Před rokem

Tutou dobou, ale s datem o rok nižším… byla spousta věcí jinak. O existenci či původu nějaké Markétky pomalu nikdo nevěděl, až na pár vyvolených jedinců. Začínala jsem psát tuten blog, abych nemusela těm vyvoleným jedincům všechno opakovat, à la „Otravné Otázky“ od Týny. Vlastně každý příspěvek byl takovou odpovědí na otravné otázky. I když na druhou stranu… ani moc to nepomohlo, protože určité otázky slýchám pořád, i když dotazující se osoba můj blog zná. Je tu toho prostě už moc a najít odpověď na konkrétní otázku není jednoduchý.

• „A jsi teda na kluky, nebo na holky?“
• Někdy jsem na obojí, někdy jsem na cokoliv, někdy nejsem na nikoho. Já potřebuju mít nějaké pouto k člověkoj, aby se mi líbil, nějaký vztah, souznění. Pak už je celkem jedno, co má mezi nohama. Průhledné spoďáry a kalhoty nikdo beztak nenosí. Ale holčičí holky jsou prostě hezčí, abych byla upřímná.
• „A jak ses jmenovala předtím?“
• A záleží na tom? Už se tak nejmenuju, nikdo mi tak říkat nebude. 
• „A jaká bude ta operace?“
• Nevím, prospím ji. Složitá. Co chcete vědět?!
• „Takže se necháš přeoperovat na kluka?“
• Ne, ale děkuju! :-D 
• „Takže budeš moct rodit děti?“
• Bohužel ne. Kéžby. Momentálně leda tak adoptovat. 

A tak dál. Klidně do komentářů přihazujte další, ať to tu máme pohromadě. 

Před rokem touhle dobou jsem byla jiná, než jsem dneska. Nevěděla jsem, jestli moje okolí skousne, že jsem taková, jaká jsem, a jaká budu, jaká bych mohla být. Holčičí věci jsem do svého šatníku přidávala decentně, postupně, spíš uni. Pak jsem si u Terezky na blogu přečetla reakci jedné její kolegyně. Citovat nebudu, ale bylo to zhruba „Jestli chceš, abych tě brala jako ženu, tak se tak obleč! Něco mezi je nanic.“ Od té doby kašlu na uni věci a nosim si, co chci, teda pokud mi přijde, že v tom vypadám obstojně a neukazuje to moc moje nedostatky. Nohy mám třeba celkem fajn, na pase (a na váze…) musím ještě hodně pracovat. Musím se prostě líbit sama sobě, a pak je mi jedno, co na to řekne okolí, protože to mám na sobě já, ne okolí. 

Do té doby jsem se prostě neměla moc ráda. Myslela jsem si, že můj život nebudu moct nikdy žít tak, jak bych chtěla. To, že jsem zjistila, že řešení existuje, bylo děsně osvobozující. Jasně, provázejí mě epizody pocitů smutku a osamění, ale myslím, že se zlepšuju. Nestydím se tolik chodit mezi lidi. Teda pořád stydím, ale když vím, za kým jdu, tak je to lepší. Dokonce to někdy i vyhledávám. To dřív bylo naprosto nemyslitelné. Ale proč? Nejspíš to bude tou maskou. Jak bych mohla s někým jednat upřímně, když jsem měla nasazenou masku a hrála na všechny, jakej jsem divnej kluk? To se teď neděje. A ještě lepší je, když ten někdo, za kým jdu, ví, čím si procházím. Obejdeme se tak bez zbytečného vysvětlování a překvapení. 

Za ten rok jsem ušla docela dlouhou cestu, a odhaduju, že jsem tak v její půlce. Mám za sebou zhruba 8 měsíců HRT, před sebou další 4 a pak zase nové písmenko a jméno v občance. 

F.

Ale F ta cesta nekončí. Stále na sobě musím pracovat, zlepšovat se, najít se. Tuším, kam směřuju, ale chce to všechno nějak upřesnit, nechat to vyzrát. Sleduju to třeba na svých vinted nákupech. Nakoupím hromadu věcí (protože jsou levné a pěkné), a pak z toho procedím něco, co začnu nosit. Někdy to začnu nosit až o pár měsíců později. Někdy mi to tu leží zapadlé a pak to najdu a úplně jsem z toho překvapená, co jsem to našla za poklad. Potřebuju se ale ještě zbavit některých starých věcí, které už fakt nosit nikdy nebudu. 

Ale není to jen o oblečení, samozřejmě. Musím zjistit, jaká holka budu. Jaká holka jsem už teď. 

Je to jak detektivní práce. 

Jako debuggování programu.