A zase zpátky doma z motolské vlny

Dneska mě konečně propustili. Na to, že jsem čekala, že tam ve středu jedu jen na ošetření a zase pofrčím domů… se to kapku protáhlo.

Na začátek malé přiznání: po první zkušenosti s Motolem v prosinci jsem si na druhý pokus zařídila nadstandardní pokoj. Z nějakého důvodu, který jsem slovenské vrchní sestře nerozuměla, jednolůžkový pokoj zůstal obsazený, takže jsem volila dvoulůžkový. Pokoje na lůžkovém fungují tak, že když dojde místo na trojlůžkových normálních pokojích, tak pacienta umístí gratis do nadstandardního pokoje. Což se mi tam taky stalo.

A tentokrát jsem to měla zase obráceně. Protože hospitalizace byla neplánovaná, neměla jsem si ani jak naplánovat nadstandardní pokoj. Takže na první noc mě umístili na jednolůžkový nadstandardní pokoj, gratis. To byla jediná noc, kdy jsem se za celou hospitalizaci mohla normálně vyspat.

Všechny další byly peklíčko. Paní K. a paní H., obě dámy okolo 70 let, nebyly zrovna nejlepšími spolupacientkami.

Paní H. chrápala v noci tak nahlas, že by to přehlušilo chrápání mamky a taťky dohromady a navíc by to probudilo všechny mrtvé na hřbitovech v okruhu kilometru aspoň. Navíc zkraje byla často připojená na kapačky přes nějakou elektropumpu, která se rozpípala pokaždé, když paní H. neuposlechla pokynů personálu a snažila se opustit svou postel, stále ještě připojená na hadičky. O totéž se tedy snažila i paní K., nicméně ta nebyla na pípajících pumpách, jen za sebou táhla po zemi pytlíky s krví a močí.

Paní K. prezentovala poněkud jiný druh budícího elementu. Totiž, v noci ráda z ničeho nic začla mluvit. Nejdřív byla úplně vyděšená, že z postele vidí nějaké lidi nakládat věci do dodávky a odvážet to. Sestřičky jí vysvětlovaly, že jsme ve 3. patře (fskutečnosti minus druhém, ale pod námi tedy byly asi ještě 2 minusová patra), a že v okně tudíž nemůže nikoho vidět. Pak mluvila na kočky, které v pokoji nebyly, ale přesto se nějak záhadně snažily skákat jí po hadičkách a schovávat se za radiátorem a pod postelema. Jednou jsem se vrátila z jídla a viděla ji, jak tužkou na křížovky prohrabává radiátor a snaží se vystrnadit nějaké zvířátko, asi prý lasičku. Jindy zase všechny vzbudila ve 3 ráno, že se jí zdálo, že se má stěhovat na jiný pokoj. Sestřičky jí vysvětlily, že ne. To jí však nezabránilo po odchodu sestřiček se zvednout z postele a jít se mě zeptat, jestli fakt může zůstat v posteli. … … … … … … … … Asi to měla z narkózy, ale teda, fakt jsem se vůbec nevyspala. Jo, a ještě navíc paní K. měla až na poslední noc celou noc rozsvícenou lampičku.

Pokud můžete, berte ten nadstandardní pokoj.

Zpátky na motolské vlně

Předevčírem jsem se po drobných komplikací (napadaný sníh na auto…) podívala k panu doktoroj tam u nás. V noci předtím se mi už blbě spalo, bolela mě nateklá a ztuhlá půlka tam dole. Pan doktor napsal dvoje antibiotika, prášky na bolest a že si mám zavolat do Motola. Tak volám pak doma do Motola a dovolám se paní Dr. Čechové (tu, jak maj všichni rádi). Domlouváme se, že přijdu další den ráno na 7 (to bylo včera).

Dorazim do Motola o půl 7. Bohužel ta chodba k ambulanci byla ještě zamčená. Tak jsem šla sednout si zpátky do lobby a vrátila se chvíli před 7. To už mě nějaká sestřička pustila dál, že si mám jít zatím sednout do čekárny. Pro kontext: v noci předtím jsem už skoro nespala, ta oteklá věc bolela už nejen na dotek, ale vracela se sama od sebe i bez dotyku v nepředvídatelných, ale dost krátkých intervalech. Když mě ráno táta vezl, tak před Prahou jsem se už jen svíjela.

Zhruba tak to pokračovalo i v čekárně. Spolučekající se mě i pak ptali, jestli mi nemají zavolat sestřičku. Jenže sestřička sama by s tím nic neudělala, když ani prášky na bolest na to nezabíraly (což by prý ani nemohly, jak jsem se později dozvěděla).

Dočkala jsem se příchodu doktorky a šla první na řadu do dveří označených nějak jako "urgentní příjem" nebo tak něco. Vysvětlila jsem doktorce, copa mi to je. Ta mě položila a nějakým ultrazvukem zkoumala, jestli nejsem rizikově těhotná. Teda, pardon, jestli tam něco nenajde. Pak zkoušela něco, čemu říkala sondování, ale prý se tam nemohla dostat přes místo, kde jsou stehy, a chtěla se vyhnout nutnosti řezu mimo (a tzn. další jizvě), takže si zavolala na pomoc nějakého fešného mladého doktora (no musel být určitě mladší než můj táta, ale ten je taky ještě mlaďoch). Tomu se to asi nějak podařilo, protože po nevím kolika bolestivých minutách, kdy se ve mně všelijak vrtali, někdo vítězně zvolal "už to teče" nebo tak něco, takže se potvrdil absces nebo tak něco (sama jsem žádný hnis vytékat neviděla, ačkoliv z toho pohledu mám taky vždycky radost – lepší hnis mimo tělo než v těle).

No… a pak řekli, že si mě tu nechají, protože s drenem zabodnutým tam dole mě domů fakt posílat nebudou. A že tak 2-3 dny, než se to vyčistí (netuším jestli včetně toho dne). Na to jsem nebyla připravená. Měla jsem u sebe prakticky jen mobil a hadřík na brejle. Naštěstí mě navštívili dva kolegové z práce, přinesli sladkosti, zabíjeli se mnou čas a půjčili mi nabíječku, takže jsem šla spát skoro se 100% nabitým telefonem.

Dneska ráno se tu ještě stavil táta s věcma, co budu potřebovat (snad) a teďka už jen čekám na vizitu a co se dozvím dál.

Jenny Rinn

Se nám tu s těma transgender lidma na internetech kapku roztrhl pytel, a jako celkem obvykle, tady u té se pořád nějak nemůžu smířit s faktem, že to nebude photoshop.

Živě z motolské vlny

Tak tu říkají jejich internetu, víte? Připojte se na motolskou vlnu… yay!

16. 2. večer

• Dobaluju věci (končím s tím další den o půl jedné ráno…).
• Pejsek blinká, super takhle navečer před spaním.

17. 2., 6:25

• Zvoní budík, ale stejně jsem předtím už nemohla spát, zdálo se mi, že jsem už vzhůru dokonce a snídala… což ještě nemůžu. Stýská se mi po jídle. Od včera odpoledne, kdy byl jen vývar, ani trocha jídla. 

8:25

• Dorážíme s tátou autem k Motolu. Jsem tu o 2.5 hodiny dřív, než mám. Normálka. Jdu na příjem, je tu víc lidí než minule (minule jsem dorazila pozdějš tušim). Vyplňuju zase papíry, čekám. Zvou mě dál, měřej tlak, 125/80, puls něco přes 100. No jo, stres. 

12:00

• Jsem už na pokoji, sama, nabíjim si mobil a notebook. S doktorem jsme vyplnili souhlasy atd. Jdu zítra na řadu první. 

12:05

• Přinesli mi fortrans. 

12:30

• Už bych ho mohla začít pít, co? 

13:25

• Poznámka pro sebe: poslední doušek fortransu nenechávat moc dlouho v puse, je z toho lehce na blití. 

14:10

• Stále jsem na pokoji sama. Ale mám s sebou 3 polštářky, takže kdo je vítěz. 

18. 2., 5:10

• Zvoní budík. Ještě ležim, pak mě to přestane bavit a jdu si balit věci na JIP.

5:30

• Přijde někdo a kontroluje si mě, dává prášek na uklidnění.

7:30

• Postel se rozjede a vezu se na sál. Zaměstnanci si pro sebe nadávaj, jak je ta nemocnice blbě postavená a ta postel tam jen těsně projíždí. Dojedeme k sálům. Sundavám andělíčka, přelejzám na něco, co vypadá jako něco v márnici, a jsem zase na jiné posteli.

7:40 asi

• Jsem na sále. Doktoři choděj pozdě do práce. Nedivim se jim. Vidim takový ty světla z děsivých fotek od Abandoned Places atp. Něco mi píchaj, začne se mi motat hlava a pak najednou…

12:00, zhruba

• Probouzim se na pokoji (nebo to bylo ještě při převozu?), zmatená, a nejsem na JIP. Mám pocit, že chci čůrat, ale nejde to, takový bolestivý až. Kolem moc lidí. Následující hodiny dospávám, v rámci možností.

22:40

• Zkoušim aktualizovat tuten článek z mobilu, protože tablet je ještě někde schovanej. Nemůžu chodit. Ale už mě nic nebolí. Čučim na televizi, píšu si na chatech a přemejšlim, jestli už nejít spát.

19. 2., asi 13:00

• Dostávám JÍDLOOOO. Vývar, dvě misky. Nejdřív byly na tom skládacím stolečku jen tak položený, takže jsem na ně nemohla. Eh. Musela jsem zavolat sestřičku, jestli mi to nemůže otočit, ať se na to můžu dostat. Za chvilku byly obě misky prázdný. Po 4 dnech prostě nemůžu odmítnout jídlo. Bylo to výborný. Ale těšim se na maso. Maj tu v nabídce i kachnu s knedlíkama a červeným zelím a sbíhaj se mi sliny jen z té představy, jak to do sebe cpu.

15:00

• Přijel se na mě podívat táta a přivezl mi čaj a hrneček. Tak na pár hodin plnil funkci sestřiček, pomáhal mi s věcma, otvíral okno, zatahoval žaluzie a koukali jsme pak na Hvězdnou bránu v té velké TV co tu mám na pokoji.

20. 2., asi 3:30

• Posledních pár dnů nemůžu spát moc dlouho v kuse, věčně mě něco budí. Bolest, zvuky ledničky, zvuky z venku, každé prasknutí něčeho. Ale teď jsem se probudila a jako obvykle lehce nahmatávám, jestli je všechno tam, kde má být, a nahmatala jsem něco vlhkého. Tak si rozsvítim a zkoumám – krev! Prosákla obvazy. Panika za 3… 2… 1… teď! Šíleně jsem se zapotila, ale to v tom vedru tady není nic nečekanýho. Dech mi zrychlil. Papírovým kapesníkem odsávám trochu krve, jestli je to čerstvé. Mačkám cuplík na přivolání sestřiček. Ty přišly a s ledovým klidem, že to nic není, a daly mi na to jen další obvazy a vyměnily tu plachtu, co mám pod prdelí a lepim se na ni 24/7.

Asi 5:30

• Přijdou sestřičky znova a koukají na to, ale prej dobrý. Dostávám infuzi proti bolesti o něco dřív, než bylo v plánu.

7:45

• Přichází doktorka a kouká na to, co prosáklo skrz ty nové obvazy. A prej dobrý, že to nic není. Má to takovou nažloutlou barvu jen. Mohla třeba i jen prasknout cévka. Dozvídám se, že kdyby to bylo fakt vážný krvácení, tak by to nebylo nažloutlé, ale rudé krví.

Asi 8:30

• Přichází zase jiná doktorka a říká totéž, nic vážného nebo neobvyklého. Ale že to prý asi částečně znova převážou.

Někdy během zbytku dne

• Přišla doktorka se sestřičkama a převázaly mi to kompletně. Dělalo se mi u toho navíc trochu mdlo, takže otevřené okno, sklápění postele až dolů a nohy kus nahoru. Dostala jsem za úkol koukat jinam, že to ještě nebude žádný pěkný pohled. 

21. 2. 

• Ráno jsem se dozvěděla, že kvůli tomu kompletnímu převazu ze včera mi to rozvážou až o den později, v pondělí. Prosila jsem, nezabralo to. 
• Přijeli se za mnou podívat oba rodiče tentokrát, a stěžovali si, že tam mám zimu (otevřené okno na ventilačku…), zatímco mně bylo pod peřinama vedro. 
• V průběhu návštěvy přišla doktorka se sestřičkama a poslali rodiče na chvíli za dveře. A doktorka, že se jí mě zželelo, a rozvážou mě už dneska. Takže místo rozvázání dopoledne bylo rozvázání skoro večer. 
• Po rozvázání jsem si měla začít trénovat posadit se, postavit se a tak. Myslela jsem si, že to přece nebude problém, prostě se zvednu a dojdu si kam chci. Nikdy v životě jsem se tak nemýlila. Jen co jsem se posadila, tak přišly mrákoty, zatočila se hlava, rozbolela, zalehly uši… Táta mi dělal opěrku, aby se to dalo zvládnout a nepraštila jsem s sebou někde. 
• Taky někdy večer přišla doktorka a ukazovala, jak mám dilatovat, kde to zavést a v jakém úhlu přibližně a tak dál. 
• Protože jsem se ještě nezvládla sama postavit a odejít někam, tak mě museli pak do dilatační místnosti převážet na vozíku. Na kterém jsem se i sprchovala. 

22. – 23. 2. 

• Tyhle dny byly už jen ve znamení několika věcí: 
• Normálnější a normálnější jídlo
• Postupně se učit stát a chodit a tak
• Z počátku to chození fakt nešlo, ale zlomový moment byl, když mě jednou sanitářka odvezla z dilatační místnosti a zrovna byl čas na jídlo… tak mě nechala v tom vozíku, sedět, rovně. Takže žádný polosed nebo pololeh. Hlava taky rovně dopředu. A jak jsem takhle dlouho u jídla (vždycky jim hrozně dlouho) seděla, tak pak mě napadlo zkusit vydržet i stát. To se povedlo. Mrákoty se trochu ozvaly, ale když odezněly, tak jsem zvládla dojít na chodbu, projít ji pomalu až na konec a zase se vrátit do pokoje. Blbý je, že když jsem pak po pár hodinách zase potřebovala vstát, tak to byl zase trochu problém. 
• Cévku vyndali v úterý. Rozčůrala jsem se asi po hodině a půl. Nejdřív na všechny světové strany, pak se to začlo usměrňovat. Ale, jak už to nešlo ven cévkou, tak jsem běhala fakt každou chvíli. Jednou jsem i seděla půl hodiny na záchodě a na každé zatlačení něco vyčůrala, jak kdyby ten močovej měchýř byl bezednej jak kelímek z KFC. 
• Přišla se na mě v úterý i podívat kamarádka. Když jsem jí vyprávěla živě, co se mi tu dělo, sama byla na omdlení. 

24. 2. 

• Ráno doktorka mi přišla říct, že mě pustí domů, takže dojde napsat propouštěcí zprávu a tak a můžu si na devátou zavolat o odvoz. Odvoz přijel o půl hodiny pozdě, ale propouštěcí zpráva taky nebyla hned v 9. 
• Bála jsem se, aby se mi po cestě nechtělo někde zastavit a čůrat, vzhledem k té frekvenci z minulých dnů, ale vydržela jsem to, i když se zastávkama na nákupy se to protáhlo asi na 2 hodiny cesty. 
• Zhruba ve 12 jsme dorazili domů. 

Pozadu

Já vím, já vím… “not a race, guys”… ale stejně. Jsem pozadu, ve všem. Není to tak dávno, co druhá Terezka na blogu smutnila, že mám po komisi dřív, a teďka budou mít po operaci lidi, kteří byli na komisi několik měsíců po mně… Na operaci s krkem se taky jen tak nedostanu, momentálně čekám na výsledek druhého pokusu a pak teprve můžu popojet.

A zase nějaké to poprvé

Už to tu dlouho nebylo, a taky bylo na čase tu z tutoho udělat zase víc holčičí blogísek.

Tuto je to poprvé… poprvé jsem si koupila spodničku k šatům! (konečně)

A taky pár dalších nutných věcí s punťyky…

A s mašličkou…

A znova punťyky, protože punťyků není nikdy dost. 

Transky

Jak jinak začít rok 2016 než pořádným rantem na současnou společnost.

Gigi Georgeous vypadá bez make-upu líp jak já s ním a to je předělaný chlap

— Lenina (@Leninakoudelova) January 1, 2016

když na mě voláš "transko", tak to znamená, že jsi viděl někoho, koho bys nejradši ohnul, ale pak ses začal bát, jestli to neni trochu gay?

— saiberpinková (@saiberpink) January 1, 2016

Je mi teď úplně jedno, jak to myslely, jestli v dobrým nebo ve zlým, nebo jestli volily slova, kterým budou ostatní rozumět.

Nechci mluvit za Gigi nebo kohokoliv jiného, budu mluvit jen za sebe. Kdyby tohle někdo napsal o mně, budu muset říct, že je to lež. Nejsem žádnej chlap, nikdy jsem jím nebyla, takže nemůžu ani být předělaný chlap. Logicky.

Jiní ať si klidně nechají říkat „transko“, ať si to klidně strkají rovnou do jména na profilu kdekoliv, a nesou si za to odpovědnost, ale pro vás žádná transka nejsem, rozumíme si? Pokud mi tak kdokoliv řekne do očí, dostane akorát tak pěstí mezi oči.

Copak já můžu za to, s čím jsem se narodila? Nemůžu. Taky mě to sere. Ale dělám s tím, co můžu. Vy si taky barvíte vlasy. Stříháte si je. Dáváte si piercingy a náušnice. Trháte si obočí. Upravujete svoje tělo proti tomu, co vám příroda nadělila způsoby, které vám už ani nepřijdou jako nějaký zásah. Nedělám nic jiného, jen a pouze dělám něco, co patrně narušuje vaši omezenou představu o světě, ve kterém je muž a žena a nic mezi a nic se na tom nemění. A je mi jedno, jak to narušuje vaše představy. Bohužel pro vás, moje tělo je moje, a ne vaše. Chápu, že hlavně pro některé muže je tohle těžko pochopitelný koncept, protože mužům přece ženy patří. S tím mi ale můžete vlézt na záda.

Hezkej rok 2016.