Babičky

Začnu s babičkou z mamčiny strany, která bydlí v bytě hned vedle nás, takže ji vídám… skoro denně. Někdy týdně. Podle toho. Ale prostě celkem často.

Babička, ač starší generace, nikdy neměla problém s tím, čím si procházím, možná je snad i ráda, protože chtěla vnučku. A to zklamání, když i můj mladší brácha je to… no, kluk. Jako fakt kluk.

Na nové jméno přešla prakticky hned, a když se mnou mluví, nemá problém ho používat. Trochu problém bývalo, když nás kolem ní bylo víc a někdo to zkazil, řekl mi jinak, a babičku to zmátlo, tak mi taky řekla jinak. Jak o mně mluví, když u toho nejsem, to je otázka. Ale dneska mi pověděla zajímavou historku.

Máme tu v baráku dva vchody, oba oddělené (jen nějaká chodba v přízemí je spojuje, ale ta je běžně zamčená), a v tom druhém vchodě bydlí nějaké dvě taky starší paní. A dneska jedna z nich se u babičky stavila na návštěvě (což je snad poprvé, co měla babička na návštěvě někoho jiného než nás, co si pamatuju). A nějak na to přišla řeč, a ta paní říkala, že si myslela, že má dva vnuky, tak ji babička opravila, že má vnuka a vnučku, a paní, že jo, že už ví, která je ta vnučka, a že nosí brejle, že jo? Jojo, nosí. :-)

Babička z taťuldoj strany ještě pořád nic neví. Taky jsem ji už pěkně dlouho neviděla. Nevím, jestli by neměla šok nebo tak něco.