Pohádka o naïvní Markétce

Je to měsíc, co se mi ozvala jedna slečna, říkejme jí XX. Nějakou dobu četla můj blog a pohrávala si s myšlenkou, že mi napíše, ale nějak neměla odvahu. Pak díky tomu inzerátu, který jsem tu ukazovala, odvahu našla a napsala mi. A napsala v takovém stylu, že jsem si skoro myslela, že mám někde klon a teď mi píše. Nesměle, s předpokladem, že asi nebudu chtít ani odpovídat. Ale já odpověděla, ráda, jen o den pozdě. S XX jsme si tedy začly psát, tak nahodile, o různých věcech, znáte to.

XX je mi docela podobná: socially awkward, a takový ten způsob, s jakým jednáte s lidmi a zároveň předpokládáte, že je vlastně otravujete a že jste akorát za blbé a tak vůbec, to taky asi znáte. Pracuje i v podobné sféře jako já. Akorát narozdíl ode mě nemá pejsky, ale kočky, a ona je sama krásná kočka, užívající si života naplno, a já jsem jen nudná brambora, i když se mi to snažila (a snaží) vymluvit.

Párkrát jsem se ní snažila domluvit schůzku, akorát to ani jednou nevyšlo, až ve čtvrtek. A dost možná, že by se věci vyvinuly trochu jinak, kdybysme se přece jen sešly dřív, ale spíš ne a je to jen takové „co by—kdyby“.

Anyway, ve čtvrtek mi tak vyšlo, že bych v pátek zůstala v home-office, tudíž jsem si mohla čtvrteční večer protáhnout. Šla jsem ten den nejdřív na piercing, obnovit náušnici a když už jsem byla v tom, tak obnovit i ten v nose, protože se mi po něm stýskalo, miláčkoj. Ale po piercingu jsem nic jiného v plánu neměla. Běžně by to bylo super, protože moct jet domů a třeba do večera programovat a nemuset sledovat hodiny je fajn. A nebo jen čučet na seriál(y), works well too. Nicméně, pořád mi někdo radí, že když teda nechci být sama, tak je třeba jít mezi lidi. A já si vzpomněla, že jsem se chtěla setkat s XX, tak jsem jí hned napsala, jestli by se jí to večer hodilo. A hodilo!

Takže po piercingu jsem hned letěla zpátky do poloprázdného open space, přelakovala nehty, udělala ze sebe člověka, zároveň stihla ještě vyřešit bug do práce, a letěla jsem na domluvené místo, kam jsem kolem sedmé večer. Stejně tam byla XX dřív než já. Domluvily jsme se na takové pěkné restauraci, sklepní prostory, klenuté stropy, neomítnuté cihly, to já ráda. Napsala mi ještě zprávu, kde ji tam najdu, tak jsem ji celkem brzo našla (ještě mě obsluha nasměrovala). Seděla tam přímo naproti mě, když jsem našla to správné místo. Vylezla jsem po schodech, pozdravily jsme se a sedla jsem si naproti.

Většinou to vypadá tak, že když poprvé vidím někoho nového, tak mlčím, dokud se nerozpovídám. Ten den to bylo trochu naopak, ale nemlčely jsme ani jedna. A povídaly jsme si zase na hromadu témat, myslím, že by se i nezávislý pozorovatel docela divil, co všechno a jak jsme probraly. A jakože jsem čekala, že po tom jednom kafi půjdeme zase každá domů, tak jsme si povídaly celkem dlouho. Tak dlouho, že bylo asi půl jedné ráno, když přišel číšník, jestli nechceme účet. Zavírá se tam v jednu ráno.

Tak jsme zaplatily a šly. Bydlí ne zrovna daleko od místa, kde pracuju, takže jsem ji doprovodila skoro až domů. Rozloučily jsme se, popřály si dobrou noc… objaly se… a dál na sebe koukaly. A tak jsem jí ještě dala pusu na tvář a pak už jsme teda fakt šly domů (já teda ještě do práce pro věci, ale směrem domů). Měla jsem jí ještě napsat, až dorazím, i stalo se tak a ona fakt ještě byla vzhůru a čekala na tu zprávu.

Byl to super večer. Hrozně pěkně jsme si rozuměly. Protože mi četla blog, tak jsem jí o sobě nemusela nic vysvětlovat, chápala to a brala mě rovnou takovou, jaká jsem. To je hrozně vzácné.

Druhý den jsem se jí hned omlouvala za tu pusu, co mě to napadlo. Ale nevadila jí, byla ráda. Domluvily jsme se, že se ještě uvidíme.

A tady nastupuje moje naïvní já. Tři roky žiju v přesvědčení, že si nezasloužím, aby mě někdo měl rád. Ale… pak se objeví něco, a já se snažím nebýt tupě slepá, a nějak to přehodnotím a představuju si, že bych třeba mohla být něčí první volba. Je to hrozně krásná představa, a úplně mě pohltila, až jsem nebyla schopná nic jiného dělat, na nic se pořádně soustředit, jen jsem hypnotizovala zprávy a čekala na každou další jako na kapku vody ve vyprahlé poušti.

A to byla chyba. Je prostě fakt, že já si štěstí nezasloužím, a pořád se mi to jen a jen potvrzuje. Dneska ráno si všimnu jen tak mimochodem, že je ve vztahu s nějakým klukem, a neštěstí je na světě. Tak si o tom píšeme. Pravda je taková, že slovo "rande" při domlouvání našeho setkání vůbec nepadlo. Je fakt, že pusu si mezi sebou holky taky normálně dávají, a nic víc to neznamená. A já si špatně vyložila signály, a teď sklízím následky. A taky je fakt, že jsem se jí nikdy nezeptala, jestli… jestli bysme mohly my dvě být spolu. Takhle explicitně. Nechtěla jsem, protože jsem ji nechtěla vyděsit. Tak strašně se člověk snaží neudělat chybu, až to samotné snažení je chyba. A ona mi ale taky nemohla říct dřív, že má kluka, protože to prostě nebylo jisté a vyvrbilo se to až v tu chvíli, o čemž ale já zase neměla ani ponětí. Mám prostě smůlu, co dodat. Kombinace několika nešťastných rozhodnutí, mylných představ, a dvou osob, které jsou telata, když přijde na sociální interakci.

I tak se znovu uvidíme, protože o vztah, ať už jakýkoliv, s osobou jakou je XX, prostě přijít nechci. Když jsem o ní vyprávěla kamarádům, používala jsem jen slova jako „boží“, „skvělá“, „krásná“, „milá“, a celá ta představa byla moc super. A ta slova dál platí, na tom nic moje naïvita nezmění.

No nic, pohádka skončila dřív než začala, teď zpátky k forever alone životu.