Jak a proč se vůbec vydat na tuhle cestu?
Spousta informací lze najít na google, myslím, že nemá moc smysl sem akorát všechny opakovat, když většina z nich platí i na mě.
Ano, už v podstatě od narození mi přišlo, že se mnou není něco úplně v pořádku. Bylo těžké říct co, protože závěr 20. století, internet pro všechny byl hudbou budoucnosti, informací se mi nedostávalo. Navíc je to už nějakých 24 let, pamatuju si dětství jen mlhavě. Hrála jsem si s klukama i s holkama, víc ale s holkama. Mezi klukama jsem nikdy neměla moc kamarádů, narozdíl od holek. A narozdíl od ostatních kluků jsem holkám neubližovala, ani ze srandy. A naivně jsem si myslela, že až vyrostu, budu jako maminka.
Když se mě poprvé ptali, jestli se nechci nechat předělat, narozdíl od ostatních holek mého druhu jsem říkala, že ne. Podávali mi to tenkrát totiž dost děsivě… a kdybych si mohla tenkrát sama najít informace, pravděpodobně bych řekla, že ano, a ušetřila bych si tak další léta trápení.
Nejdůležitější krok na téhle cestě je tak nejspíš pojmenovat problém a odhodlat se k jeho řešení. A to mi trvalo hodně dlouho. Pocit toho, že nechci zklamat rodiče, že najednou místo kluka budou mít doma holku, byl silný. Strach z toho, jak takovou změnu přijme okolí, jak se k tomu postaví nejbližší, jak to vezmou kolegové v práci, to byly další překážky. Navíc jsem dlouhou dobu myslela, že to třeba přejde, že z toho vyrostu a zvládnu žít jako kluk. Nezvládnu.
A pak to přišlo. Přestalo mě bavit se před každým přetvařovat, že snad jsem kluk, když vnitřně vím, že určitě nejsem a že se cosi na cestě k mému narození pokazilo. Odhodlala jsem se svěřit. Nejdřív jen jednomu člověku, kterého jsem ani osobně ještě neznala (to už dneska neplatí) a ta osoba to vzala dobře – nechtěla mě hned zabít, nezatratila mě. Pak jsem to řekla dalším lidem. Opět nejdřív takovým, které osobně ještě neznám, a “přijít o ně” by nebyla pro každodenní život taková ztráta. A zase to brali dobře. Mezi dalšími lidmi, kteří se o mém problému dozvěděli, se pak začli objevovat i tací, kteří to vzali až moc dobře, s tím, že mi i všelijak pomůžou v rámci možností. To je víc, než v co jsem mohla doufat. Nakonec jsem se svěřila i hodně bližším lidem, kamarádkám, rodině. Je fakt, že čím blíž mi ti lidé byli a čím déle mě znali, tím míň snadné to bylo.
Dalším logickým krokem pak bylo nakonec svěřit se i odborníkovi na tenhle problém. A tady má cesta začíná, cesta za mým pravým já.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentáře jsou moderované.
Pokud máte pocit, že zrovna Váš komentář určitě nebudu chtít zveřejnit, můžete si ušetřit drahocenný čas a nepsat ho vůbec. :-)