O změnách

Lidi jsou pohodlní. Změny nemají moc rádi. Jsou nejšťastnější, když si můžou zajet svůj stereotyp a neopouštět comfort zone. Je přece i daleko jednodušší si neustále pofňukávat a stěžovat, než se zvednout, opustit comfort zone a jít s tím problémem něco dělat.

Jasně, jsou na světě i problémy, se kterými nejde nic moc udělat. Když má někdo rakovinu třeba. Nebo když zapomenete vsadit svá oblíbená čísla a zrovna další den jsou vylosována. Nebo když víte, že NWO nastupuje, ale nemůžete to nijak dokázat. Pak ale – má smysl nad tím fňukat a trápit se s něčím, s čím beztak nejde nic udělat? Teda leda byste měli k dispozici nástroje, kterými s tím jde něco udělat… cestování v čase, neviditelnost, vševědoucnost, kdo ví. Ale budeme předpokládat, že nic z toho teda nemáte.

Stejně tak já. Radši budu pofňukávat, jak je všechno naprd, než abych s tím něco udělala? A víte, že ani ne? Jen se mi to všechno zamotává s věcma, které sama neovlivním. Nejsem schopná popohnat vědce, aby byli schopní vypěstovat z kmenových buněk orgány, které mi od narození chybí, ale které tam kruci měly vždycky být, a kvůli tomu, že tam nejsou, tak čtete právě blog napůl depresivní, napůl o pokrocích k lepším zítřkům, místo toho, abyste četli další z tuctových fashion nebo make-up blogů (Protože já bych určitě nebyla z těch, které by byly schopné ho ozvláštnit… nebo možná byla? To už nezjistíme.).

Trápí mě třeba, že nemám dost ženských fičur. Takže beru hormony, ty by měly spravit nějaké ty tvary a možná i něco navíc. Trápí mě, když by si mě někdo na ulici měl pléct s klukem. Takže nakupuju hromady nového obleční, o kterém pak teda doma zjistím, že si ještě netroufnu v něčem takovém ven. A taky to leze do peněz, které musím vydělávat.

S tím souvisí další část mého řešení – snažím se vydělávat co nejvíc peněz to jde, protože buďme upřímní, peníze jsou v naší společnosti nástroj, jak dosáhnout věcí.

Potřebuju je na oblečení, protože (ač rodičové tvrdí opak ač rodičové namítají, že oblečení samotné ze mě holku neudělá, a že mám zbytečně moc věcí který nejde s ničím zkombinovat a zbytečně moc lodiček atd.), to pomáhá nejvíc ke správné identifikaci na ulici. Viz můj pokus se sukní. Jeden den přijdu v kalhotech, mají mě v restauraci za kluka. Další den naprosto to samé, ale místo kalhot sukni. A už jsem za slečnu.

Potřebuju je na make-up, i když s ním moc neumím. Ale přijde mi, že se pomalu lepším. Hlavní problém bude, že se tomu nevěnuju každý den. Prostě ráno nestíhám. Vstávám ve 4 ráno, ať můžu být do 7 v práci a nějakých 9 hodin tam sedět a dřít.

Potřebuju je na laserové operace, protože součástí toho, že ráno nestíhám, je i to, že musím vždycky x minut věnovat holení 0.1 mm dlouhých vousů, které ale tvoří na tváři drobné tečky. Já je tam vidím, takže je tam musí vidět i ostatní.

Potřebuju je na hlasovou reedukaci, protože hlas prostě nutně prozradí vždycky. Mám v plánu tam začít chodit už co nejdřív, protože mám nejvyšší čas, spíš jsem ve skluzu a už dva měsíce jsem tam měla chodit, ale prostě nebyly peníze, protože jsem si přece musela v posledním záchvěvu mužství koupit auto za 661 tisíc a teď za něj 14 tisíc každý měsíc splácet.

Potažmo je potřebuju na další věci, jako na benzin a jídlo, bez kterého prostě nejde žít. Bez benzinu proto, že se vlastně jinak nedostanu do práce pro další peníze, a jídlo je zřejmé. Navíc… budu se muset pak taky nějak dopravit na operaci s ohryzkem a hlasivkama, ač (to první určitě, to druhé teď nevím jistě) je to hrazeno pojišťovnou. Pojišťovna dopravu na místo nehradí.

Potřebuju peníze, abych mohla zaplatit někoho, kdo mě naučí se správně oblíkat a česat.

A s ničím dalším už mi asi moc nepomůžou. Další věci totiž nejde jen tak koupit, musí se pro ně něco udělat. Musí se vystoupit z comfort zone a něco udělat.

Musím se pochlubit třeba s něčím, na čem se snažím už tak rok pracovat, a bylo kvůli tomu třeba zanést do svého denního programu nějaké pravidelné činnosti, protože nikdy jindy na ně čas nemám a zdá se, že kamarádky, se kterýma jsem ještě jako kluk chodila sportovat, tak se k tomu teď moc nemají. A protože nad vším moc přemýšlím, tak samozřejmě usuzuju, že to může souviset s tím, že prostě šatny. Co dodat. Jo, ta věc. V červnu 2013 mi váha ukazovala 78.2 kg. Dneska 68.3 kg. Ale nemůžu polevit. Dřív jsem vážila 55 kg i s postelí, a chci se dostat aspoň na těch 60 kg, mít ploché nebo aspoň normální břicho a moct si pak po operaci dovolit piercing.

To by byla jedna věc, postava. Další věc je prostě chování. Odkoukat od ostatních holek, jak se chovají, jak se v různých příležitostech oblékají, jaká dělají gesta, jak mluví a tak. Jenže v práci od počítače toho moc neodkoukám. A učebnice k tomu taky není. A tady je prostě problém, protože moct tohle odkoukávat od holek znamená zvednout se od počítače, ale taky dostat míň peněz zaplaceno za práci, protože si nemůžu účtovat práci, kterou neudělám, toť prokletí OSVČ, kterým navíc jde po krku snad každá druhá politická strana.

Taky bych chtěla mít nějakou činnost, které se můžu věnovat mimo práci. Baví mě číst, to jakž takž ještě splňuju, když si najdu čtecí okénko před spaním. Chtěla bych se naučit nějaké další cizí jazyky. Začla jsem třeba holandštinu, jenže mezitím mi zmizela hlavní motivace k tomu se ji doučit. Taky by mě zajímala španělština. A další věc, co se mi hrozně moc líbí a chtěla bych se ji jednou naučit, ideálně samozřejmě co nejdřív, dokud jsem pořád duší teenager, je hra na kytaru. Jenže bez fungující kytary to jde taky těžko. Jo, a na koupení kytary jsou zase třeba peníze. A na její naučení je zase třeba čas, tedy zase taky peníze. Fotografování by mě taky bavilo. K tomu už mám zrcadlovku dloho pořízenou, teď jen k tomu najít ten čas.

A pak je tu ta hrozně moc poslední věc, která ale pro spoustu lidí není až tak poslední, a totiž – nezůstat sama. Protože kluka ani holku si určitě nikdy nenajdu ať dělám co dělám, nedá se totiž jen tak koupit a ani přemluvit/přinutit, tak mi nezbyde nic než si pořídit asi kočku nebo tak něco. Nebo deset koček.

A taky tu jsou ty věci, které se snažím změnit, ale bez snahy dalších lidí je moje snaha zbytečná. Třeba to, že babička nemá problém mi říkat novým jménem (dokonce tím, které ještě ani nemám v občance), zato rodiče: původní rod, původní jméno, nové jen výjimečně. S tím fakt nevím, co dělat. Zkoušela jsem taktiku prostě nereagovat, když mě osloví postaru. Nefungovala. Zkouším je pořád opravovat, ale je to unavující.

Ale abych nezapomněla na hlavní myšlenku. Změnu musíte iniciovat vy sami. Nikdo jiný to za vás neudělá, protože všichni ti druzí jsou rádi ve své comfort zone. Vás něco trápí, vy s tím musíte něco udělat.