Teenagerka

Ač jsem se narodila za chladného listopadového dne revolučního roku ’89 (tzn. mi táhne na poslední studentský věk), stále (nebo čím dál víc) si přijdu jako malá holka ještě. Nezkušená, vyrábějící módní faux-pas jak na běžícím pásu a vůbec socially awkward.

Třeba mi vůbec nevadí představa pořídit si něco z Tally Weijl. Asi budu rebelka.

Ale každopádně, do roku 2015 vstupuji s tím, že se budu snažit být co nejvíc pozitivní. A hned mám pár bodů, co se mi povedlo (i když třeba jen zjistit…).

• Zdá se, že Baťa svoje boty velikosti 42 čísluje jako 41. To je -aně pozitivní zpráva! Musím tuto teorii někde vyzkoušet. 
• Zvládla jsem přijet z práce domů a ani nesáhnout na počítač. Echt. 
• Zvládla jsem ráno před prací nahodit linky a řasenku a ani kvůli tomu na mě nemusel táta čekat u auta. Nakonec byl u něj dřív stejně jen proto, že mi chtěl zavřít dveře před nosem, ale kabelka byla ještě vevnitř. Tak šel napřed a nechal to na mně! 
• Povedlo se mi neztratit se u výstupu z metra Vltavská. 

Taky nějaké ne-zrovna-pozitivní body, ale budu pozitivní a jen se nad tím usmívám. 

• Povedlo se mi jet do Prahy v legínách a zapomenout na sukni. Zdravím kolegyni Lucie! Ještě, že mám aspoň delší tričko. 
• Pekelná noc. Pár lidí ví. Ale explicitně to sem psát radši nechci. 

A ještě taková drobná poznámka, snad se neztratí. 

Nebojte se mě a klidně mi napište. Já nekoušu (většinou). 

To zdůrazňuju proto, že jsem zjistila, že občas někdo čte můj blog a chtěl by mi napsat, ale z nějakého důvodu nenapíše… a já pak nevím jak se mám cítit!