U komise

Tak se sešel rok s rokem a nastal čas přejít před komisi. Pro někoho utrpení a ponižující událost, pro někoho zase jen formalita.

To jsem si tak plánovala, jak tam dorazím o půl hodiny dřív. Nakonec díky zácpě na D5 jsem dorazila tak akorát, max. o 5-10 minut dřív. Taky mě zdrželo hledání, který výstup na Karlově náměstí je ten správný. Pro referenci: směr Palackého náměstí, ale na to pak zmizí cedulky a jde se prostě rovně až na konec.

Před MZ stála skupinka dam, mezi nimi paní doktorka, takže jsem asi měla fakt přijít ještě dřív. Ale nevadí. Vevnitř jsem se jen podepsala na takovou prezenčku, prošla si rámem jak na letišti, kabelka prošla takovým tím detektorem, a pak už jen sednout a čekat, než si mě zavolají.

V celé velké zasedačce sedělo jen několik málo lidí po obou stranách stolu, nemám ani tušení, kdo z nich byl kdo, když je neznám. Mluvit o sobě moc neumím, takže to bylo rychlé, a zbytek času se vyplnil otázkama. Jeden přísně se tvářící pán položil i takovou otázku, kterou jsem fakt nečekala – ptal se, jestli si myslím, že u nás doma jsme schopni zajistit dostatečné hygienické podmínky, nebo tak něco. Duh, samozřejmě. Nežijeme pod mostem, naštěstí. Jinak taky klasické otázky na informovaný souhlas, podpis toho papíru, že souhlasím s riziky a že se operace nemusí podařit podle estetických a funkčních norem atd., to všichni, co tutím prochází, vědí. (jen někdo pak dělá, že o tom nevěděl, a je pak jen hlučný a dělá hloupého a ublíženého)

Pak si mě zavolali ještě jednou, po chvilce čekání, a že komise žádost schválila; a ještě ta jedna mladá celkem milá paní musela vytáhnout, že jim tam přišel dopis od tatínka, jestli o tom vím a co jsem s tím dělala, jestli je to vyřešené. Je.

A pak už jsem šla.