Krok #3

Plus minus pravidelně každý měsíc se u paní doktorky schází holky se stejným problémem, jaký mám já. Bylo mi doporučeno se taky přijít podívat, a jestli jsem to pochopila dobře, jsou to i nějaké plusové bodíky pak u komise.

Poslední takové sezení bylo právě včera. Vůbec jsem nevěděla, co od toho očekávat, co se bude dít, jací lidé tam budou. Popravdě to bylo i poprvé, co jsem viděla na vlastní oči další “mého druhu”.

Tentokrát jsem už znala trasu, takže jsem nepřišla zase o půlhodinu dřív. Vlastně když jsem přicházela, tak u dveří už postával početný hlouček holek, a než jsem stihla k němu dojít, už zmizel celý vevnitř a já musela znovu zvonit. Přišlo zdá se víc holek než obvykle, málem nezbyly židle a bylo docela těsno, ale zvládly jsme to. Probíhalo to asi takhle… Paní doktorka se ujala slova, řekla, že se máme na začátek dokola jen představit, a něco říct, tentokrát třeba o Vánocích. A příběhy byly různé. Některé řekly jen pár slov (asi taky nejsou výřečné jako já…), jiné se u té příležitosti rozpovídaly hned. Pak něco jako volná diskuse. Jedna holka povídala o tom, jaké to bylo u komise, a mimochodem byla fakt pěkná. Já mám poněkud problém mluvit před víc lidma, obzvlášť když by mne měli všichni poslouchat, takže jsem celou dobu jen poslouchala. I tak jsem zjistila, že třeba vedle mě na obou stranách seděly ostřílené “kamioňačky”, takže ve svých 24 letech jsem tam byla asi z té mladší poloviny.

Obecně se povídalo asi o dvou hlavních problémech. Přátelé a rodina. U každé to bylo trochu jinak. Některé mají rodinu takovou, že to bere v pohodě, jiné bohužel takovou, že ji bylo třeba “odříznout” z života. Stejně tak co se týče přátel. Lidé jsou skutečně různí. Někteří s tím nemají nejmenší problém, jiní otevřeně problém mají, a asi ti nejhorší jsou pak falešní – na jednu stranu se tváří, že v pohodě, a za rohem pak pomlouvají. Sama nevím, jak to je se mnou. Moji nejdůležitější přátelé to vědí, ať už protože jsem jim to osobně řekla, nebo kapku zprostředkovaně. Většina, až drtivá většina vypadá, že to ponesou dobře, i když čím déle mě znali ve starém životě, tím hůř si asi budou zvykat. Jen minimum projevilo pochybnosti. A co se rodiny týče, nadšená nejsem. Doufám a snad i věřím, že to míří k pozitivnímu vztahu, třeba babička se jen usmívala a neměla problém (akorát zrovna dneska prý prohlásila, že si na můj výběr jména jen tak nezvykne, ale na tom se může pracovat). Maminka naopak, ta nevěří, ale na druhou stranu vypadá, že je té možnosti otevřená, i přesto, jak prohlašuje, že “vidí to světlo na konci tunelu”, které ale v její představě je situace, kdy mi doktoři řeknou, že NE. Bratr je tak napůl, ale podporu z jeho strany nějak necítím. A nakonec táta, který je pro mě největší záhadou. Normálně se se mnou baví, ale jakmile přijde řeč na tuto téma, rázem obrátí a člověk by se ho až bál, co všechno řekne.

Další sezení je už za 3 týdny, příští týden mě čeká jen koncert Dream Theater a týden po sezení mám zase v plánu sezení jen s paní doktorkou.

Jsem zvědavá, co přinesou další měsíce. A roky.