- Denial, odmítání. Nejdřív nevěřili, že je tomu tak. Mysleli si, že si jen vymýšlím. Žili dál radši v realitě, ve které jsem někdo jiný. Hledali si důvody, proč to tak přece není, protože si nevšímali náznaků, nebo si je vykládali jinak, nebo já sama jsem je zakecávala do něčeho jiného.
- Anger, hněv. Zlobili se, na mě, na sebe, co to vychovali, kde asi selhali. Akorát že neselhali nikde.
- Bargaining, vyjednávání. Tím si prošla nejvíc mamka, když říkala, co všechno, když zůstanu klukem. To taky nefunguje.
- Depression, sklíčenost. Vlastně pokračování hněvu, ale obrácené jen do sebe. A co když mi léky ublíží. Proč zrovna jim jsem se stala já. Co na to řeknou lidi okolo. Co na to řekne druhá babička.
- Acceptance, přijetí. Ten moment, kdy jim konečně došlo, že s tím nic neudělají, a nejlepší bude nechat mě dělat, co si myslím, že je pro mě nejlepší. A mamka na mě už volá přes byt a zavřený dveře „Markétko“.
To jen tak ve zkratce, delší příběh popisuje vlastně celá tuta blogískověc.
A taky blogískoreakce na článek od bluemoon :-)
Sama za sebe mám i zkušenost z té druhé strany při nechtěném vyoutování před rodiči někdy v pubertě, přesně jak píšeš. Je to hrozný deptání, když přijdeš ze školy a nikdo se s tebou doma nebaví a všichni dělají uražené, jako kdybych něco provedla, potají si všichni navzájem vyčítají, kdo za to vůbec může a nikdo ti nechce pomoci a to ani při běžných problémech. U mne to odmítnutí a naštvané pohledy každý den trvaly neúměrně dlouho. V té době o tom moc informací veřejně nebylo, tak ani nevím, jestli jim to mohu nějak zazlívat. Když už o tom moc nevěděli, tak alespoň se nemuseli chovat jako ignoranti.
OdpovědětVymazatCo ale vím je to, že odmítání a odtažení se a vlastně celé odsouvání problému vede k jen depresím až k sebevraždě a že se toho stejně člověk nezbaví, ať se snaží jakkoliv. Tohle není dobrý přístup a obzvláště ne u tak rizikové skupiny lidí co se týče sebevražednosti.
Než se s tím smířili, tak to ochladilo výrazně naše vztahy. Nejenže by přišly o syna, ale přišli by málem i o dítě. Paradoxně jsem to byla zrovna já, kdo jim později pomohl s bydlením, když se rozvedli a zbytek široké rodiny se na ně vykašlal.
TS je nieco s cim sa vy same vyrovnavate roky same v sebe... a ked sa s tym konecne stotoznite a poviete to rodinam, nemozte cakat ze sa s takym niecim vyrovnaju v priebehu par tyzdnov. Ved aj vam to trvalo roky, ci?
OdpovědětVymazatJe dobře, že to nakonec došlo k bodu smíření, protože všechny předchozí body, byť jsou logickým vyústěním situace, nikomu nepomáhali a vše jen zhoršovaly.
OdpovědětVymazat