Krok #3

Plus minus pravidelně každý měsíc se u paní doktorky schází holky se stejným problémem, jaký mám já. Bylo mi doporučeno se taky přijít podívat, a jestli jsem to pochopila dobře, jsou to i nějaké plusové bodíky pak u komise.

Poslední takové sezení bylo právě včera. Vůbec jsem nevěděla, co od toho očekávat, co se bude dít, jací lidé tam budou. Popravdě to bylo i poprvé, co jsem viděla na vlastní oči další “mého druhu”.

Tentokrát jsem už znala trasu, takže jsem nepřišla zase o půlhodinu dřív. Vlastně když jsem přicházela, tak u dveří už postával početný hlouček holek, a než jsem stihla k němu dojít, už zmizel celý vevnitř a já musela znovu zvonit. Přišlo zdá se víc holek než obvykle, málem nezbyly židle a bylo docela těsno, ale zvládly jsme to. Probíhalo to asi takhle… Paní doktorka se ujala slova, řekla, že se máme na začátek dokola jen představit, a něco říct, tentokrát třeba o Vánocích. A příběhy byly různé. Některé řekly jen pár slov (asi taky nejsou výřečné jako já…), jiné se u té příležitosti rozpovídaly hned. Pak něco jako volná diskuse. Jedna holka povídala o tom, jaké to bylo u komise, a mimochodem byla fakt pěkná. Já mám poněkud problém mluvit před víc lidma, obzvlášť když by mne měli všichni poslouchat, takže jsem celou dobu jen poslouchala. I tak jsem zjistila, že třeba vedle mě na obou stranách seděly ostřílené “kamioňačky”, takže ve svých 24 letech jsem tam byla asi z té mladší poloviny.

Obecně se povídalo asi o dvou hlavních problémech. Přátelé a rodina. U každé to bylo trochu jinak. Některé mají rodinu takovou, že to bere v pohodě, jiné bohužel takovou, že ji bylo třeba “odříznout” z života. Stejně tak co se týče přátel. Lidé jsou skutečně různí. Někteří s tím nemají nejmenší problém, jiní otevřeně problém mají, a asi ti nejhorší jsou pak falešní – na jednu stranu se tváří, že v pohodě, a za rohem pak pomlouvají. Sama nevím, jak to je se mnou. Moji nejdůležitější přátelé to vědí, ať už protože jsem jim to osobně řekla, nebo kapku zprostředkovaně. Většina, až drtivá většina vypadá, že to ponesou dobře, i když čím déle mě znali ve starém životě, tím hůř si asi budou zvykat. Jen minimum projevilo pochybnosti. A co se rodiny týče, nadšená nejsem. Doufám a snad i věřím, že to míří k pozitivnímu vztahu, třeba babička se jen usmívala a neměla problém (akorát zrovna dneska prý prohlásila, že si na můj výběr jména jen tak nezvykne, ale na tom se může pracovat). Maminka naopak, ta nevěří, ale na druhou stranu vypadá, že je té možnosti otevřená, i přesto, jak prohlašuje, že “vidí to světlo na konci tunelu”, které ale v její představě je situace, kdy mi doktoři řeknou, že NE. Bratr je tak napůl, ale podporu z jeho strany nějak necítím. A nakonec táta, který je pro mě největší záhadou. Normálně se se mnou baví, ale jakmile přijde řeč na tuto téma, rázem obrátí a člověk by se ho až bál, co všechno řekne.

Další sezení je už za 3 týdny, příští týden mě čeká jen koncert Dream Theater a týden po sezení mám zase v plánu sezení jen s paní doktorkou.

Jsem zvědavá, co přinesou další měsíce. A roky.

Co dál

Další sezení u paní doktorky bude až za 4 týdny. Mezitím jsem dostala za úkol napsat jakési CV (to musím ještě dopilovat), objednat se na dvě další vyšetření dopředu, na která se normálně dlouho čeká, a podle kalendáře stihnu ještě celá dvě setkání s holkami, které byly postaveny před stejný životní problém jako já.

Na ony dvě vyšetření se bude opravdu dlouho čekat, ale bez nich to nepůjde. Psychologické vyšetření až v půlce března, endokrinologické až v květnu. 4 měsíce, po které se vlastně ještě nic biologicky zásadního dít nebude. Jsem zvědavá, co se teda bude dít.

A jedno z těch společných setkání bude už pozítří, a popravdě nevím, co od něj očekávat, nevím kolik přijde holek, ale vím jistě, že ve větších společnostech to dopadá tak, že sedím, mlčím a poslouchám.

Krok #2

Teď, když už je jasné, že svůj problém budu řešit, bylo třeba objednat se k odborníkovi na vyšetření. U nás v Čechách je odborníkem přes transsexualitu MUDr. Hanka Fifková. Poprvé jsem zkoušela se objednat už v půlce listopadu, po e-mailu. To se ukázalo jako lehce neefektivní, zdá se, že se mail po cestě někde ztratil a já ztratila zbytečně další týdny čekáním. Nakonec jsem tam radši zavolala a po asi 12 pokusech se povedlo dovolat. Sestřička, která řeší objednávání, ale zrovna v ordinaci nebyla, tak jsem dostala jen informaci, kdy mám zavolat a to se pak už povedlo. Objednána jsem byla na začátek ledna.

Když ten den přišel, 7. ledna, nervozita byla vysoká. Nechtěla jsem přijít pozdě tak moc, že jsem dorazila k ordinaci o půl hodiny dřív. No nic, sedla jsem si a čekala, až na mě přijde řada. Sestřička se mnou vyplnila kartu a pak jsem šla na řadu.

Nic hrozného se nedělo, paní doktorka se mě normálně ptala, co mě k ní přivádí, jak mi může pomoct.

Pro ty z vás, kteří možná zvažují, že mají obdobný problém… nebojte se. A určitě se nebojte toho, že by vám nevěřila. Vtip je v tom, že žádný odborník vám nemůže se 100% jistotou potvrdit, že jste nebo nejste holka (nebo obráceně). To víte nejlépe vy samy, a když to říkáte, tak asi víte, o čem mluvíte, ne?

Paní doktorka se ptala, jaké jméno bych si představovala, tak jsem řekla, že Markéta, ačkoliv někteří by mohli namítnout, že Pavla by bylo vhodnější. Pro mě ne, mně by připomínalo léta života ve lži, nehledě na to, že mi trochu zní, jako by rodiče chtěli syna Pavla a nepovedlo se, tím ale nechci žádnou Páju urazit! (Jen to do mého kontextu až moc dobře sedí…)

Následovalo vysvětlení toho, co mě bude dál čekat. Nejdřív bude třeba objednat se na další vyšetření, endokrinologie, interna, psychologie. Já minda už sice mám kontakty a doporučení, ale ještě jsem nestihla se objednat. Každý měsíc se opakuje společné dobrovolné sezení s dalšíma holkama jako já. Do dalšího vyšetření za měsíc si mám připravit takové CV, ale ne k žádosti o místo, ale o dětství, životě a tak, s tím, že si o tom budeme pak povídat.

Jedním z nutných kroků bude i RLT – real life test, prostě zkouška toho, že jako dívka dokážete žít. V podstatě není čeho se bát – to je přece to, co chcete, ne? Začít vystupovat jako holka, oblékat se tak, mluvit tak. Navíc bude třeba vybrat si genderově neutrální jméno, které budu mít do závěrečné operace v občance a na kartičce zdravotní pojišťovny a dalších místech. Nejdřív jsem myslela, že tenhle krok bude možné vynechat, protože byrokracie a přišlo mi jednodušší vysvětlit lidem, že mi mají říkat Markéto, ale že v občance mám něco jiného. Každopádně jako neutrální jméno jsem po delším rozmýšlení vybrala Nikola. A aby mi to nepřišlo líto, že bych měla mít za život tři různá jména, tak mě napadla geniální myšlenka – po závěrečné operaci, kdy se spolu s jménem bude měnit už i rodné číslo a mnohem víc dokladů, bych si ho nechala jako druhé jméno, a byla bych tak Markéta Nikola. Trochu delší při podepisování a vyplňování formulářů, ale není to špatné, vlastně se mi to i líbí.

Krok #1

Jak a proč se vůbec vydat na tuhle cestu?

Spousta informací lze najít na google, myslím, že nemá moc smysl sem akorát všechny opakovat, když většina z nich platí i na mě.

Ano, už v podstatě od narození mi přišlo, že se mnou není něco úplně v pořádku. Bylo těžké říct co, protože závěr 20. století, internet pro všechny byl hudbou budoucnosti, informací se mi nedostávalo. Navíc je to už nějakých 24 let, pamatuju si dětství jen mlhavě. Hrála jsem si s klukama i s holkama, víc ale s holkama. Mezi klukama jsem nikdy neměla moc kamarádů, narozdíl od holek. A narozdíl od ostatních kluků jsem holkám neubližovala, ani ze srandy. A naivně jsem si myslela, že až vyrostu, budu jako maminka.

Když se mě poprvé ptali, jestli se nechci nechat předělat, narozdíl od ostatních holek mého druhu jsem říkala, že ne. Podávali mi to tenkrát totiž dost děsivě… a kdybych si mohla tenkrát sama najít informace, pravděpodobně bych řekla, že ano, a ušetřila bych si tak další léta trápení.

Nejdůležitější krok na téhle cestě je tak nejspíš pojmenovat problém a odhodlat se k jeho řešení. A to mi trvalo hodně dlouho. Pocit toho, že nechci zklamat rodiče, že najednou místo kluka budou mít doma holku, byl silný. Strach z toho, jak takovou změnu přijme okolí, jak se k tomu postaví nejbližší, jak to vezmou kolegové v práci, to byly další překážky. Navíc jsem dlouhou dobu myslela, že to třeba přejde, že z toho vyrostu a zvládnu žít jako kluk. Nezvládnu.

A pak to přišlo. Přestalo mě bavit se před každým přetvařovat, že snad jsem kluk, když vnitřně vím, že určitě nejsem a že se cosi na cestě k mému narození pokazilo. Odhodlala jsem se svěřit. Nejdřív jen jednomu člověku, kterého jsem ani osobně ještě neznala (to už dneska neplatí) a ta osoba to vzala dobře – nechtěla mě hned zabít, nezatratila mě. Pak jsem to řekla dalším lidem. Opět nejdřív takovým, které osobně ještě neznám, a “přijít o ně” by nebyla pro každodenní život taková ztráta. A zase to brali dobře. Mezi dalšími lidmi, kteří se o mém problému dozvěděli, se pak začli objevovat i tací, kteří to vzali až moc dobře, s tím, že mi i všelijak pomůžou v rámci možností. To je víc, než v co jsem mohla doufat. Nakonec jsem se svěřila i hodně bližším lidem, kamarádkám, rodině. Je fakt, že čím blíž mi ti lidé byli a čím déle mě znali, tím míň snadné to bylo.

Dalším logickým krokem pak bylo nakonec svěřit se i odborníkovi na tenhle problém. A tady má cesta začíná, cesta za mým pravým já.

Začínáme

Ahoj! Vítejte na mém blogu. Říkám si Markéta, i když to ještě není docela mé legální jméno. V následujících dnech, měsících a článcích se budu snažit jemně vysvětlit, proč tomu tak je a kdy tomu tak nebude. 

Nejde o to, že by se mi současné jméno jen tak nelíbilo. Přeci jen jsem se s ním narodila ho dostala od rodičů po narození. Žádný hloupý rozmar. Problém je v tom, že mé současné legální jméno je… pro kluka. A já si jako kluk popravdě vůbec nepřijdu. A o tom předně bude tuten blog. O cestě za napravením svého jména, svého těla, a svého života vůbec.