Krok #20

Včerejšek byl docela náročný den.

První na programu bylo další společné sezení, tentokrát jen s holkama. Objevilo se i pár pro mě nových tváří. A dokonce jsem i párkrát mluvila! Kdyby jen to, byla jsem i pochválena jednou účastnicí, že sleduje tu změnu v podstatě od začátku :)

Ještě před sezením však bylo v plánu na sezení přijít v těch nových kozačkách. Bohužel v průběhu dne se stalo, že se odlepil jeden klínek, takže místo toho, abych přišla v super botách, tak jsem ještě hledala opravnu obuvi. Na prvních dvou místech, na která mě zavedl Google, už žádná opravna obuvi nebyla. Tak jsem jako minda jela s botama v ruce na sezení a na cestě zpátky jsem se stavila na jednom místě, kde by se obuv měla nechat opravovat. Tam mě postarší pán oslovoval jako kluka (wtf?) a poradil, kam můžu zajít. Tak tam jdu a tam mi upřímně pán řekl, že je to spíš na reklamaci než na opravu, ale že to teda zkusí slepit. Reklamovat to nepůjde. Takže asi se stavim brzo v Deichmannovi pro zimní kozačky, protože nějaký prostě budu potřebovat. A tyhle vypadaly tak nadějně :( Ještě dneska se pro ně zastavím.

A pak vrchol večera… kdo četl Bucket list, tak nejspíš už tuší…

Sedla jsem po práci do auta a místo toho, abych odbočila do Strahovského tunelu, tak jsem jela dál rovně. No, Zlíchovský tunel byl lehce ucpaný, co si budeme povídat, bylo 5 večer. Ale tak nějak jsem zvládla i přejet pak do skoro plného pruhu, ze kterého se odbočuje na Modřany, a ze kterého se zase skoro všichni snažili dostat do mého pruhu… :D Pak teda jedu, vidím odbočku, která vypadá jako ta správná, a jen co tam odbočím, tak mi dojde, že to nebude ono. Tak studuju mapu a počítám, kolik křižovatek ještě budu muset projet, než budu tam, kde chci. Nakonec dorazím, zaparkuju (pozadu!) a jdu na věc. Nakonec poskládám krabice a tašku do auta a jedu. Málem jsem odbočila blbě, naštěstí tou dobou už nebyl tak hustý provoz. A pak jedu… a přejedu si do levého pruhu, jakože projedu kolem práce a pak dál po tutý Plzeňský a domů. Vidím ceduli na Plzeň, tak si říkám yay, odbočím tam a jedu. A najednou tak jedu pod tím mostem a vidím, že cedule na Plzeň ukazuje doprava. Ale já jsem v levém pruhu… tak blikám a brzdím uprostřed silnice, netrpěliví pražáci samozřejmě troubí jak o život a já čekám, než všechny ty dvě auta projedou kolem mě a můžu se zase rozjet. Uff.

A pak ještě nakoupit, což není nic extra zajímavého. Ale jen si tak projíždím po obchodě s košíkem a dojde mi, že seznam na cukroví mi zůstal v autě… No nic, tak příští týden.

Copa to tuta Markéta zase veze v autě… P.S.: tu krabici jsem umístila v autě svisle, takhle se překlopila při jednom brždění před semaforem… ugh

Ježiš, takovejch krabic… copa v tom je?

Tuto v tom je! (krom těch bot, ty jsou zase jiný příběh)

V plánu je se na ni teď sama učit a za rok (hádejte po čem…) se přihlásit na nějakou školu, kde mě to naučí pořádně, ale aspoň tam nebudu snad za úplnou mindu co nic neumí. Jo, a v těch krabicích bylo:

• Epiphone Les Paul 100 Vintage Sunburst (co má v názvu „vintage“, to prostě musí být nutně dobré, že ano)
• Line 6 Spider IV kombo (má i nějaké integrované efekty… jsem zvědavá, jak to bude znít)
• Ladička na elektrickou kytaru
• Stojánek
• Struny
• Kabel 3 m
• Obal
• Popruh
• Možná ještě něco, ale teď si to zrovna nevybavuju

Takže po odškrtnutí předposledního většího bodu z bucket listu je na řadě už jen zařízení bydlení.

Už se mi pár lidí snažilo v tutom ohledu dát více čičí méně dobré rady, tak tu chci uvést pár věcí na správnou míru. 

Jsou totiž dvě cesty, kudyma se tuten poslední bod z bucket listu může splnit. 

1. Pořídit si sama byt, ať už pronájem, hypotéka, co já vim. 
2. Pořídit si bydlení spolu s rodiči. 

Netřeba zdůrazňovat, že cesta #2 je poněkud zajímavější a lepší. Když se někde něco rozbije, může se říct tátoj, aby to opravil. Když budu sama v bytě, tak si leda tak zavolám instalatéra. Nebo tam prostě nebudu sama. Vím, jak to dopadá, když zůstanu delší dobu sama doma. Brečím někde v koutě a zapínám si televizi jen proto, aby byly slyšet nějaké hlasy. Na druhou stranu, jsou tu dva problémy:

1. Peníze. Na odstranění tutoho problému usilovně pracuju, nicméně myslet si, že v rozumném čase našetřím 5 mega na barák, to je naïvní. Hypotéka prostě. Ale 100% hypotéka není úplně super věc. 
2. Rodiče. Než se k něčemu rozhoupou… to trvá. A já bych taky chtěla vědět, kterou tou cestou se ubrat, protože ta první je prostě rychlejší, tam mi stačí daleko kratší doba k šetření. Ale jakmile se jí vydám, tak ta druhá bude už prakticky nerealizovatelná. Leda tak vyhrát ve Sportce, kterou nevsázím. 

K pozitivům cesty #2 je třeba také poznamenat, že ani já, ani rodiče, nežijeme v Praze. Ale já i táta v Praze pracujeme. Takže by to byly dvě mouchy jednou ranou a z 2+ hodin denně strávených na cestě by bylo třeba najednou jen 20 minut na cestě.

Takže tak.