Tak přišel ten den (včera), kdy jsem konečně jela na vstupní vyšetření na foniatrii. A bylo už načase, i když mi situaci komplikuje nedávna ještě úplně nedoléčená nemoc.
A ta cesta z Anděla až na polikliniku byla teda zajímavá. Skoro hodinu jsem to cestovala! Metrem na Vysočanskou, tam zjistit, že mi jeden autobus ujel, a přijít tam o 10 minut pozdě. Chvíli jsem taky nemohla najít vchod. Když jsem to konečně všechno našla, tak mi sestřička říkala, že paní doktorka jede z Kladna a bude mít asi 20 minut zpoždění :-D
Tak jsem si teda sedla, a čekala. S mobilem v ruce, jak jinak. Pak přišla mladá paní doktorka, posadila si mě na křeslo a pak se šlo na věc. To vám takhle přiloží gázu na jazyk, přitlačí dolů a do krku až bůhvíkam zasune takovou tenkou kovovou věc s čímsi svítícím na konci a asi i s kamerkou. A u toho máte dělat zvuk. Což docela bolelo, ale dalo se to přežít.
Tak jsem se dozvěděla, že mám hlasivky zhruba prostřední délky (takže asi ani ne klučičí, ani ne holčičí…), a že věří, že hlasová terapie bude stačit (takže bych na operaci s hlasivkama chodit nemusela, ale to se ještě uvidí). Jenže kvůli té nemoci mám znova přijít až nejdřív za 3 týdny. Tak jsem se rovnou objednala, ať nemusím volat.
Po cestě zpátky jsem šla zase do výtahu, a všimla si toho nějaká mladá holka, a přidržela ve dveřích ruku, aby se dveře nezavřely, milé. A pak nás to místo do přízemí vezlo o patro výš, tam nikdo, pak zase zpátky a pak ještě několikrát to po cestě dolů zastavilo, tak prohlásila, že si nás to vozí jak chce :-) Jsem se jen usmála, nechtěla jsem ji vyděsit svým hlasem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentáře jsou moderované.
Pokud máte pocit, že zrovna Váš komentář určitě nebudu chtít zveřejnit, můžete si ušetřit drahocenný čas a nepsat ho vůbec. :-)