Noční můry

Není to už poprvé, co se mi něco podobného zdálo, tak by mě taky zajímalo, co se mi tím mozek snaží naznačit.

Naposled to mělo zhruba takovýhle scénář… vcházím do místnosti. Na gymplu. Takže jsem zase mladá. A takže do třídy. A vcházím tam tak, jak jsem teď. Někam si sedám, nebo možná se jen blížím k lavicím. A tím prakticky děj snu končí, protože zbytek vyplní myšlenky typu „kam si sednout?“, „co když mě nikdo nepozná?“, „poznal mě někdo?“, „jak budou reagovat?“, „nereagují už?“, „není to náhodou jen sen?“. Pak si samozřejmě uvědomím, že mám maturitu už za sebou, a probudím se s #pocity.

Freude?

Je fakt, že gympl a škola vůbec byl jeden z důvodů, proč jsem tak otálela. Představa, že by to předcházející nebyl jen sen, ale krutá realita, je pro mě z nějakého důvodu děsivá. Nevím, jestli bych to uměla zvládnout. Možná ano. Ale to už se nikdy nedozvím. Možná bych nakonec i prošla tutím obdobím s daleko lepším sebevědomím, než jaké jsem tou dobou měla. Teď jsem zase někde úplně jinde. Sice to pořád není ono, ale blíží se to.

Hlavně by mě zajímaly reakce některých konkrétních lidí z toho gymplu. O některých už teda vím, nicméně to jsou opět reakce až z pozdějších let. A ani ne tak zajímaly, jakože bych se sesypala z toho, kdyby ty reakce nebyly pozitivní nebo neutrální, ale prostě zajímaly. Svým způsobem by to byla fajn provokace. Blbý je, že by taky dost záleželo na tom, jak by se k celé věci stavěl třeba personál školy. Si vemte, nutit mě třeba chodit dál na pánské WC, i když budu v sukni a s dlouhými vlasy… to se na mě nezlobte, ale já fakt nevím.

Freudová?