Copa dělám špatně

To je otázka, na kterou se nejen ve stínu nedávných událostí snažím najít odpověď. A nebudu tu tvrdit, že jsem ji našla, protože to bych nemusela psát tuten článek, že jo.

Já -> Druzí

Mám problém. Myslím, že spočívá zhruba v té “social awkward”-nosti. Do jisté míry je všechno cute, dokud to nepřesáhne hladinu, ve které máte pocit, že nezvládáte komunikaci s ostatníma lidma. Poznat, co druhý myslí tím, co říká, číst mezi řádky, naslouchat mezi slovy, neignorovat, nevybírat si z toho jen to, co se vám hodí do představ o tom, jak byste chtěli, aby to bylo. Protože tak to nefunguje. Druzí vám nemusí vždycky říct všechno, něco prostě můžou předpokládat, že je dost jasné bez toho, aby se to explicitně řeklo, nahlas a srozumitelně. A někdy taky řeknou něco navíc, co myslí trochu jinak, než myslíte vy, že to oni myslí, ale myslet si, že říkají to, co si vy myslíte, že říkají, může být chyba. Protože to můžou být dvě různé věci. Třeba i podobné. Ale různé.

Mrkněte se, co se třeba objevuje v mém blogovacím stalkerovátku.

No, a podívejte se, o čem píšu já (to nemusím vyscreenovat, že ne…). To je rozdíl, co? Já se na blogu utápím v sebelítosti, zatímco ti druzí žijí.

A víte vy co? Utápění se v sebelítosti ničemu nepomáhá. Spíš naopak, lidi tím dřív nebo později odradíte od toho s váma vůbec jakkoliv interagovat. A když se pak nemáte ani komu svěřit, když nemáte pro svou sebelítost publikum, víte o ní jen vy. Existuje vůbec dál? Má smysl ji dál udržovat při životě, když nikoho než vás nezajímá? Do té doby se vám třeba lidé snažili i pomoct, nebo vás třeba jen utěšovali. Ale trpělivost není bezedná, a ta lidská už vůbec ne. Vám s tím taky jednou dojde trpělivost. Vždyť ubližujete sebelítostí předně vám samotným. Tak k čemu to je.

A víte co ještě? Ti druzí lidé mají taky svoje problémy. A vy nemusíte nutně vědět o všech. Protože oni se třeba v sebelítosti neutápějí. I když někteří třeba taky. A ač je to někdy těžko uvěřitelné, mají někdy i problémy objektivně daleko horší než vy.

Je nutné naučit se mluvit s lidma, bez toho, aby se na ně vysypala hned hromada (pro ně) nových problémů. Nejsou všichni lidi chodící psychologové a i psychologové jsou jen lidi. Je nutné naučit se s lidma mluvit i tak, že se jim bude naslouchat. Pozorně, bez domýšlivosti. A je taky nutné přijmout to, že ne každý člověk se s vámi bude chtít vůbec bavit. Spíš bude většina těch, kteří o to nestojí, z různých důvodů. To je ok. Těch, kteří o to naopak stojí, je třeba si o to víc vážit, protože tím obětují svůj čas, svůj kousek života. Pokud to teda nemají zrovna v popisu práce, ale i tak.

Je důležité naučit se zacházet s druhýma lidma správně. Není ani tak důležité jak u toho vypadáte, ale jak to děláte. A taky je důležité se nefixovat na ty druhé lidi.

Já -> Já

Ale nejen s druhýma lidma. Hlavně sama se sebou se musím naučit zacházet. Snažila jsem se přijít na to, proč v porovnání s ostatníma lidma moje prezentace vypadá tak, jak vypadá. Jako brambora. Prakticky doslova. Nulový úsměv. Divné ksichty. Pochybné kombinace oblečení. Neurčitý účes. Nedokonalý make-up. A myslím, že to bude jednoduše tím, že se sebou neumím zacházet. A že to neumím z nějakého důvodu. Rovnou se totiž automaticky odsuzuju k tomu, že nic nedopadne dobře. Že ač se snažím páchat nějaké dobro, není toho dost, abych si zasloužila něco víc. A i kdybych páchala největší dobro na světě, pořád to není dost k tomu, abych si něco zasloužila. Nemůžu vyžadovat, abych si něco zasloužila. To prostě nejde. A do toho se nemám ráda. Jak můžu skutečně mít ráda jiné lidi, když nezvládám mít ráda ani sebe?

Vidím, jak člověka změní, když se začne mít rád. Je to něco úžasného, nepochopitelného. Z takového člověka to úplně vyzařuje, až nakažlivým způsobem. Vychází z něj respekt, protože určitě má nějaký důvod, proč se má rád. Nemá se snad rád jen tak, má se rád proto, že mu to něco přináší. Sebevědomí. Dobrou náladu. Schopnost nesesypat se při prvním problému. Schopnost pomáhat druhým, když pomoc potřebují.

Nenajdete nikde moc mých fotek, třeba. Protože důvody. Buď jde o zázračnou chvilku, kdy si přijdu v zrcadle celkem ucházející. Nebo fotku udělám, ale přijde mi, že není dost dobrá. Nebo fotku udělám, někde ji zveřejním a někdo mi k ní napíše něco, co ji v mých očích totálně strhá. Tak ji zase smažu. Nebo mě chytne blbá nálada, projdu všechny svoje publikované fotky a vymažu z nich ty, na kterých jsem vidět. (To se btw. stalo zrovna nedávno na mém twitteru, jen si tam zkuste najít mojí fotku, krom ikonky.) A zbytek času si nepřijdu dost hezká. Před světem, a hlavně sama před sebou. A nebo taky zrovna spím, to jsem určitě cute as fuck, že jo.

A pak je tu člověk, který se evidentně má rád. Nevadí mu fotit se. A na všech fotkách vypadá prostě skvěle, protože na nich nemá utrápený výraz. Nebo je prostě fotogenický. Nebo je něčím zajímavý. Já nejsem zajímavá prakticky ničím. Není na mě nic unikátního, nemám hezkou tvář, ani ďolíčky nebo cokoliv takového. Nemám žádný výjimečný zájem. Šířím kolem sebe leda tak auru obyčejnosti. Všednosti. Kýčovitosti. Nezajímavosti. Není na mě nic, čím bych mohla upoutat něčí pozornost. Leda tak tuten blog, a ten ještě není zrovna něco, čím by bylo fajn se chlubit. Nemám ani extra zajímavou osobnost. V podstatě jsem neskutečně slabá a všechno se mě hned dotkne, často i rozbrečí. Dneska mě rozbrečela hromada věcí – krom příhody z předchozího článku třeba i to, když jsem měla odtáhnout vánoční stromek k popelnicím, přišlo mi ho děsně líto. Mám tendenci do všeho po hlavě spadnout a pak se z toho dlouho vyhrabávat. Klidně i roky.

A nemůžu čekat na to, než budu “kompletní”. Jednak nikdy nebudu úplně kompletní, a proto je nutné žít tak, jako bych kompletní byla. Nebo jinak, jako by vůbec nezáleželo na tom, jestli kompletní jsem nebo ne.

Ale jak se má člověk začít mít rád? To si prostě jen tak řekne, že od teď a hotovo?