vánoci to má smysl, když už zavolám, tak se spíš objednám někdy na leden 2015, jak to půjde. A jestli chápu dobře, tak se tam chodí až ve večerních hodinách, takže kvůli tomu nebudu muset chybět nikomu v práci. Jo, a prý se budeme v práci stěhovat jinam, to jsem zvědavá. Kanceláře vybírá nějaká firma, kde je prý krutá převaha holek, takže určitě vyberou dobře, ale uvidíme, jak tam vůbec zapadnu, zase noví lidi okolo. A hlas si do té doby spravit teda nestíhám ani kdybych chtěla, jakože chci a moc. Zkoušela jsem nějaký program, co ukazuje frekvenci, ale je to spíš na zpěv než průměrná frekvence při mluvení, takže mi to ukazovalo čísla v rozsahu 130-200 Hz. Pro porovnání: když do toho mluvila mamka, tak to ukazovalo čísla kolem 300 Hz. A bráchově Báje ještě víc, ta je takový chipmunk. Chtělo by to lepší program.

A navíc jsem pořád zvědavá, co že se to tam děje, a vyděšená z toho, že jsem slyšela, že se u toho zavádí cosi do krku, aby mohli sledovat, co ty hlasivky teda jakoby dělaj nebo nedělaj. Mám z toho totiž takový pocit, že jim tu sondu či co poblinkám. Ale uvidíme. A ucítíme. A snad blinkat nebudeme.

Jo, a taky jedna drobnost. Jsem jaksi jakoby napsala cosi jako „inzerát“ na tu „seznamku“ na facebooku. A jakože jsem čekala přibližně 0 reakcí, tak se mi pár slečen ozvalo. :-O

Důkaz místo blogpostů.

Jedna se teda sice ozvala proto, že má přítele FtM a myslela si, že jsem taky FtM, čímž prakticky řekla, že vypadám jako cisholka, což mi polichotilo, ale… no nechme to být. :-) Podle očekávání jsem taky dál single.

Když ony holky jsou tam takové krásné a holčičí (a některé i klučičí), že si mezi nima přijdu jako brambora. Ale už spít taková hezká, milá, kulatá brambora, která po upečení i celkem dobře chutná. A když je u pečení, tak jsem se po 25 letech konečně naučila usmažit si sama vajíčka a ještě teď jsem z toho v šoku, jak jsem si myslela, že je to těžké a černá magie a ono ani moc ne. A taky zbývá ještě upéct 4 druhy cukroví, což je prý víc druhů, než někteří lidé na Vánoce dělají. :-) Z toho na mě jsou 3, protože ten jeden je nový a v životě jsem ho ani neviděla, takže nevím, jak má jakoby vypadat. A z těch 3 druhů na mě se pečou jen dva, to jedno je nepečené cukroví, vosí hnízda, včelí úlky, prostě víte, co myslím. A ty 2 pečené druhy jsou taky pěkně náročné, to bude zase zabitý víkend.

Ale minulý víkend byl celkem fajn. Zvládla jsem sama bez asistence upéct celý jeden druh, protože to nebylo moc těžké, i když jsem nevěděla, jak dlouho to mám nechat péct a pokyn „nesmí to zhnědnout“ byl celkem navádějící k tomu, že by se jeden plech triviálně prostě mohl spálit. Ale naštěstí ani jeden z 5 plechů se nespálil. A taky jsem byla doma sama pomalu od rána do večera, oba dny. A když přišla tma, rozsvítila jsem všude po bytě světýlka (konečně máme i nějaké uvnitř na chodbě, a je to super), v oknech světýlka a do televize jsem si pustila z notebooku Once upon a time a slepovala u toho linecké (pár kousků vezmu zítra s sebou). Na to jsem se těšila celý rok. A bylo hrozně těžké unikat spoilerům Once, protože ta nová série běží už delší dobu, a já si ji schovávala na tuten víkend.

Hrozně ráda sleduju taky světýlka všude venku, co mají lidé na zahrádkách na stromcích, nebo v oknech, když jedeme do práce nebo z práce za tmy. Je to takové moc hezké. A někteří mají světýlka dokonce kolem celého domu, jako v amerických filmech, to je taky skvělé. Je pak těžké sledovat silnici před sebou. :-)

V pátek jsem byla poprvé v Geekárně s dvěma známýma, s jednou jsem byla v Praze už dřív (mám tu s ní fotku!), a s tou druhou jsem se potkala poprvé, i když paradoxně bydlí/funguje daleko blíž. Stane se. A řešily jsme spoustu věcí! Už si ani nepamatuju co všechno. Ale procházela jsem (aspoň doufám) a to je hlavní. A bylo to dlouhé odpoledne protáhnuté až do večera, skoro 6 hodin jsem parkovala pod OC Nový Smíchov (takže si můžete spočítat, jak to bylo drahé :-( ), a když jsem jela domů, tak poprvé za celou dobu, co mám řidičák, mě stavěli policajti. Silniční kontrola jen. Jenže na řidičáku mám ještě staré jméno a na techničáku od auta taky. Přesně tomu jsem doufala, že se ten půlrok ještě vyhnu a pak si změním všechny doklady. No nic, dala jsem tedy i s občankou, kde mám neutrální jméno a aby to nevypadalo, že je to někoho jiného. Ale žádný problém neměli, jen jim trvalo nějak dlouho, než se mi zase vrátili s doklady k autu.

A do zítra mám už jen jediný vážný problém, a to, že mi po laseru ještě vypadávají vousky a jak jsou spálené, tak jsou vidět víc než obvykle. Dneska jsem je ani netrápila holením, protože nebylo prakticky co holit. Zítra budu muset a ještě to všechno něčím přepatlat (= make-upem) a doufat, že se přes den už neukážou.

Je to taková fajn výhoda proti klukům, moct používat make-up a přitom neschytat opovržení společnosti. Viděli jste někdy kluka s make-upem? A teď nemyslím hvězdy s guylinerem. Můžete si zakrýt nedokonalosti, vyčarovat okřídlené linky, řasy až do nebe, všelijak barevná víčka (ty růžový stíny se mi docela zalíbily… jen ještě s nima líp umět). Tuto kluci nemůžou. Je mi jich líto.

A další věc, co mě čeká do 2015, krom všech možných zákroků a operací… Budu muset pořešit jednu náušnici. Sice už posledních několik dní nehnisá ani jedna (ťuk ťuk), ale zato ta jedna, kterou musím vyřešit, tak nějak jakoby odcestovala níž a to viditelně níž. I když jsem se schválně někoho ptala, jestli je něco vidět, tak bez toho, abych to narovinu řekla, tak si ničeho nevšimli. Ale já to vidím a to je ten důvod. Takže pravděpodobně se bude muset vyndat a píchnout znova, a doufám, že to půjde naráz, protože chodit po venku s jen jednou náušnicí se mi teda zrovna dvakrát nechce. A to mě čekají ještě další 3 píchnutí, která si plánuju už nevím kolik let a teď konečně je ta doba, kdy se můžu odvážit si je nechat udělat. Jedno z nich taky opravný, když jsem si jako minda ten piercing ze spánku vytáhla z nosu. Ach jo. Mám ho schovanej. Ale zase se těším k Michaeloj.

Ale na ten jeden z nich potřebuju zapracovat na postavě a na váze. A že se fakt snažím, vždyť před rokem jsem vážila o 10 kg víc než kolik vážím dneska. Jen nechápu, proč mi to nejde shodit ještě níž, když kdysi dávno jsem vážila tak 52 kg i s postelí. Ale taky se tam dostanu. Dokonce jsem už i přišla na to, že jíst málo není ta správná cesta. Chce to spíš jíst pravidelně (a málo, ale ne moc málo), a hlavně vyvíjet taky jinou než mozkovou aktivitu. I proto si parkuju auto záměrně dál od práce než je někdy nutné. I když je to tak 200 m jen. Aspoň je to zpátky k autu do kopce.

A taky mi začíná prosvítat zase blond, tak nevím, jestli to nechat dobarvit, nebo něco jiného… To bude zase peněz. Ale spíš až po Vánocích, teď už je na to celkem pozdě. Vůbec spoustu věcí odkládám na dobu „po Vánocích“.

A jaký je váš den?

Druhý laser

Tak na to došlo. Jednou to muselo přijít. Mluvilo se zhruba o 6 týdnech, a ty nebezpečně rychle utekly a nešlo tomu dál uniknat. Některým věcem nejde utéct, nejde se před nimi schovat. A někdy se před nimi ani nechcete schovat.

A to byl případ i včerejška, a protože to všechno prásknu už v titulku, tak jsem šla na v pořadí již druhý laser. Akorát tentokrát to vyšlo časově na dobu, kdy je ještě venku světlo, takže se drobné cíle ke spálení laserem horko-těžko-spíš-vůbec schovávaly.

Tentokrát se taky zacílilo už na všechny části tváře, včetně krku. Spálenina byla cítit všude. Dokonce ještě večer při sprše! Pustím vodu na zbytky spálených vousů a je cítit spálenina. No kde to jsme.

Při placení se mě ještě ptala nějaká sestřička (nejspíš, neznám je tam všechny…), jaké mám zkušenosti s tím, že na HRT vousy zesvětlají a pak se hůř spalují laserem, což by znamenalo, že je třeba začít na něj chodit ještě před HRT. Já osobně měla nějaké světlejší vousky už před HRT a nevšimla jsem si, že by jich nějak moc přibylo, ale každý může mít tu zkušenost jinou. Těch se taky nakonec budu muset zbavit jinak, vytrháváním, elektrolýzou, co já vím…

Nové úlovky #16

Jsem si našla další kabátek, a tuten je tak dlouhý, že až si k němu vezmu sukni, tak to bude vypadat, že pod ním nic nemám. 

Tuten svetřík jsem dostala od mamky, jen tak. 

Tuten roláček jsem dostala od kamarádek dvojčat, k narozeninám. 

A tuty lásky jsem si našla na Asosu, velikost 42 wide fit a sedí perfektně a nevyzouvají se. Jen bych poprosila jistý prst na mé pravé noze, aby se laskavě zvládnul narovnat, páč prostor na to v té botě má, a stávkování tolerovat nebudu. Jinak, míry: 11.5 cm jehlopodpatek a 2.5 cm platforma vepředu, a ten proužek je spíš do zlata, nevím proč na každé fotce vypadá jinak barevně… Zvenku semišové, uvnitř z části asi kožené. 

A normálně si jídlo sem nefotím, ale tuto jsem musela, protože…

…koukejte, co mi tam mamka sama od sebe napsala za věnování… 

Taky jsem si pořídila druhý kabel ke kytaře a adaptér z 6mm jacku na 3mm jack do počítače, a můžu nahrávat. Taky jsem se začla koukat po možnostech kytarové školy, ať pak vím, kam jít. A budu si na ten čas předtím shánět ještě něco, z čeho studovat. 

Kosmetické okénko začínající slečny, díl #7

Tak už ho taky mám! 

Pořádné zrcadlo na make-up. 

Dole je přepínání osvětlení, na noční a denní líčení. A z jedné strany přibližuje, z druhé ne. 

Pohádka o užitečnosti neutrálního jména

Pamatujete, jak jsem byla na interně? A jak jsem pak šla k doktoroj pozdě s výsledky?

No tak tuten pátek (vím, vím, píšu pozdě, nestíhám nic) jsme s mamkou jely do nemocnice na odběr krve a tak.

Na začátku jsme jen řešily, kde zaparkovat, nakonec jsme stejně zaparkovaly tam, kde jsem si myslela, že bude místo. Akorát jsem myslela, že ta nemocnice je jinde. No nevadí.

Tak tam přijdeme do čekárny, nic moc lidí tam nebylo. Pak si sestřička vzala žádanky a dál čekáme. Mamka šla na řadu první.

A pak to přišlo. Mamka vyšla a sestřička volala další. Jenže volala „pan Lisa“. No nic, zvedla jsem se a šla. Hned ve dveřích jim došlo, že je někde chyba.

1. Na žádankách bylo neutrální jméno. Použily místo toho jméno, co měly asi někde v počítači podle rodného čísla. Tak chtěly ukázat ještě novou kartičku a opravily si to. 
2. Myslela jsem, že neutrální jméno je řešení právě pro takovéhle situace. Zdá se, že to nestačí. A nejspíš příště, až/jestli tam zase budu muset jít, tak budu mít nejspíš zase jiný jméno, tentokrát už ne neutrální – a navíc jiné rodné číslo, tak to jsem na ně zvědavá. :-)

Konec hlášení, děkuji za pozornost. 

Příště, až budu mít čas, tak vám sem pošlu zase nějaké pěkné obrázky. 

#notdead

Vím, že to úplně nesouvisí s tématikou tutý blogískověci, ale… musím se podělit, je to totiž po tolika týdnech pořádně fluffy.

Takže si shrňme, copa na tutom obrázku vidíme.

• #hollsteinkiss! 
• #Carmilla není mrtvá! 
• #hollsteinkiss!!
• Laura a Carmilla se mají rády! 
• #hollsteinkiss!!!

Konec hlášení. 

P.S.: Taky byste chtěli za spolubydlící takovou upírku? 

Bilaterálně gynandromorfní kuřata, a proč nejsem „vědecky“ samec

Narazila jsem na vlnách internetů a outernetů na takový zajímavý článek:

Bilaterally Gynandromorphic Chickens, And Why I’m Not “Scientifically” Male. 

Pokusím se vám tu volně přeložit, o čempa se tam píše.

Víte, čeho tuten svět potřebuje více? Špatné představy o transsexualitě.

Moment… myslím, že to mám obráceně.

Správně, na světě není vůbec nedostatek špatných představ o transsexualitě. Někdy si připadám jako zastánce transsexuality Sisyfos, pořád dokola tlačící balvan vzdělání nahoru po hoře mýtů, stereotypů, strachu, nenávisti, ignorace, nezájmu a obecně lenosti. A vskutku, mohla bych strávit zbytek života zkoušením odhalováním jen malé podmnožiny mylných domněnek o nás, které má běžná veřejnost.

Celkem často mi lidi říkají, ať si vyberu svou bitvu. Takže, abych taky jednou pro změnu poslechla své přátele, právě o to se dneska pokusím – vybrat si bitvu. Něco, co musím dostat pryč z cesty, pokud se chci držet celé téhle „diskuse o trans záležitostech ve skeptické komunitě“, něco, co mi doposud přijde jako jedna z nejhorších mylných domněnek o transsexualitě mezi skeptiky: domněnka, že transsexuálové jsou a vždy budou „objektivně“, „vědecky“, „biologicky“ členy jejich pohlaví přiřazeného při narození.

Všimla jsem si toho opakovaně. Někdy je to vysvětlované ve velmi povýšené formě… bývá mi řečeno, že moje malá definice genderu jednoduše zametá s vědou. Že namyšleně ignoruji empirickou realitu a žádám po všech, aby prostě následovali mou verzi reality. Někdy se lidi cítí velmi, velmi dotčeni, jako kdybych ohrožovala nějaký extrémně důležitý systém, na kterém si postavili svůj světonázor. A asi tak i činím, myslím. Ale to neznamená, že dělám špatně.

Je pravděpodobně lepší příliš nepřemýšlet nad tím, proč je tuta domněnka tak rozšířená mezi skeptiky, ale základ tutý domněnky začíná s předpokladem, že základní nebo nejlepší definicí pohlaví je genetika. Na jedné straně máme samce, kteří mají XY chromozomy, na druhé straně máme samice, které mají chromozomy XX, a někdy máme různé intersexuální stavy. Je to čistá a jednoznačná definice, která nabízí pohodlně silné odpovědi. DNA jedince nemůže být změněna současnou medicínskou vědou (pozn. př.: afaik se experimentuje s retroviry a takové HIV je taky schopné s DNA zamávat), takže podle tutý definice muž bude vždy muž a může být jen uměle upraven, aby připomínal ženu, a obráceně.

Samozřejmě, první problém, který s tutím pohledem na věc můžeme mít, je ten, že nerozlišuje mezi pohlavím a genderem a ani mu to nevadí. Vezme me to stručně: pohlaví je fyzické tělo, gender je identita, prezentace, vyjádření sebe sama, osobní vztahy, sociálně-kulturní role, atd. Běžný výraz (trochu nepřesný, ale pro účely stačí) je, že pohlaví je mezi nohama, gender je mezi ušima. Nedokonalá, ale poměrně dobrá a velmi čitelná definice základů pohlaví a genderu je třeba na tutom webiku.

Nicméně, můžeme jít ještě dále. I když se podíváme specificky jen na pohlaví, bez ohledu na gender se vší jeho relativní, subjektivní, lehkou vědečností, která je často tak nevábná pro skeptiky, stále zjišťujeme, že genetická definice pohlaví není nutně nejlepším způsobem, jak se na věci dívat.

Popravdě, pohlaví je volným seskupením celé škály proměnných. Chromozomy, jasně, ale také hormonální hladiny, sekundární pohlavní znaky, struktura kostry a tak dál. Vždy považujeme každý tuten znak za samčí, samičí, nebo taky žádný z nich, a pak učiníme nějaké hrubé, relativně subjektivní rozhodnutí, jestli jde o samčí, samičí nebo intersexuální tělo. Tuto není vůbec jako naše každodenní rozhodování nad pohlavím lidí, které potkáváme. Děláme rychlá, podvědomá, intuitivní zvážení ženských vjemů proti mužským a na základě toho se rozhodneme, jak si daného člověka zaškatulkujeme. Ale dokonce i v medicínské situaci, kdy se striktně díváme na anatomii jedince, stále to může být jen subjektivní rozhodnutí na základě poměru jednotlivých znaků, a neexistuje žádný reálný důvod říct, že karyotyp (pozn. př.: soubor všech chromozomů v buňce) má poslední slovo.

Pokud někdo prohlásí, že moje geny jsou „biologická realita“, která ze mě činí „vědecky samce“, naznačuje tak, že věci jako můj odstín kůže, můj nedostatek ochlupení, moje hladiny hormonů, moje prsa, moje vůně a všechny další ženské nebo poženštělé aspekty mého těla jsou nějakým způsobem jen v mé hlavě, pouhé výplody mé fantazie, nebo „moje verze reality“, nebo jsou jen kosmetického rázu, přestože moje prsa, např., jsou stejně tak reálná, a stvořená naprosto těmi samými fyzickými procesy, jako prsa jakékoliv jiné ženy. Mezitím říkají, že můj kompletně neviditelný, anatomicky irelevantní Y chromozom přebíjí vše ostatní a diktuje, co je moje tělo skutečně zač. Omluvte mě, pokud si nemyslím, že to je příšerně objektivní způsob pohledu na věc.

Jako argument k dokázání, že jsem fakt ‚vědecky‘ samec, jsem slyšela třeba hypotetickou situaci, ve které moje příšerně zohyzděná, zmrzačená, nerozpoznatelná mrtvola se objeví v nějaké opuštěné budově. Forenzní patolog, ve snaze určit mou identitu, provede test DNA, a dospěje k závěru, že jsem byla samec. A tudíž, protože vědec dospěl svými vědeckými testy k závěru, že jsem samec, tak tím přece ‚vědecky‘ jsem. Ale to je pouze jeden nepřesný závěr, vyvozený z jednoho konkrétního testu, který učinil jen jeden konkrétní druh vědce, v jedné konkrétní situaci, která byla zinscenována specificky tak, aby dodala nekompletní informace. Je jednoduché představit si jinou hypotetickou situaci: doktor se snaží určit mou identitu pouze na základě vzorku krve. Zkontroluje hladiny hormonů a určí, že jsem cisgender (ne-trans) žena uprostřed svého menstruačního cyklu s lehce nízkou hladinou testosteronu. Tutím vědeckým testem jsem ‚vědecky‘ samice. Co činí jeden nepřesný závěr vyvozený z nekompletní informace víc vědeckou a správnou než jiný nepřesný závěr vyvozený z nekompletní informace?

Mohla bych tady skončit, protože cítím, že jsem předvedla celkem dobré argumenty, proč nedává moc smysl privilegovat genetické pohlaví jako více objektivní než ostatní proměnné, které patří k pohlaví, ale věřím, že můžu zajít ještě dál a dokázat, že chromozomy jsou dokonce méně relevantní pro definici pohlaví než ostatní charakteristiky. Pravda je, že chromozomy nehrají až tak velkou roli v lidské pohlavní diferenciaci. Tuhle práci dělají hormony. V zásadě, všechny naše buňky a tkáně nesou genetický potenciál k vyjádření se jak samičím, tak samčím způsobem. Hormony přijdou a pošlou malou zprávu k aktivaci určitých genů a deaktivaci jiných. Estrogen přijde a řekne, „Oukej lejdýs, čas dělat holčičí věci!“… nebo se testosteron naparuje a řekne „Hele volové, čas se vzmužit.“

Často taky narážím na mylnou domněnku, že existují „samčí buňky“ a „samičí buňky“. Tak to ale nefunguje. Y chromozom toho nedělá tak moc. V zásadě má jednu jedinou funkci, a to transformovat zárodečné vaječníky ve varlata, která pak způsobí kaskádu hormonů, které signalizují potřebné mutace a buněčné funkce, které stvoří samčí tělo. Zbytek Y chromozomu je prakticky jen zdegenerovaná odpadní DNA. A v případě XX buněk, jeden z X chromozomů je neaktivní. To v podstatě znamená, že není žádný funkční rozdíl mezi XX buňkou a XY buňkou (pozn. př.: v každé je jeden aktivní X chromozom a navíc možná jeden Y chromozom, který nedělá nic podstatného).

Všichni začínáme jako jakoby proto-samičí zárodek. Dokud je XY zárodek v děloze, prenatální hormony způsobí sérii změn, které způsobí rozvíjejícímu zárodku samčí charakteristiky. Proto-klitoris/proto-penis roste a sroste s močovou trubicí. Varlata sestoupí. Vaginální kanál se uzavře. Z čeho by byly stydké pysky, z toho je šourek. Fakt, že samčí genitály jsou stvořené ze stejných tkání jako samičí genitály je přesně ten důvod, proč MtF SRS (pozn. př.: operace „znovu-přiřazení pohlaví“), vaginoplastie, je schopna zreprodukovat vysoce funkční, prakticky nerozeznatelné výsledky.

Jediná věc, pro kterou jsou „normální“ XX nebo XY chromozomy skutečně důležité, je plodnost, vlastnění funkčních vaječníků nebo varlat, a schopnost produkovat vajíčka nebo sperma. Ale nechodíme a neříkáme, že neplodní muži nejsou skutečně muži, nebo že muž, který přišel o varlata kvůli rakovině najednou přestal být mužem. Stejně tak neříkáme, že žena, která má hysterektomii nebo prochází menopauzou najednou už není ženou. Takže plodnost se zdá být hloupým argumentem pro určení lidského pohlaví.

Existuje zajímavý intersexuální stav zvaný CAIS, nebo „Complete Androgen Insensitivity Syndrome“ (pozn. př.: syndrom kompletní necitlivosti k androgenům). Buňky takového člověka jsou kompletně nereagující na androgenní hormony. Pak, i přes XY karyotyp, zmíněná sekvence změn, která ze zárodku udělá samce, se nikdy nestane, a dítě se narodí fenotypicky nerozlišitelné od jakékoliv jiné holky. Pohlaví je jim přiřazeno samičí, socializují se jako ženy, a žijí prakticky normální ženský život, s jediným rozdílem, že jsou neplodné (pozn. př.: tady by mě zajímalo proč, prakticky by to mělo znamenat, že polovina vajíček má X chromozom a je ok, a druhá polovina Y a jsou vadná, ne?), nemenstruují, mají mělčí vaginální kanál, a jsou svým způsobem víc ženské než jiné ženy, předpokládáme-li, že každá žena má malé množství testosteronu v těle.

Jako kontrast k tutomu stavu chci popsat jednu z mých nejoblíbenějších biologických divnodárností: bilaterálně gynandromorfní kuřata. Tuto jsou kuřata, která jsou celkem doslova rozdělena právě skrz prostředek jejich těl, z jedné poloviny jsou kohout, z druhé slepice. Cool, což? Tuto by se lidem nikdy nestalo.

Tuto je způsobeno chimérismem. Chimérismus je, když se dva zárodky s unikátní DNA sloučí dohromady a vyvinou se jako jeden zárodek, a výsledkem je jedinec se dvěma různými DNA sadami. Tuto se může stát člověku stejně tak jako kuřeti.

Někdy chiméra má jednu sadu DNA samičí a druhou samčí. Tuto je to, co se děje v případě našich ptačích gynandromorfů. Protože kuřata nemají tak efektivní systém pohlavní diferenciace jako my lidé, a nefungují na základě čisté šablony, která se může vyvinout jak samčím, tak samičím směrem v závislosti na hormonálních signálech, jejich sexuální diferenciace skutečně je jen o genech. Takže samičí DNA se projeví jako slepice, samčí jako kohout.

Zpátky k tomu, proč se tuto neděje u lidí: ano, intersexuální chimérismus se může stát i u lidí. Dokonce můžete skončit jako člověk s jedním vaječníkem a jedním varletem. Ale protože většina sexuální diferenciace závisí na hormonech, které jsou víceméně vyváženě rozložené po těle, nikdy neuvidíte drsné rozdělení v půlce těla, řekněme s jedním ňadrem na jedné půlce a plochým hrudníkem na druhé půlce. Jemná, bezchlupá pokožka na jedné straně a ochlupená, mastná pokožka na druhé straně. Místo toho veškeré druhotné pohlavní znaky budou vyjádřeny po celém těle. Některé zajímavé vzory se mohou vyvinout, ale to bude rozdílem mezi dvěma sadami DNA, a ne rozdíly v pohlavních chromozomech.

Takže prosím, chtěla bych říct všem skepticky naladěným lidem všude po světě: nejdřív si nastudujte něco o vědě pohlaví, než o tom budete něco bezhlavě tvrdit. A předně se ujistěte, že rozumíte vědě na pozadí toho všeho, než začnete předpokládat, že trans* lidé ji (vědu) ignorují, nebo že ji zametáme pod koberec ve prospěch čistě relativistického, subjektivního, sociologického přístupu. A prosím neříkejte nám, které aspekty našich těl jsou nebo nejsou biologická, objektivní realita. Děkuju!

A nyní mě omluvte, mám chuť na nějaké KFC.